„Narodil jsem se v lese, v lese jsem pracoval a strávil tam valnou část svého života. Při pochůzkách Raneckým polesím jsem často a dlouho vzpomínal na naše předky, kteří se zde na jednotlivých úsecích podíleli na lesnické práci, a tímto jim skládám poklonu. Doufám, že jejich život a činnost tak nezůstanou zapomenuty." To říká na zadní straně své nedávno vyda né knihy Zelené vzpomínání František Janáček z Hluboké u Krucemburku.
Starý ostřílený lesák, který se překrásným hvozdům raneckého polesí aktivně věnoval více než čtyřicet let v různých profesích, se ve svých osmdesáti letech rozhodl sepsat své vzpomínky i příbě hy o zdejších lesích, i ty, které zaslechl od dalších lidí, tak aby zůstaly v paměti i pro další generace. Výsledkem je možná nákladem malá, ale přesto zajímavá publikace Zelené vzpomínání, kterou František Janáček nedávno soukromě vydal.
Konkrétní příběhy, konkrétní události
„My, kdo ke zdejším le sům máme vztah, totiž za každým řádkem vidíme konkrétní příběh, konkrétní událost. A to je nesmírně důležité," vystihl možná hlavní podstatu knihy na malém soukromém křtu Jiří Svoboda, ředitel Lesního družstva obcí Přibyslav, které se na vydání publikace také podílelo.
A jeho slova mají i širší význam. Vždyť právě lesy – v tomto případě rozsáhlé a hluboké polesí, které se rozpíná zhruba od Ždírce nad Doubravou na jedné straně a Žďárem nad Sázavou na straně druhé – tvoří důležitou součást života lidí na Vysočině. Vždy i tu hvozdy a jejich bohatství dávaly po dlouhé generace lidem živobytí a mnohdy, třeba za války, i bezpečný úkryt. Byly a jsou tak nesmírně důležité.
„Na stará kolena se ze mě stal spisovatel," říká se smíchem někdejší myslivecký hospodář František Janáček. Možná o to je celá kniha – zahalená typicky do zelené obálky – ještě více hodnotnější.
Kniha byla vytisknuta v nákladu čtyř set kusů a je rozčleněna do takřka třiceti kapitol. Povětšinou se věnuje různým událostem téměř celého minulého století a čtenář zde najde o lese takřka vše. Dočte se o těžbě v lesích, školkaření, honech, hospodaření vlastníků, ale i o válečných letech nebo prastarých i nedávno zavřených dolech, které stromy pod svými korunami ukrývají.
První otázka je jasná. Co vás
k napsání knihy vzpomínek
o polesí vlastně přivedlo? Jaký byl prvotní impuls?
Ten přišel už před mnoha lety, v roce 1957 před Vánoci. Začal jsem se tehdy starat
o jeden krmelec nedaleko Hluboké. Vlezl jsem do něj
a pod střechou na prknech jsem modrou barvou viděl krasopisně napsáno: „Karel Šidlák 1936 – 1942". A vedle byl další podpis jiného předchůdce. A vedle opět další. Všichni, kdo se o tento úsek lesa starali, se sem podepsali. A to mi už navždy zůstalo
v hlavě. Říkal jsem si, že je třeba, aby si i další generace pamatovaly, co se kde v tomto krásném koutu naší země dělo. Ale po dlouhá desetiletí jsem se k sepsání svých vzpomínek nedostal. Až nyní jsem nalezl dostatek času. Ale první impuls už přišel tedy před mnoha a mnoha lety. Myslím, že je důležité uchovat v paměti lidí odkaz jejich předků. Také proto jsem před časem u jednoho z obrázků nechal dát tabuli, která zachycuje od roku 1902 jména všech hajných, kteří v daném úseku pracovali.
Podepsal jste se také?
No jistě. To nešlo jinak (úsměv). Jen mě mrzí, že pozdější nástupci tyto podpisy možná nechtěně, nevědomostí, zlikvidovali.
Jak dlouho vám práce na knize trvala?
Vlastně jsem na ni začal pracovat už před více než rokem a půl. Zabralo to tedy poměrně hodně času. Ale naštěstí o sobě mohu snad říci, že mám dobrou paměť.
Čerpáte pouze ze svých vzpomínek, nebo vám pomohla třeba i jiná publikace? Přece jen jde
o velké množství dat, jmen
a událostí…
Ne, žádnou jinou knihu jsem nepoužíval. Vše si pamatuji, jak jsem řekl, paměť mi stále slouží dobře. Velká část textu jsou vlastně vzpomínky už mého děda, který mi je předával před mnoha
a mnoha lety, nebo od jiných pamětníků, kteří mi o lese vyprávěli už v době, kdy jsem byl ještě dítě. Tím, že se většina událostí váže k určitým jménům či událostem, jsem si je dokázal zafixovat do paměti. Ale samozřejmě fotografický materiál jsem musel shánět, kde se dalo. Důležitou pomocnou ruku mi tady podal současný ředitel přibyslavského lesního družst-va Jiří Svoboda, jehož si moc vážím. V jiných případech bylo zase velmi těžké fotografie získat, možná za to také může třeba nezájem některých lidí právě o historii nebo vzpomínky na práci našich předchůdců. Ale vše nakonec dobře dopadlo.
Takže tu je třeba i možnost, že si něco pamatujete špatně?
Ale jistě. Připouštím, že se z mé strany mohla objevit nějaká ta chybička nebo jistá nevědomost. Možná se někdo bude na některé události dívat jiným pohledem, nebo by o nich řekl něco jiného. Ale já jsem vše zaznamenal podle nejlepšího vědomí, tak jak to vidím já. Nikomu nevnucuji, že vše v Zeleném vzpomínání musí nutně považovat za bezvýhradnou pravdu.
Jaké kapitoly z knihy jsou vám osobně nejbližší? Je něco, co
ve vás stále vyvolává emoce?
Pochopitelně nejemotivnější bylo hrůzné období druhé světové války, které jsem sám jako chlapec na hájence
u Peršíkova prožil. Útočiště zde díky mému otci a mamince našlo mnoho partyzánů
a odbojářů, spousta z nich válečná léta nepřežilo. Pamatuji si, jaká atmosféra v hájence vládla, když tu v období Vánoc 1944 jedna skupina partyzánů čekala na další, menší skupinku, která odtud vyrazila k důležitému úkolu. Dlouho se nevraceli a až později jsme zjistili proč. Padli totiž v obklíčení ve vesničce Krasnice. To bylo hodně emotivní. Ale je zde samozřejmě
i spousta pěkných vzpomínek. Na práci v lese, se zvířaty
a podobně.
Kniha je nabitá informacemi. Ale přesto… našlo by se něco,
o čem jste původně psát chtěl, ale nakonec jste to do knihy nezařadil?
(Chvíli přemýšlí). I takové věci by se našly. Ale řekl jsem si, že nebudu hanět třeba některé lidi, kteří dříve
v lese pracovali a kritiku by si i zasloužili. Prostě jsem příliš takových věcí nechtěl do svých vzpomínek dávat. Zelené vzpomínání nemá být jen o špatných věcech. Chtěl jsem prostě jen sepsat to, co bylo.
Když už jste se i v pozdějším věku do psaní pustil, máte
v rukávu další nápady?
Mám (směje se). Ale nejprve musím trochu pustit z hlavy to, co jsem teď napsat, jinak bych se nemohl soustředit. Přiznávám totiž, že je mi teď po těle velmi milo. Jsem moc rád, že se kniha povedla, že se lidem, kteří mají k lesům vztah, líbí, a že po sobě něco zanechávám dalším generacím.
Úryvek z knihy Zelené vzpomínání
…Byla zima, přišel 23. leden 1945. Otec šel na Ransko k raportu, bylo úterý a to se muselo do kanceláře. V oddělení 21 se sešel s panem Votavou, ten tam čekal na styku pěšin. Šli spolu ke dvoru, a když přišli k vodovodu, bylo vidět do dvora, že se tam pohybují vojáci. Také z horního okna někdo mával červenou látkou. Byla to paní Smutná a ta jim dávala znamení, aby tam nechodili. Proto oba otočili a mazali zpět, otec pospíchal domů a Votava zůstal v lese, krmil zvěř a šel k dřevařům, domů šel až večer. U nás v hájence spali tři partyzáni, otec je vzbudil a ihned poslal do lesa. Měli lyže a ty pak zaházel do hnoje. Sešli se až večer potmě, matka byla mezitím ve vsi pro chleba a my kluci byli ve škole. Jinak se
nic nedělo. Až druhý den ráno přišel posel z Ranska s tím, že se na Ransku zatýkalo, aby zatím na polesí hajní nechodili. Matka to běžela vyřídit
k Votavům do Slavětína. Na polesí gestapo sebralo pana fořta Tichého, adjunkta Františka Krajsingera, hajné Josefa Sklenáře, Jana Smutného
a Karla Šidláka. Ten se do toho dostal úplně nevinně jen proto, že jeho žena, která byla Němka, jim na gestapu řekla, že „tatínek ty lesy všude zná, ten vám vše ukáže." Němci ho odvedli a už nikdy Ransko neviděl. Zatčení byli odvezeni na krucemburskou faru, kde byli asi dva dny zadržováni a potom převezeni přes Kolín do Terezína, celkem jich bylo 23 – jedenáct z nich se nevrátilo. Z polesí zahynul první pan Karel Šidlák, a to
31. 3., potom na prahu svobody byl zastřelen 4. května pan Karel Tichý
a 11. května zemřel na naprosté vyčerpání pan František Krajsinger.
S podlomeným zdravím se vrátili domů pánové Josef Sklenář a Jan Smutný. Každopádně se 23. leden roku čtyřicátého pátého stal nejčernějším dnem Raneckého polesí…
Jitka Štefáčková