VYBERTE SI REGION

V práci se nebojím, říká vedoucí jihlavského centra pro drogově závislé

Jihlava - Pracovníci káčka se věnují klientům v zázemí i při výjezdech do terénu. Všichni děláme všechno, tvrdí v rozhovoru Šárka Štočková

17.8.2015
SDÍLEJ:

Šárka Štočková při své práciFoto: archiv Šárky Štočkové

Přes sedmnáct tisíc vydaných injekčních setů, více než dvě stě klientů využívajících službu a téměř dvě stě padesát provedených testů na infekční choroby.

Statistiky za první půlrok letošního roku potvrzují, že v jihlavském Kontaktním centru pro drogově závislé se rozhodně nenudí. Devětadvacetiletá vedoucí pětičlenného týmu Šárka Štočková působí nejen v centru samotném, podílí se i na na terénních výjezdech po Vysočině.

Jak se dostala k této cílové skupině, jak zvládá náročné situace, které tato práce přináší, a co ji u ní už téměř tři roky drží? I o tom mluví v rozhovoru.

Pracovala jste s drogově závislými již dříve, před nástupem do kontaktního centra?

Ne, pracovala jsem v třebíčském nízkoprahu pro děti a mládež. S uživateli jsem žádné zkušenosti neměla, ani v rámci školních praxí.

Jak jste se tedy dostala k práci právě s touto cílovou skupinou?

Stěhovala jsem se do Jihlavy a bylo vypsané výběrové řízení na káčko. Po dvou a půl letech s dětmi už to začínal být trochu stereotyp. Vždy mě dost mrzelo, když jsme se s dětmi dohodli na nějaké hře nebo akci, a pak přišla tři děcka. Drogově závislí mě vážně baví víc, mají větší a reálnější problémy. I když práci nízkoprahů samozřejmě nechci snižovat, práce v nich bývá často neuspokojivá.

Služba působí v zázemí centra i přímo v terénu. Jaké je rozdělení týmu? Část pracuje v centru, část v terénu, nebo se jedná o dvě oddělené služby?

Všichni děláme všechno. Začátkem roku jsme uvažovali nad tím, jestli nemáme službu upravit a lidi rozdělit na káčkaře a teréňáky, nakonec jsme se ale shodli, že nám to takhle vyhovuje. Chodíme tím pádem do terénu všichni, kolegové dvakrát, já vzhledem k rozvržení úvazku vedoucího jednou týdně. Je to pestřejší.

Terénní práce pro vás znamená práci v jakých okresech či městech?

Pelhřimov, Dačice, Humpolec, Polná, Telč, Třešť, Kamenice nad Lipou, Nová Včelnice, Pacov a okolí. Vlastně více než polovina Vysočiny, přičemž Dačice už jsou Jihočeský kraj, ale máme podporu Jihočeského kraje i tamějších služeb. Město Dačice nás podporuje, jedná se o jedno z měst, které nám na základě výkazů přispívá i finančně. Letos nás finančně podpořilo i město Humpolec.

A má některé z měst problém s vaší přítomností? Cítíte se někde nevítáni?

Naopak, všude s vedeními měst komunikujeme. V Pel-hřimově nás teď nedávno pozvali ke kulatému stolu sociálních služeb, podobně v Humpolci. V Dačicích je spolupráce nejdelší a momentálně asi nejlepší, což je možná i tím, že je to menší město. Všude nás vždycky vyslechnou, dostáváme prostor.

Jak je to s anonymitou v menších městech? Například když přijedete, poznávají ve vás lidé „káčkaře"?

Ne. Většinou necháme auto stranou a jdeme pěšky. Na autě je napsáno jen Oblastní charita Jihlava, takže by to na nás nikdo poznat neměl. Možná to tuší lidé, kteří nás potkávají pravidelně a vídají, s kým si povídáme. V místě setkání se snažíme klientům přizpůsobit, pokud jim nevadí sejít se třeba v Jihlavě na autobusovém nádraží, můžeme se potkat tam, není problém.

Co pro vás bylo největším překvapením, co se týče práce s drogově závislými?

Vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu. Příjemně mě překvapilo, že většina lidí, co k nám chodí, zvládá normálně komunikovat i přemýšlet. Samozřejmě jsou i okamžiky, kdy jsou na tom bídně, ale většinou jsou k nám milí a vstřícní.

Měla jste někdy z nějakého klienta strach? Choval se k vám někdo agresivně?

Jediný okamžik, kdy jsem cítila určitou obavu, nastal v terénu, na squatu. Klientka si chtěla promluvit o nějaké holčičí věci, tak jsme vyšly ven před squat, tam za námi ale vyběhl její přítel a začal na mě křičet. Klientka byla situací taky zaskočená, bylo to takové divné. Zachránil mě kolega, který s dotyčným začal vzápětí komunikovat, a vše se vyřešilo. Zkrátka jsem v té chvíli vůbec nevěděla, co mám dělat, jestli mlčet, mluvit nebo utíkat.

A byla jste s ním od té doby v kontaktu?

Ano, hned následující týden se omluvil, že vybouchl. Teď už spolu normálně komunikujeme, potkáváme se, vše se vyřešilo, žádný strach z mé strany se už nekoná.

Jak se vám podařilo lidi na terénní službu navázat a zkontaktovat například i obyvatele squatů?

Terény, které se jezdí už dlouho, tam máme v kontaktu s klienty už celkem tradici, to je třeba Pelhřimov, Humpolec nebo Dačice. Když vyjíždíme do terénu, posíláme esemesku těm klientům, na které máme číslo, že jedeme, takže ať se ozvou, jestli chtějí nebo ať prozvoní a my zavoláme zpátky. I když se neozvou, známe už ve většině měst oblíbená místa klientů, takže je většinou potkáme tak jako tak. V Kamenici to takto zatím úplně nefunguje, protože tam na podzim budeme působit teprve rok, nicméně se rozjíždíme, určitou skupinku už navázanou máme. Mnohem líp se do terénu jede, když člověk aspoň zhruba ví, co ho čeká, a může se těšit.

Ovlivňuje průběh terénní práce třeba roční období?

Přes léto jsou terény určitě lepší a kontakty bohatší, zima nám trochu komplikuje život.

Jsou k vám klienti otevření i v terénu?

Ano, zvlášť u těch dlouhodobých mám někdy pocit, že jsme jediní lidé z normální- ho světa, se kterými udržují kontakt, věří jim a baví se s nimi. Toxikomunity žijí svým vlastním životem, mnoho lidí, kteří by chodili do stálé práce a neměli žádné větší dluhy, v nich nepotkáte.

Cítíte se tedy komunitou přijímaná.

Ano, určitě. Kolikrát se klienti zastaví třeba si jen popovídat, i když třeba nechtějí nic měnit. Trochu jakoby se chtěli pochlubit, co se v jejich životě za ten týden stalo, kam šli do práce a co zvládli. Možná je to touha po určitém ocenění, protože v rámci toxikomunity podpora v chození do práce příliš nefunguje, spíš naopak. Tohle mě hodně nabíjí, že nefungujeme jen jako automaty na čisté stříkačky, ale kontakt s klienty je i o něčem jiném než o pouhé výměně.

Takže někteří vaši klienti se pokouší alespoň sezonně pracovat?

Ano, o práci se bavíme hodně, i když je pravda, že se jim často příliš pracovat nedaří. V létě je širší nabídka sezonních prací, takže máme hodně zaměstnaných klientů, i když je to většinou načerno, v zimě je to o dost horší.

Nicméně výměny stříkaček musíte statisticky vykazovat, nebo ne?

To musíme, ale snažíme se nehodit jen čísla, jakkoli jsou důležitá, snažíme se bojovat o budování vztahu.

A výměny na jednotlivých terénních výjezdech jdou do stovek kusů?

To záleží na situaci, někdy vyměníme šedesát, jindy dvanáct set, hodně se to liší.

Dá se říct, že co se týče zájmu o službu, je živěji v menších městech? Třeba v porovnání s Jihlavou?

V Jihlavě je to hodně o možnosti přijít na káčko, v terénu jsou navázaní lidé, kteří sem z nějakých důvodů nechtějí chodit nebo to mají daleko. Asi je větší zájem i proto, že nás mohou vidět jen jednou týdně v určitém čase, takže se snaží si podle toho i naplánovat program.

A jak dlouho se na daném místě v terénu zdržujete? Hodinu, dvě, tři?

Třeba v Pelhřimově se zdržujeme skoro celou dobu terénu a do jeho okolí jedeme jen pokud se někdo ozve. Ale jinak vyjedeme ve dvě do Pelhřimova a jsme tam třeba do sedmi, abychom stíhali být v osm zpět v Jihlavě. Vzhledem k tradici rozvržení terénních výjezdů, protože už roky jezdíme v dané dny daná města, vždycky někoho potkáme.

Jaké jsou nejmarkantnější rozdíly mezi klienty v kontaktním centru a v terénu?

Terénní klienti nemůžou dostat všechny služby, na které dosáhnout ti káčkoví. Na káčku se klienti můžou vysprchovat, vyprat si, prádlo si i vysušit, dát si polévku. Paradoxně jsou klienti na terénu stabilizovanější, minimálně někde bydlí. Káčkoví klienti se většinou moc dobře nemají, chodí k nám často dennodenně. I proto si myslím, že je fajn, že se v kontaktním centru střídáme, ani pravidelní klienti to s námi tím pádem nemají nudné a jednotvárné.

Takže největší bolestí káčkových klientů je bydlení?

Spíše dluhy, z našeho pohledu. Někdy se stane, že na otázku: Máš dluhy? Klient odpoví, že ani moc ne a pak se ukáže, že je to částka okolo půl milionu. Někteří z nich jsou smíření s tím, že své dluhy nikdy nezvládnou smazat.

Za co dluží?

Je to většinou směs pokut za černou jízdu městskou hromadnou dopravou a různých půjček od pochybných společností, které se před půjčkou na nic neptají a nechtějí ani občanku. Ale bydlení je taky problém, hodně lidí přes léto zůstává venku a na zimu se stahuje do chatek nebo squatů. V Jihlavě nefunguje žádná nízkoprahová noclehárna pro lidi bez domova. Ubytoven je po městě několik, ale tam se našim klientům moc přežívat nedaří, většinou je vyhodí.

Co tu podle vás ještě chybí?

Třeba veřejná prádelna, internet zdarma jinde než na magistrátu. Většinu z těchto služeb pokrýváme, například za pět až deset korun je možné si na káčku vyprat.

A pokud peníze na zaplacení této služby klienti nemají?

Většinou se snažíme jim dát možnost si pračku nějak odpracovat, třeba na zahradě, ale ne za každou cenu. Nabízíme možnost mít u nás doručovací adresu, tedy adresu, kam chodí pošta. Většina klientů bere některou ze sociálních dávek, a den, kdy jim přichází složenka, si většinou hlídají a občas se stane, že v ty dny přijdou, vezmou poštu a běží pryč, sotva se zdrží mezi dveř-mi. Druhý den pak často přijdou a řeknou, že nemají nic.

Držíte se tedy zásady, že přílišná péče o tyto lidi je samotné nakonec zneschopňuje?

Ano, jsou to dospělí a svéprávní lidé. Snažíme se s nimi o finančním plánování bavit, jakkoli chápeme, že logický postup využití peněz při tom-hle lifestylu je jít a koupit si pecku. Říkáme jim, že je fajn odložit si třeba aspoň na jídlo.

A jak hodnotíte vztahy s policií? Vládne klid zbraní?

Připadá mi, že máme dobrý vzájemný vztah, nedějí se žádné zásadní roztržky. Držíme se dohody, že v době, kdy máme otevřenou kontaktní místnost, tedy ve všední dny od dvanácti do čtyř, tudy neprojíždí městská ani státní policie. Občas se policie přijde na někoho zeptat, ale jediné, co jim řekneme je, zdali tady má ten člověk doručovací adresu, nic víc. V terénu jsme taky naštěstí nikdy žádný problém neměli, a to naši klienti rozhodně nesedávají potichu na lavičce. Naopak si občas říkám, že s nimi mají policisté svatou trpělivost.

Prokazujete se jim nějak, když se setkáte v terénu?

Ne, máme s sebou kartičky terénních pracovníků, ale ukazujeme je, až kdyby chtěli. Často mezi klienty tak zapadáme, že se nás na nic neptají a koneckonců na nás ani není znát, že jsme káčkaři, nejsme nijak označení, ani na batozích nebo brašnách. Nikdy jsme každopádně v terénu neměli žádný problém.

A jak hodnotí společné fungování káčkoví klienti? Myslím tím ve vztahu klient policista…

Sem tam se objeví nějaká divoká historka, ale jen zřídka si někdo stěžuje. Policisté klienty poměrně často ani nelegitimují, ale rovnou oslovují jménem, protože už se navzájem znají. Ze vzájemných setkání jsou spíš vtipné historky než stížnosti. Samozřejmě nemají přátelský vztah, ale zároveň to není nic vyhroceného.

Co jsou podle vás rizikové situace pro mladé lidi? Na co by si rodiče měli dát pozor?

Poslední dobou mě překvapuje, jak moc se rozmohla ma-rihuana. Loni jsme zapojili do rozdávání materiálu speciálně určené filtry na THC, které používáme jako kontaktní prostředek při oslovování takzvaně na ulici.

Vnímáte marihuanu jako startovní krůček k užívání tvrdých drog?

Úplně ne, ale samozřejmě se může stát, že se časem od trávy dostanou k něčemu dalšímu. Riziková je prakticky každá situace, myslím si, že se tomu nelze vyhnout. Pak už je to o nastavení daného mladého člověka.

A pokud se stane, že rodič třeba najde doma sáček s marihuanou a podobně, co má dělat? A čemu se vyhnout?

V první řadě by si měl s dítětem na rovinu promluvit. Pokud možno nevyčítat, nefackovat. Pokud spolu mají v rámci možností zdravý rodinný vztah, nebude mít dítě tendence extrémně zatloukat či lhát.

A mohou se na vás rodiče obrátit o pomoc?

Ano, v centru pracujeme i s rodiči, mohou chodit na poradenství i s dítětem. Rozhodně to ale nefunguje tak, že sem rodič své dítě násilím přivleče a za jedno sezení jej předěláme, to zkrátka nejde.

Terezie Horváthová

Autor: Redakce

17.8.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Soud nařídil francouzskému meštu Publier odstranit sochu Panny Marie

Paříž - Město Publier na východě Francie dostalo od soudu nařízeno, aby odstranilo z parku sochu Panny Marie. Důvodem je celostátní zákaz vystavování náboženských symbolů na veřejných prostranstvích. Informoval o tom zpravodajský server BBC News s odvoláním na starostu města.

Duka slouží mši k otevření německy mluvící farnosti v Praze

Praha - V souvislosti s otevřením farnosti německého jazyka v Praze na Novém Městě bude dnes pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka sloužit od 11:00 mši v kostele sv. Jana Nepomuckého Na Skalce. Německou farnost zřídil Duka k 1. říjnu, důvodem byl růst německy hovořící komunity a snaha o obrození staleté přítomnosti německého kulturního živlu v hlavním městě, uvedlo na webu pražské arcibiskupství.

Rakušané volí v opakovaných volbách nového prezidenta

Vídeň - V Rakousku začalo opakované druhé kolo prezidentských voleb. Voliči si vybírají mezi nezávislým kandidátem podporovaným stranou Zelených Alexanderem Van der Bellenem a členem pravicově populistické Svobodné strany Rakouska (FPÖ) Norbertem Hoferem. Květnové hlasování, v němž zvítězil Van der Bellen, kvůli formálním chybám při sčítání hlasů zrušil ústavní soud.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies