VYBERTE SI REGION

Studenty musím do lidových písniček nutit

Třebíč, Přibyslavice /ROZHOVOR/ - Má rád hudbu a přírodu a nejmilejší mu je to, co je spojené s Horáckem, jeho rodným krajem. Má radost z každého mladého člověka, který se jen trochu věnuje hudbě, největší potěšení je ale pro něj to, když mladý člověk zpívá horáckou lidovou písničku.

9.2.2016
SDÍLEJ:

Většinu písniček umí Petr Gross zpaměti. Jen výjimečně si vypomůže svým, jak sám říká, tahákem. „Ten sešit s sebou nosím na vystoupení. Z jedné strany mám lidovky, z opačné moderní písně, třeba i od Kabátů. Nejradši ale hraji ty lidové,“ řekl.Foto: Deník/ Kamil Černý

Řeč je o milovníku dobré muziky a vysočinské krajiny Petru Grossovi z Přibyslavic na Třebíčsku, který většinu svého profesního života strávil jako učitel na Základní umělecké škole v Třebíči, kde ve svých dvaasedmdesáti letech pracuje dodnes. „Jsem rád, že mě tam stále chtějí," usmál se.

Jak jste vlastně začínal s muzikou?

Muzika mě provází celý život. Můj nejšťastnější den byl, když jsem dostal akordeon, neboli harmoniku. Ještě předtím jsem začal na klavír, ale to mě tolik nebavilo, protože je to poměrně náročný nástroj, a taky jsem se s ním nemohl moc dostat mezi lidi. S akordeonem to jde mnohem lehčeji.

Kdy jste začínal?

Bylo mi šest let a výhodou bylo, že mě rodiče podporovali. Začalo to klavírem, brzy ale zvítězil akordeon. Provází mě od mládí až do dvaasedmdesáti let.

Kdo byl vaším prvním publikem?

Rodiče. S akordeonem to bylo tak, že jsem ho dostal na Vánoce a na Štěpána už jsem chodil po koledě po vsi. První vydělané peníze bylo 37 korun. Pamatuji si, jak lidé říkali, že hraji a jak to, že i ostatní kluci mají z koledy cukroví. Ale mně to nevadilo, já jsem ho měl pro sebe dost.

Nesmím zapomenout, ještě jsem si pro vás připravil takové motto.

Povězte.

Vychází z toho, že mám rád svůj kraj, dělal jsem dokonce diplomovou práci na téma Výzkum lidové tvořivosti v terénu, kdy byl mým oponentem Josef Mátl z Telče, který vedl folklorní soubor Janáček. S prací mi notně pomáhali starší lidé z mých rodných Přibyslavic, kteří mi lidové písně ochotně a rádi zpívali a předávali. V šedesátých letech jsem byl na pedagogickém institutu v Jihlavě a byl členem Horáckého národopisu. Už tehdy jsem chodil ne po akcích, to slovo nemám rád, ale příležitostech, slavnostech v okolí Jihlavy, a samozřejmě v krojích.

Jak zní to vaše motto?

Není moje, jsou to slova Jaroslava Vrchlického: „Chtěl bych svou písní zachytit můj kraj, tklivou krásu tvých lesů v horách, zpěv tvých vod a šepot tvých travin, klasů."

To je krása.

A hodí se na naši krásnou Vysočinu. Bohužel jsou i věci, které mě trápí, když hraji.

To mě zajímá.

Naše Horácko je největší národopisný kraj, největší oblast, ale bohužel zdejší písničky se málo znají. My máme při umělecké škole soubor Bajdyš, a když s ním někde jsme, tak se snažíme vést k tomu, že i na Horácku i Podhorácku jsou krásné písničky. Naopak mě těší, že máme podporu vedení školy, pro soubor hodně dělají Karla Ošmerová, vedoucí muziky, a Pavla Volfová, která se věnuje taneční složce a mnoho hodin věnovala kroji. Její choreografie jsou dosud nepřekonatelné. Bajdyšem navazujeme na Třebíčan, který zanikl a kterého jsem byl chvíli členem.

Čím to je, že horácké nebo podhorácké písničky nejsou příliš známé?

To nevím, ale často o tom s kolegy a přáteli debatuji. Víte, když srovnám Horácko a jižní Moravu, tak na jižní Moravě je plno virtuózních kapel, od Mistříňanky až po Túfaranku. My máme v okolí Třebíče konečně dvě, jsou to Horané a Horanka. Rád je poslouchám, když někde hrají.

Takže povědomí o horáckých písničkách sílí?

Je dobré, že takové kapely jsou, i když je jich málo. Já jsem v mládí hrál s Bransouzankou, která měla dechovou hudbu, kterou vedl pan Kracl. Kapela měla i taneční orchestr, v něm jsem hrál před vojnou. Horácké písničky se dřív hrály víc, dokonce i na vojně jsem se je snažil šířit. Líbily se, tak jsem je hrál. Máme jich plno, je to naše pokladnice. Jsou to lidové skladby, které mají filozofii prostého člověka, ale mají co říct i v současné době.

Je to určité specifikum horáckých lidovek?

Ano, protože náš kraj byl a je relativně chudý, to si musíme přiznat. Tady se pěstovaly ve větší míře snad jen brambory. O našem regionu se říkalo, že kde končí chleba, začíná kamení. Něco na tom je. Naše písničky jsou prostší než na už zmíněné jižní Moravě. Mrzí mě, že jsme na ně zapomněli. Když je někde hraji, tak lidé znají snad jen dvě, a to ještě lidé staršího věku. Proto hraji už nejvíce mezi seniory, to je poslední generace, která umí zpívat. Potvrzuje se to při sezeních starších lidí, které připravuje Jana Kutílková z třebíčského kulturního střediska. Já jsem tam často zván, abych něco zahrál. Tam se mi vystupuje dobře, publikum na vás živě reaguje, mezi mladými už je to bohužel horší.

Jak to změnit?

Na to by vám těžko někdo odpověděl. Mě mrzí, že mladí lidé bez toho, aby se zaposlouchali, tak řeknou, že dechovku nemusí, že jim nic neříká. Já na to říkám, že přijdou léta, kdy si tihle mladí řeknou, že na dechovce přeci jen něco je, krásná melodie je povznese a hezká slova pohladí na duši a oprostí od všedních i těch větších starostí.

Jak se daří Bajdyši, když jste ho zmínil?

Dobře. Vznikl před třiceti lety, což je úžasné. Název vznikl podle toho, že jsme právě nacvičovali horácký tanec bajdyš, a tak jsem řekl, že se tak budeme jmenovat. Ujalo se to. Předtím se to jmenovalo Kalamajka, těch ale bylo všude plno, tak jsem přišel s Bajdyšem. Máme velkou podporu vedení školy a lidí, kteří tomu věnují spoustu času: Eva Vaňková, Jaromír Janata a další.

Teď je doba masopustů. Hrajete při nich?

Už jsem starší a není to ono, když musím po vesnicích chodit pěšky. Dřív jsem chodil víc. Nejraději vzpomínám na Rokytnici, kde to dělají sportovci, a je to vždycky úžasné, výborné to bývá i ve Studenci. I masopust, maškary nebo ostatky se ale změnily. Za nás se chodívalo v úterý před Popeleční středou, končilo se o půlnoci a bylo po všem.

Setkal jsem se i s tím, že místo muzikantů hrála při masopustu hudba z amplionu. Jak se na to díváte?

To není ono. I když je to muzikant-amatér, tak je to milejší, než když se hraje reprodukovaná hudba.

Kde jinak hráváte?

Čeká mě něco v Telči a čekají mě lidé na různých rodinných oslavách. Seznamuji se přitom s různými lidmi, což mě těší. Už od mládí jsem rád ve společnosti. Třeba na vojně jsme v Kroměříži vyhráli armádní hudební soutěž a byl tam i Milan Chladil, populární a úžasný zpěvák. Pamatuji si, že za souborem, ve kterém jsem působil, on přišel a zeptal se, jestli si s námi může zazpívat. To byla pro nás pocta. Od té doby jsme se znali.

Když objíždíte různé ne tedy akce, ale příležitosti, jak říkáte, hrajete zpaměti?

Ano. To nejde z not, když chcete mít kontakt s publikem.

Ale to musí být docela náročné si tolik různých písniček zapamatovat. Víte, kolik jich je?

Nepočítal jsem to, ale je jich dost. Trošku odbočím, já jsem hrozný lajdák. Kdybych si zaznamenával kde a kdy jsem hrál, tak už jen to by bylo počteníčko. Je málo vesnic a měst v okolí, kde jsem nehrál. Na další místa v republice jsem se zase dostal s Bajdyšem a propagovali jsme Horácko, ať to bylo ve Strážnici, Frenštátu pod Radhoštěm, Červeném Kostelci, Nové Bystřici nebo Světlé nad Sázavou.

Jezdí se i dnes?

Jezdí, paní učitelka Wolfová z umělecké školy jezdí i za hranice.

Jaký festival je u nás nejvyhlášenější dodnes?

Určitě Strážnice, ale dělají to dobře i na Vysočině. Byli jsme i na krojovaném horáckém plese ve Žďáře nad Sázavou a na dalších místech, třeba v Jihlavě, Telči nebo Velké Bíteši. Je dobré na duši, jak říkají Slováci, když mladí zpívají, hrají a tancují. Já jsem z některých unešen, když sedím v porotě a vidím, jak některé děti krásně zpívají lidové písničky, mnohem lépe než nějaké superstar, což je trapná soutěž, kde vyhrává většinou ten, kdo zpívá anglicky a často i falešně. To je hrozná úroveň. Na festivalu v Telči bývá lepších zpěváků tucty.

Ono je asi taky téma, jestli lidové písničky z Horácka lidé chtějí slyšet. Není to jen o Horance a Horanech, ale taky o pořadatelích různých slavností, aby si je zvali.

Určitě, ale není jen tak. Tu tradici drží jen některé vesnice, třeba Rouchovany, tam jde hrát, nebo kolem Znojma. V Třebíči, hrál jsem tam s mnoha orchestry, nikdy nebyla za mých let kvalitní dechovka. Hrály hezky, všechna čest, ale taková kapela jako na jižní Moravě zde nikdy nebyla. Nevím, čím to je. Nebýt Třebíčanu a Bajdyše, tak by se taková tradice neuchovala.

Vy jste prohlásil, že třeba v Rouchovanech jde hrát. Co to znamená?

Tam zpívají i mladí. Půl roku před vojnou jsem tam dokonce učil a poznal jsem tamní lidi, to se ještě mluvilo nářečím, dnes se za to mladí stydí. Jejich takzvané hodé jsou tam dodnes velice populární a vystupují při nich ty nejlepší kapely, třeba Túfaranka.

Takže podle vás je velký rozdíl, když Túfaranka přijede do Rouchovan a když přijede, teď nechci jmenovat, zkrátka někam jinam?

Obrovský rozdíl. Dobrá kapela z našeho okolí je třeba i Vysočinka. Víte, starší lidé znají lidové písničky, mladí umí tři písničky, a to ještě ne celé, jen refrén. Je to Co jste hasiči, Slepička kropenatá a Vysoký jalovec. Jak se to stalo, po tom pátrám. V minulosti jsem byl dopisovatelem Československé akademie věd u pana Jaroslava Markla a Českého rozhlasu u Jaromíra Nečase a vždycky jsem jim propagoval horácké písničky, a dokonce jsme je upravovali pro rozhlasový orchestr.

Dá se říct, kolik horáckých písniček je?

Přesně to nevím, ale existují poměrně nové sborníky od Marie Kyselkové. To je dílo s ohromnou hodnotou.

Kdy jste začal učit?

Ještě před vojnou na Základní škole v Třebíči, tehdy to byla Hanělova, dnes Masarykova. Měl jsem tam pěvecké soubory, se kterými jsme měli i úspěchy. Potom jsem chvíli byl v Rouchovanech a po vojně nejdelší čas, vlastně až dodnes, na Základní umělecké škole.

Co jste učil?

Jako první jsem tam začal hrát na elektronické klávesové nástroje. Ještě jsem si vzpomněl, musím vám říct, že kromě vyučování a hraní při různých příležitostech jsem byl už několikrát pozván na koncert rockové kapely Bagr. Oni mívají svůj ples v prostorách třebíčských zahrádkářů a já tam půl hodiny hraji na harmoniku. Bylo to něco úplně nového, ale bývám tam rád, protože mladí lidé tam poměrně dobře zpívali.

Zvažoval jste takovou nabídku, hrát na rockovém plese?

Měl jsem z toho trému, ale vzal jsem to. Lidé tam chodí krásně oblečení, což dělá hodně. Víte, nejlépe se hrálo do 60. let. To ještě na zábavy chodili mladí i nejstarší generace a všichni velmi hezky oblečení. Je to zajímavé, ale když začala 70. léta, lidé začali chodit ve svetrech a přišlo mi, že se styděli chodit lépe oblečení. Opravdu nejlépe se mi hrálo v 60. letech, všichni zpívali a bavili se. Vzpomínám si, že když začal v Bransouzích ve 20.00 ples, tak ve 20.05 všichni tančili. To se dnes nestane. Až třeba po hodině jdou do kola. Dřív se i mezi muzikou zpívalo. Když byla přestávka, tak se zpívaly lidové písničky. Byla to jiná doba.

Doba se změnila. Jak se změnili vaši žáci?

Dnešní studenty musím do lidových písniček doslova nutit. Oni neznají ani ty základní. Zase jsme u toho, v učebnicích nejsou horácké písničky, ale jen ty z jižních Čech, z Valašska nebo z jižní Moravy. Kdyby byl Bavorov zná každý, ale Lukovské panenky skoro nikdo. Přitom máme krásné písničky s hezkým textem. Je to náš horácký poklad.

Takže vaši žáci chtějí hrát spíš něco modernějšího?

Ano, ale já je do lidové písničky nutím. Ani si o mně myslí svoje, já jim to nezazlívám, ale lidovou písničku musí u mě umět každý z nich. Až se ji naučí, mohou si s nástrojem dělat, co chtějí.

Možná vám za čas poděkují, že aspoň nějakou lidovou písničku znají.

Doufám, že ano. Mám za to, že až zestárnou, tak si nebudou zpívat anglicky, tedy tak, jak se jim to dnes líbí, ale zanotují si právě nějakou lidovku. Bez ní u mě nemají šanci projít.

Je to asi hodně i o rodičích, jakým směrem své děti vedou.

Stoprocentně, to nejbližší okolí má na mladé muzikanty obrovský vliv. Každý má v životě období, kdy se mu něco nechce, třeba i muzika ho přestane bavit. V takové chvíli je potřeba, aby u něj byl někdo, kdo ho k tomu vyhecuje nebo i donutí. Mě taky jako malého kluka mrzelo, když kluci hráli hokej a já jsem musel cvičit, ale vyplatilo se mi to. V životě jsem potkal mnoho známých osobností i jejich soukromí. Všichni mi pak záviděli. Muzika pro mě nebyla jen potěšení, ale taky dřina.

Jak to máte s trénováním? Dodnes denně cvičíte?

Ano, každý den musím hrát, musím se udržovat v kondici. Není to tak bohužel u každého. Když jsem hrál jednou na plese, tak jsem viděl kolegu, který vytáhl kytaru a utíral z ní prach. Nevěřil jsem svým očím. Nebo to se říkalo o jednom zdejším muzikantovi, že při jedné příležitosti vytáhl harmoniku a z ní vypadl zelený řízek. To znamená, že na ni několik týdnů ani nesáhl.

Autor: Kamil Černý

9.2.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Na Kladensku se zřítilo auto ze třicetimetrového srázu

Kladensko - Kuriozní dopravní nehoda se stala v pondělí po poledni v lesním porostu mezi obcemi Svárov a Podkozí. Auto zde vyjelo ze silnice a mezi stromy se řítilo dlouhým srázem dolů na spodní vozovku pod serpentinou. Vozidlo skončilo pod kopcem na spodní vozovce převrácené na střechu. Starší řidič utrpěl zranění a byl převezen do pražské nemocnice. 

CNN: Pražské vánoční trhy jsou mezi desítkou nejlepších na světě

Praha - Mezi desítku nejlepších vánočních trhů na světě zařadila americká televizní stanice CNN tržiště na Staroměstském a Václavském náměstí v Praze. Reportér zaměřený na cestování ocenil každodenní otevírací dobu stánků i blízkost obou hlavních tržišť, stejně jako kvalitu zdejších klobás a piva.

Dijsselbloem: Hospodářské problémy Itálie po referendu nezmizely

Brusel - Hospodářská situace v Itálii se po nedělním referendu nezměnila, problémy zůstávají stejné, poznamenal dnes při příchodu na jednání ministrů financí zemí platících eurem šéf této takzvané euroskupiny Jeroen Dijsselbloem z Nizozemska. Podle něho bude muset nová vláda připravit dodatečná opatření v rámci státního rozpočtu na příští rok, aby země dodržela podmínky takzvaného paktu stability. V něm se členské státy eurozóny zavazují nemít natolik vysoké schodky státních rozpočtů nebo vysoké veřejné dluhy, které by ohrožovaly stabilitu eura a zvyšovaly inflaci v zemích platících eurem.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies