VYBERTE SI REGION

Hudební skladatel: Splnil jsem si své předsevzetí být prospěšný dětem

Havlíčkův Brod – Láskou, zálibou a také povoláním na celý život se pro Jana Zímu stala hudba.

22.3.2014
SDÍLEJ:

Písničky. V současné době se Jan Zíma věnuje tvorbě písniček 
pro děti. Foto: Deník/Aneta Slavíková

Hudebník tělem i duší se v něm skutečně nezapře. Ani v kavárně při příjemném povídání za zvuku klavíru neodolal a zašel na okamžik za klavíristou na kus řeči, samozřejmě o hudbě.

Chtěl jste být vždy hudebníkem, nebo vás lákalo i jiné povolání?

V době, kdy jsem se rozhodoval, čemu se budu v životě věnovat, byla pro mne situace dost složitá. Rodiče se rozvedli a válka úplně změnila podmínky našeho žití. Naše rodina byla Němci z Benešovska násilně vystěhována. Já, bratr a sestra jsme žili jen s maminkou. A možnosti výběru povolání jsem měl omezené finančními prostředky.

Jaké možnosti povolání pro vás tedy připadaly v úvahu?

Jsem tak trochu technický typ, chtěl jsem původně studovat na strojní průmylovce v Sezimově Ústí, kam jsem se mohl snadno dostat. Jeden student bohoslovecké fakulty mě dokonce přemlouval, abych se stal farářem. Hrál jsem totiž na harmonium v evangelické kapli a lidem se to líbilo. Farářem jsem se ale stát nechtěl. Ještě jsem hodně uvažoval o veterině, protože můj dědeček byl řezník, a když jezdil ke zvířátkům, bral mě s sebou. Děda zvířata i léčil, pokud to šlo, ale samozřejmě takovými venkovskými způsoby. Mně se to hrozně líbilo a rád jsem mu pomáhal.

Proč nakonec zvítězila hudba?

Naše maminka měla velmi ráda hudbu. Mí sourozenci i já jsme hráli odmalička na klavír a já ještě na klarinet. Sestra navíc krásně zpívala. I já jsem zpíval v dětském sboru. A všichni dobře věděli, že se hudbě věnuji. Tehdy se dělaly ve školách velké nábory, například do hornictví a na vojnu. Shodou okolností jsem tehdy nebyl ve škole. Jenže kluci mě sami přihlásili do vojenské hudební školy. Spolužák sestry byl tehdy jejím absolventem. Zajeli jsme za ním, on tuto školu vychválil až do nebe a bylo rozhodnuto.

Neuvažoval jste třeba ještě o studiu na konzervatoři?

Uvažoval, dokonce mě na zpěv doporučili ze základní umělecké školy, tehdy hudební. Jenže v té době, kdy jsem se rozhodoval, měl bratr nastoupit na vysokou školu, sestra se vdávala a maminka pobírala jeden mizerný plat jako vedoucí prodejny. A já bych na vojenské škole nestál ani korunu, naopak bych ještě pobíral kapesné.  Když jsem situaci zvážil, rozhodl jsem se pro studium hry na klarinet ve Vojenské hudební škole.

Litoval jste toho někdy?

Později ano, ale to už jsem nechtěl zběhnout. Nakonec jsem měl štěstí. Brzy jsem se dostal k nejlepšímu orchestru na vojně – k ústřední hudbě armády v Praze. Tam jsem působil celých deset let.

Kam vás osud zanesl dále?

Stále jsem usiloval o další zvýšení kvalifikace. Původně jsem chtěl pokračovat ve studiu hry na klarinet na konzervatoři, proto jsem se připravoval u profesora Dlouhého, sólisty České filharmonie. Dirigent mě z orchestru neuvolnil, ale doporučil mi studium dirigování. A můj osud byl tedy zpečetěn.

Jako dirigent jste působil kde?

Po studiu mi dali vybrat, jestli chci nastoupit jako dirigent k hudbě do Havlíčkova Brodu, či do Příbrami. Už tehdy jsem se mohl dostat na Vysočinu. Jenže v Havlíčkově Brodě byla menší muzika, a navíc bych to měl mnohem dál domů. Proto jsem si vybral Posádkovou hudbu Příbram, kde jsem zakotvil na patnáct let.

Nedá mi, abych se nezeptala. Jde hudba a vojna dohromady?

Teď už velmi těžko, protože v rámci úspory v armádě byly vojenské hudby zrušeny. Za mne jich bylo čtyřiadvacet, dnes už jsou jen dvě. Hudební kultura na vojně tak téměř vymizela. Ale to víte, dostával jsem se i tehdy do střetu. Vojáci po mně chtěli, abych upřednostňoval vojnu, a já jsem upřednostňoval hudbu. Samozřejmě jsem musel plnit takzvané služební povinnosti. Ale jak jsem jen mohl, utekl jsem ke koncertování. A že se koncertovalo dobře, dali mi moji nadřízení pokoj.

Jak na vaše působení v Příbrami vzpomínáte?

Tato hudba měla špičkovou úroveň. V Příbrami byl kulturní život v té době poměrně bohatý. Každoročně jsem se s hudbou zúčastňoval Dvořákova festivalu, který se konal v příbramském divadle. Pořádal jsem výchovné koncerty pro školy, ty byly velmi oblíbené a žádané. Z Příbrami jsem jezdil do plzeňského rozhlasu nahrávat skladby nejrůznějších autorů. Samozřejmě jsem tu získával praxi a muzika se pořád zlepšovala. Hráli jsme opravdu náročná díla a byly to krásné koncerty.

Které ze svých hudebních projektů považujete za nejúspěšnější?

Jsem autorem skladeb pro sólové nástroje s doprovodem orchestru, například pro lesní roh, pozoun a klarinet. Zkomponoval jsem šest pochodů, mezi něž patří i slavnostní zahajovací pochod k třináctému všesokolskému sletu v roce 2000 na Strahově, který se hrál před prezidentským projevem. Tehdy jsem s ním vyhrál soutěž. Za velmi zdařilou skladbu považuji i koncertní

valčík pro pozoun. V době mého působení v hlavním městě jsem napsal triptych valčíků o Praze, ve kterých ji opěvuji. Nazval jsem je Svítání nad Prahou, Večerní město a Pražský obrázek.

S opěvováním Prahy se mi vždy vybaví Jaroslav Seifert…

Vidíte, a já mám Seiferta také velmi rád. Dokonce jsem na jeho texty napsal dvě ukolébavky. Když se mi narodila vnoučata, mám čtyři, vždy jsem dostal rodinný impuls, abych pro každého napsal ukolébavku. Dva texty, jak už jsem se zmínil, jsou Seifertovy, dva zbývající texty jsou mé manželky Aleny.

Našel byste i nějaký váš hudební výtvor, na který nejste pyšný?

Jednou z mých prvních skladeb, za kterou se dnes trochu stydím, je písnička o tankistech. Do ústřední hudby 
k nám tehdy přišel na kontrolu generál Janko a prohlásil: „Takovejch muzikantů je tady, a my nemáme písničky. Každý napíšete písničku pro vojáky." Já jsem si z toho dělal spíše legraci. Přišel jsem domů, zmínil jsem se o tom manželce a ona mi za chvíli přinesla text o tankistech. Samozřejmě byl trochu tendenční. Nicméně jsem napsal pochod. Vůbec jsem nečekal, že ho vyberou jako nejlepší. Dostal jsem jako odměnu pět set korun a koupil jsem si za ně mixér, který mám dodnes. (úsměv)

Měl jste možnosti v rámci svého povolání cestovat?

Cestoval jsem hodně a velice rád. Doteď rád cestuji i soukromě. Ústřední hudba sice byla armádní soubor, ale reprezentovali jsme naši zemi při různých akcích po celém světě. Nejdříve to bylo Expo 57 v Bruselu, pak Německá demokratická republika. Pustili nás třeba i na festival do Německé spolkové republiky. Hráli jsme také ve Francii, Velké Británii, v Egyptě, ve Švédsku a jinde. Samozřejmě jsme zavítali i na východ, například do Polska a do tehdejšího Sovětského svazu.

Neměl jste tehdy nutkání vzhledem k politické situaci u nás v zahraničí zůstat?

Napadlo mě to, ale reálné to nebylo. Nechtěl jsem, aby komunisté kvůli mému rozhodnutí emigrovat ublížili mé rodině. Bratr měl tenkrát oba kluky na vysoké škole, a ti by to taky odnesli. A pak tu byla i jazyková bariéra. Solidně se dorozumím německy, ale mně se nejvíc líbilo v Kanadě. Anglicky znám však jen pár slov. To mě trochu mrzí, že jsem se cizím jazykům nevěnoval dostatečně, ale nebyl na to čas.

Od roku 2012 vám vyšly už tři knížky vaší zhudebněné poezie pro děti. Proč jste se rozhodl tvořit právě pro ně?

Mám děti rád odjakživa. Napsal jsem pro ně téměř 150 písniček, čímž jsem si splnil své předsevzetí být prospěšný dětem.

Někdo by si možná řekl, že tvorba pro děti je jednoduchá. Tak to pravděpodobně ale není. Je to tak?

Jednoduché to opravdu není. Je těžké například vymyslet původní melodii. Mnoho písniček jsem roztrhal kvůli tomu, že jsem poznal, že se něčemu podobají. Najít v použitelném rozsahu dětských hlasů tolik nových zajímavých melodií je opravdu obtížné. Snadné není ani napsat líbivý a snadno zapamatovatelný text. Když píšu pro děti, nejdříve vytvořím poetický text, a pak ho teprve zhudebním.

Takže si texty i hudbu píšete sám?

Původně mi tvořila texty moje manželka Alena, která byla autorkou kvalitní poezie pro děti. Až po jejím předčasném skonu se mi podařilo vydat dvě knížky jejích básní, které jsem dodatečně zhudebnil. Pak jsem se pustil do psaní i zhudebňování textů sám.

Kolik knih pro děti vám tedy už vyšlo?

Kromě knih Dětské básničky a Písničková abeceda, v nichž jsou tedy mnou zhudebněné manželčiny texty, mi loni vyšly dvě knížky písniček. Obě mají kromě textu notový záznam s akordickými značkami, vložené CD s nahrávkou všech písní a jako bonus i samotný doprovod – karaoke. První z nich vyšla v nakladatelství Albatros Edika a  jmenuje se Hrajeme si a zpíváme pro radost. Písničky nazpíval dětský pěvecký sbor Kantiléna se sbormistrem Michalem Jančíkem 
a dětskými sólisty. Druhá knížka Veselé písničky o zvířátkách vyšla v nakladatelství Fragment. Zde přiložené CD nazpíval pěvecký sbor Fasol-Misol Gymnázia Jaroslava Heyrovského v Praze  pod vedením a s klavírním doprovodem Evy Girethové. Tři z mých knížek pro děti mají navíc půvabné celostránkové  barevné ilustrace od akademické malířky Milady Kudrnové.

Jaký je váš oblíbený hudební žánr nebo autor?

Z klasické hudby mám rád Wagnera, Smetanu a Dvořáka. Dvořáka dávám na první místo. Ten měl tolik úžasných nápadů, že z jeho jedné skladby by mohlo vzniknout i více skladeb. Obdivuji také hudbu Čajkovského, protože je tak krásná, jemná a zajímavě nápaditá.

Co si myslíte o dnešních televizních pěveckých soutěžích? Domníváte se, že pro mladé je to dobrý odrazový můstek?

Myslím, že je potřebné, aby se talenty dostaly na světlo, aby se jim umožnilo realizovat se. Ale toto už jde mimo mne, protože já jsem s taneční a s populární hudbou skončil ve třiceti letech.

Měl jste a máte ve svém hudebním životě čas ještě na záliby?

Zkusil jsem snad všechno, co pro mne bylo dostupné. Od sportu, rybaření, myslivosti, přes závodní střelbu, kurz těsnopisu, včelařství. Mám rád zvířátka a doma na vesnici jsem jednou choval až sto králíků a i kozu. Na koni jsem jezdil bez sedla. Takový blázen jsem byl. (úsměv) Jsem i trochu kutil. Mám doma dílnu, kde jsem si sám vyrobil stroje. Do časopisu Receptář jsem donedávna posílal mnoho různých zlepšováků.

Kde jste na to všechno bral čas?

Kluci a mí kolegové chodili po hospodách, hráli karty, a to mě nebavilo. Byl jsem vždy hodně ctižádostivý a chtěl jsem být mezi prvními, mnohdy se mi to i povedlo. Například když jsme plnili podmínky pro odznak zdatnosti, všechny disciplíny jsem hravě splnil až na hod granátem. Nedokázal jsem hodit dostatečně daleko. Tak dlouho jsem ale trénoval, až se mi to povedlo.

A nyní se pořád věnujete všemu, co jste vyjmenoval?

Teď jenom komponuji. To mi dá zabrat. A také spolupracuji s uměleckými školami, například se  Základní uměleckou školou J. V. Stamice v Havlíčkově Brodě.

Jak jste se vůbec dostal do Havlíčkova Brodu?

Na Vysočině žiji více než deset let se svou současnou ženou. Byla spolužačkou mé zesnulé manželky, takže jsem ji znal už z dob vysokoškolských studií. Je autorkou učebnic českého jazyka a literatury pro studenty středních škol, takže má pro mou práci pochopení a je pro mne velkou oporou.

Líbí se vám na Vysočině?

Moc se mi tu líbí. Mám rád přírodu a Vysočina je překrásná. Havlíčkův Brod je navíc krásné historické město. Takže jsem tu skutečně spokojený.

Jan Zíma

Sedmasedmdesátiletý Jan Zíma byl původně klarinetista u ústřední armádní hudby v Praze. Absolvoval Vojenskou hudební školu, později Pražskou konzervatoř v oboru dirigent.

Postgraduálně studoval na Akademii múzických umění v Praze obor hudební teorie a kompoziční praktika. Po studiu na konzervatoři působil jako dirigent a velitel u Posádkové hudby

Příbram. Od roku 1982 až do odchodu do zálohy působil jako zástupce hlavního inspektora vojenských hudeb. Jeho první manželka Alena, s níž měl dvě dcery, předčasně zemřela.

Aneta Slavíková

Autor: Redakce

22.3.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Čeští vědci přišli na to, proč někteří lidé marodí častěji

Brno – Proč jsou někteří lidé náchylnější k infekcím a alergiím? Na tuto otázku možná našli odpověď vědci z Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně. 

Pes vběhl na cizí pozemek, majitel mu ustřelil přirození. Teď jej soudí

Klatovsko – Nelehký úkol stojí před klatovským okresním soudem. Musí rozhodnout, zda je Zdeněk Skalický (53 let) nebezpečný pistolník, který ustřelil samonabíjecí pistolí psu přirození jen proto, že vběhl na jeho pozemek, nebo šlo jen o nešťastnou náhodu, když se chovatel snažil bránit své ovce před útočícím predátorem.

Hra s ohněm skončila. Rakousko to zvládlo

Berlín – Němečtí komentátoři vesměs pozitivně hodnotí výsledek rakouských voleb, kdy v nedělních volbách vyhrál kandidát Zelených Alexander Van der Bellen nad Norbertem Hoferem ze Svobodné strany Rakouska (FPÖ).

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies