Málokdo si uvědomuje, že Vánoce znamenají větší vypětí pro umělecky nadané děti i pedagogy. Na souvislosti uměleckého vzdělávání se ptáme ředitele pelhřimovské základní umělecké školy Pavla Knězů.

Slyšel jsem, že zatímco před rokem 1989 se přijímalo do umělecké školy čistě na základě talentu, dnes se někde také přihlíží k tomu, zda má dítě chuť a vytrvalost. Je to tak?

Každý žák, který naší školu chce navštěvovat, musí projít přijímacím řízením. Třeba na hudební obor přijímací komise uchazeče zkouší z intonace, zpěvu a rytmu. To jsou pro tento obor tři stěžejní body. Jiný obor má zas jiné specifikace. Každé dítě je přijímáno na základě talentu, který komise z 99 procent odhadne. Snažíme se, aby děti měly možnost vzdělávání, ale nemůžeme je vzít všechny. Když vidíme, že některé dítě na to opravdu nemá a od komise dostane horší hodnocení, tak upřednostníme samozřejmě to s lepším ohodnocením.  Neznamená to ale, že třeba když šestileté dítě má ostych před komisí zazpívat a po ostatních stránkách je vše v pořádku, že nebude přijato. Dáme mu šanci, aby v průběhu roku předvedlo svůj talent.  A když ne, tak jednáme s rodiči o ukončení výuky - je to podobné, jako když student na střední škole nestačí látce a propadá.

Zdá se mi, že dnes je trend podchytit talent a „tvarovat" dítě co nejdříve. Angličtina se občas učí i ve školce. Je ta snaha jít k nižšímu věku i u uměleckých oborů?

Třeba ve Finsku s dětmi chodí na umělecké školy ještě před jejich narozením - tedy už těhotné maminky navštěvují různé semináře. Od tří let je pak rodiče vodí na výuku úplně běžně. Osobně si ale nedovedu zcela představit, jak účelně pracovat s dítětem, které ještě nevnímá některé věci. Je to o hraní si s dětmi v uměleckém prostředí. U nás dítě může nastoupit do přípravného studia od pěti a do prvního ročníku prvního stupně od sedmi let. Podle mě je tento věk pro dítě, které je nadané a chce pracovat, dostačující. Potvrzují to i naše dlouholeté zkušenosti, takže bych už ten věk níže neposouval.

Jsou do výuky ve vaší škole nějak zapojení i rodiče?

Mají možnost kdykoli před výukou svého dítěte konzultovat s pedagogem, jak se průběh jeho vzdělávání vyvíjí. Někteří chtějí být přítomni i na vyučovací hodině, což vítám, protože pak mohou sami doma především malému dítěti připomenout, na čem má pracovat. Ale jsou i tací, kteří k nám svou ratolest jen dovedou a o víc se nezajímají. Záleží na přístupu.

Řada lidí má možná představu, že děti musí v „hudebce" hrát klasiku - a zase třeba ředitel kamenické ZUŠ Martin Vaverka nedávno zmínil, že umělecké školy by měly nějak korespondovat se současným uměním. Nakolik se tedy má ZUŠ „přizpůsobovat" současným trendům, a nakolik má držet tradici?

Stejně jako ostatní školy má dnes každá základní umělecká škola svůj vlastní školní vzdělávací program (ŠVP) a podle něj svou výuku směruje. Někde mohou říci, že se soustředí jen na jazz, nebo naopak jen na takzvanou vážnou hudbu. Obojí je možné. U nás máme zásadu, že žák by měl mít možnost projít vším - od lidové písně přes klasickou muziku, až po folk nebo moderní žánry. Pětileté nebo sedmileté dítě ještě nemá ucelený názor, jakou hudbu by chtělo v budoucnu hrát a pokud se mu v těchto letech nějaká líbí, často během studia změní názor. Specifické zaměření je pak už na žácích a učitelích, ale „technické" základy, jako jsou různá prstová cvičení, stupnice a etudy musí zvládnout všichni. Tomu se žádná škola nevyhne. Naše vize je dát všem stejný základ a pak umožnit výběr žánru.

Jak moc dnes mají žáci cvičit? Občas někdo na internetu přeposílá video, kde zejména nějaké čínské nebo ruské dítě s přehledem hraje těžké skladby. Je takový dril nutný a dá něco dítěti?

Ano, může být hrstka dětí, které možná dril vyžadují a jejich rodiče z nich chtějí mít malé Mozarty. Ale náš cíl to není. Když vidíte, jak malinké děti hrají náročné věci a mydlí do toho tak trochu jako cvičené opičky, pak se nabízí otázka, kam až ten nápor na děti má růst. Drilování k výkonům podle mě není specifikum umělecké školy. Nejde o to, aby desetileté dítě hrálo to, co se hraje na konzervatořích. My chápeme utváření přístupu dítěte k umění jako celek, a ne abychom žádali dílčí výkon. I naše soutěže jsou pojímané tak, aby tam dítě zahrálo, co umí, a aby získávalo sebevědomí ve vystupování, ale není klíčové, zda skončí první, nebo druhé. Vždyť také není třeba, aby například žák čtvrté třídy základní školy řešil rovnice o dvou neznámých.

Jak se díváte na to, když se někdo naučí třeba malovat nebo hrát na nástroj amatérsky, a pak chce chodit do ZUŠ? Je pak možnost třeba špatný prstoklad nějak předělat?

S přechodem do výtvarného oboru nevidím problém, ale v hudebním oboru je to komplikovanější. Nemáme s tím dobré zkušenosti. Musím konstatovat, že jsem se doposud nesetkal s tím, aby dítě, které se k nám hlásí třeba z Domu dětí a mládeže (DDM) umělo alespoň správně držet nástroj - většinou k nám chtějí žáci chodit na výuku hry na kytaru. A když je nechám u přijímacích zkoušek něco zahrát, tak o správném postavení rukou nemůže být ani řeč. Pokud tímto stylem hrají na kytaru již několik let, pak se tyto návyky velice těžce odnaučují a s nimi alespoň dobře hrát nelze. Přeučit je od těchto špatných návyků je trápení nejen pro učitele, ale především pro děti - některé to ani nepřijmou a ze školy předčasně odcházejí. Před dvěma lety jsem do mé třídy z DDM přijal jedno talentované děvče ve věku devíti let, ale jen pod podmínkou: „Přes prázdniny na kytaru nesáhneš a zapomeneš na všechno, co ses naučila." Naštěstí pro ni toho ještě moc neuměla. Pro učitele ZUŠ je daleko těžší u žáka odstranit nějaký zažitý zlozvyk, než když začíná s výukou od začátku. Hodně dětí přichází s tím, že již hrají na zobcové flétny. U nich většinou „předěláváme" dýchání, nasazení, někdy i držení nástroje. To se jedná ale většinou o malé děti, u kterých je přeučení snadnější.

Chodí do vaší školy také dospělí?

Samozřejmě mohou, ale na rozdíl od dětí školou povinných na ně nedostáváme dotace od ministerstva školství, takže musejí platit plné školné. Navíc naší školu naplňují hlavně děti školou povinné, takže pro dospělé už tu pak tolik míst nezbývá. Ale jsou takové případy, i když okrajové. Vzpomínám třeba na pana Václava Vlka, varhaníka z Čelistné, který k nám chodil i v důchodovém věku, nebo pana Václava Polanského, který nedávno také nazpíval CD.

Jaké je zhruba procento lidí, kteří vyjdou z vaší školy a pak se v životě uměním přímo živí?

To procento těžko odhadnu, ale podle mě je to asi pět procent, které pak v dospělosti umění profesionálně přímo živí - ať už přímo tím, že ho vytvářejí, anebo ho vyučují. Chtěl bych ale zdůraznit, že základní umělecké školství není jen o tom, kolik žáků vychová pro uměleckou dráhu, ale především je součástí systému na sebe navazujícího uměleckého vzdělávání v naší společnosti. Základní umělecké školy umožňují podchytit a vzdělávat většinu nadaných jedinců a odborně je připravit na neprofesionální činnost, případně na studium ve středních a vysokých školách uměleckého nebo pedagogického zaměření a na studium na konzervatořích. Drtivou většinu našich absolventů umění provází celý jejich život. Vždyť jenom když si vezmete různé kapely z Pelhřimova a okolí, tak to jsou většinou také naši žáci.

Jak se díváte na to, že v moderním umění se dnes často cení naprostí „outsideři", kteří jsou zcela nedotčeni uměleckým vzděláním, nemají žádnou školu. Nehrozí nebezpečí, že se tak ZUŠ mohou stát jakýmsi ghettem vzdělanců, pokud se obliba občas přesouvá ke zmíněným outsiderům?

Nedokážu si třeba v hudbě představit člověka, který by vůbec neměl ponětí o hudebních zákonitostech, a přitom jeho projev měl umělecky hlavu a patu a byl nějak uznávaný. Třeba jeden z nejlepších českých kytarových virtuosů, Pavel Štaidl, začínal na kytaru hrát jako samouk, ale pak podle svých slov sám poznal, že bez odborného vedení a hudebního vzdělání umění dobře dělat nelze.  Nevím, do jaké míry je to třeba ve výtvarném oboru, ale i tam myslím musí člověk ovládat alespoň základy. Znám jednoho restaurátora z Prahy, který na plátno napatlal na jednu polovinu barvy, plátno přeložil, doplnil rovné čáry, a tím zkoušel, kam až může zajít a co na to lidi budou říkat. U odborníků moc neuspěl. Druhou otázkou ovšem je, že moderní uznávaní malíři mají výtvarné techniky dokonale zvládnuté, ale chtějí se nějak odlišit, a tak hledají nějaká specifika. Jsem pevně přesvědčen o tom, že základy kteréhokoli odvětví umění musí ovládat každý uznávaný umělec.

Jak jste zmínil to plátno - nevzdaluje se tím umění obyčejným lidem, pokud v něm převáží spíše snaha šokovat?

Neřekl bych, že se umění vzdaluje, ale spíš se vyvíjí. Například dříve k zajištění vesnické muziky postačili i podprůměrní hudebníci. Dnes jsou nároky podstatně vyšší. Každopádně si myslím, že každý uznávaný umělec v dnešní době musí nejprve získat umělecké poznatky, aby mohl umění provozovat.

Není dnes, v době ekonomické krize, těžší rodičům nadaných dětí vysvětlit, že kultura má nějaký smysl a budoucnost? Navíc v době, kdy chodí na kulturní události méně lidí, takže se pak zvažují i menší dotace obcí i státu do kultury?

Já hovořím pouze o „údajné" krizi. A musím říct, že mám spíše pozitivní signály od rodičů, kteří řeknou, že musí šetřit, ale právě proto peníze místo do drahé dovolené chtějí věnovat na vzdělání svého dítěte. Rodiče, kteří nám své děti svěří, tak souhlasí s názorem, že nejlépe investované peníze jsou do vzdělání, ať je to kterákoli škola. Jsem rád, že i oni to tak chápou, a věřím, že to pochopí celá společnost. Názory, že nejhlavnější jsou ekonomické záležitosti na úkor vzdělávání, podle mě nejsou správné. Když se totiž bude nepřiměřeně šetřit na školství a kultuře, tak se to odrazí na celé společnosti. V životě přece není jen čeština a matematika. Lidé, když si pustí rádio nebo večer televizi, kde hrají písničky nebo filmy, si ani neuvědomují, že kultura vyplňuje a zpestřuje nejen volný čas, ale prolíná se celým našim životem.

Ono se ale dá namítnout, že rádio, televize i kino jsou jen konzumováním kultury. Můj učitel hudební výchovy František Lahodný z Počátek říkával, že ho děsí doba, kdy už ani na rodinné oslavě nikdo nezpívá, a jen se pouští reprodukovaná hudba.

Plně s vaším panem učitelem souhlasím. Při každé takové příležitosti je vždy daleko lepší i méně kvalitní živá hudba než jakákoli hudba reprodukovaná. Živé vystoupení udělá lepší náladu, kdežto reprodukovaná hudba se může stát jen kulisou. Ale jsem optimista a právě na základě dětí, které základní umělecké školství navštěvují a které ke kultuře chtějí přistupovat aktivně, věřím tomu, že jen konzum v naší společnosti nepřeváží. Věřím, že to i společnost pochopí a nebude se snažit odbourávat možnost uměleckého vzdělávání. Nejednou jsem totiž podobné názory zaznamenal, ale naštěstí i politici chápou, že by umění mělo být podporováno státem. Kdyby tomu tak nebylo, tak by po uměleckém školství ve společnosti vznikla propast, která by měla dopad na kvalitu našeho života a celé naší společnosti.