Také v Domě s pečovatelskou službou v Novém Městě na Moravě mohou senioři podzim života strávit neobyčejně příjemně. Nejenže se tam o „své" babičky a dědečky dobře starají, ale snaží se jim vytvořit takové prostředí, ze kterého na všechny dýchne teplo rodinného krbu.

Snaha o to, aby se klienti cítili jako doma, je jeden z hlavních důvodů, proč bylo v loňském roce na chodbách vytvořeno několik takzvaných reminiscenčních koutků. Jde o místa vytvářející dokonalou iluzi domova. „Postupně je budujeme, rozšiřujeme a zdokonalujeme," říká ředitelka Novoměstských sociálních služeb Hana Janů.

Co vlastně znamená název reminiscenční koutek?

Je to takový vzpomínkový koutek. Jde o to, aby si obyvatelé vybavovali svoje prostředí tak, jak byli zvyklí žít doma. Tak, jak měli vybaveny svoje domky a byty. Měly by jim připomenout památky na babičky, na tetičky, na jejich dětství. Připomínáme jim jimi, jak to u nich bývalo, když byli plni síly nebo když byli ještě malí. A oni na to strašně rádi vzpomínají.

Kdy jste je začali budovat?

Vloni, začali jsme hned někdy zjara. Ta myšlenka už je asi dva nebo tři roky stará, ale pořád jsme nevěděli, kam je situovat. Chtěli jsme, aby to mělo nějaký řád a aby to nebylo jen nějaké posbírané skladiště. Neměly působit muzejně, ale spíš domácky. Tak, aby si lidé říkali, že takový pokoj si pamatují, protože doma měli podobný.

Kde všude máte tyto vzpomínkové koutky umístěny?

Využili jsme prostory na chodbách, byla to taková hluchá místa. A museli jsme samozřejmě vzít v potaz i to, aby předměty v reminiscenčních koutcích nikomu nevadily v provozu. Občas je potřeba rychlý pohyb zdravotní služby po budově a nic tomu nesmí překážet. Takže jsme využili všechna dostupné okna, kouty, výklenky a rohy.

Jak dlouho trvalo jejich budování?

Někdy dost dlouho, šlo nám o to, aby vše působilo přirozeně. Snažili jsme se citlivě vybírat všechny předměty. Nábytek, doplňky i obrazy tak, aby působily sladěně. Má být na první pohled vidět, že tento „pokoj" byl zařizovaný s láskou. Všechno je posbírané od různých dárců, proto trvá velmi dlouho, než se nakonec vybere to, co se použije. Nechceme, aby místo působilo jako skladiště nebo muzeum, ale jako prostory, kde se běžně žije.

Předpokládám, že vaši klienti tomu určitě reminiscenční koutek neříkají. Jak tato místa nazývají?

Ví, že se tomu tak říká, ale opravdu to nepoužívají. Oni to asi nijak nepojmenovávají. Je jim tam prostě příjemně, posadí se, jdou si zavzpomínat. A název nijak neřeší. Většinou řeknou: „My se tady posadíme na chodbě a je nám dobře." Chodby jsou teď asi nejčastěji navštěvovaná místa.

Kolik vlastně máte klientů?

Máme momentálně padesát tři klientů, mohou u nás bydlet i manželské páry. Naše kapacita je až padesát šest klientů. Ale tyto nové prostory nevyužívají jen oni, ale například i početné návštěvy, které sem chodí.

Ze kterého období jsou věci, které zdobí vaše reminiscenční koutky?

Některé předměty jsou ze začátku dvacátého století, jiné zase z pozdějšího, z poválečného období. Je tu různá skladba seniorů a starší lidé, kteří mají okolo devadesáti let, mají jiné vzpomínky na svoje dětství, jiné vzpomínky na to, jak vařila maminka a babička, jaký měli šicí stroj, jak uchovávali potraviny nebo jak sušili doma bylinky. To vše se jim snažíme připomenout.

Kde jste získávali vzpomínkové předměty?

Když jsme řekli mezi našimi klienty, že tento záměr máme, byli nadšeni. A sami nám hned nabízeli věci, které mají a ke kterým se vážou určité vzpomínky a je jim je líto vyhodit. Na druhou stranu už pro ně neměli prostor a už i jejich děti jim radily, ať se jich zbaví a nezatěžují se jimi. A někteří lidé se to dozvěděli z novoměstského zpravodaje, kam jsme také dali informaci o tom, že reminiscenční koutek budujeme.

Určitě se vám ozvala spousta dárců, můžete ale jmenovat někoho konkrétního?

Hodně nám pomohl pan Zobač z Nového Města na Moravě. Ten nám přinesl nádherné album starých fotografií Nového Města. Pamětníci a lidé, co tu dříve žili, důvěrně znají tohle staré Nové Město. Pan Zobač říkal, že neví, jestli se nám to bude hodit, ale že je mu líto album jen tak vyhodit. Chtěla bych mu moc poděkovat, tyto fotografie jsou pro naše klienty i pro jejich návštěvy velmi cenné.

Je možné ve vašich koutcích usednout a zavzpomínat si?

Je to samozřejmě možné. Už dříve jsme měli v těchto prostorách posezení, nějaká křesílka a sedačky. Přestože to bylo v blízkosti knihovny, moc lidí tam nesedávalo. Spíš si vybírali jiná místa k trávení volného času na chodbách, ne ta, která jsme pro ně připravili. Ale teď, když jsme tam postavili starý gauč, křeslo a nábytek, vybavili jsme kout kávovou a likérovou soupravou, tak najednou tam tráví mnohem více času. Dokonce i na tom starém gauči, o kterém jsme si mysleli, že o něj nikdo nebude mít zájem, sedí naši klienti často vedle sebe a povídají si. Navozuje to atmosféru domova. Přestože jsou koutky poskládané z několika domácností a různého časového období, není to poznat. Navíc jsme tyto prostory vymalovali ve stylu šedesátých a sedmdesátých let, použili jsme na výmalbu staré válečky, aby vše vypadalo věrohodně.

Vzpomínkové předměty jste získávali jen z Nového Města?

Většinou z Nového Města. Ale máme tady taky například krásný toaletní stolek od jedné rodiny z Jam. Chtěli ho zlikvidovat a my jsme si ho vzali. Dokonce jsme zjistili, když jsme pak pátrali na internetu, že právě tohle patří mezi velmi žádané kousky. Stolek byl docela zachovalý a pěkný. Občas nám někteří lidé něco donesou, ani neřeknou, odkud jsou. Většinou jim tyto věci doma překáží a jsou rádi, že se to někomu hodí, a že někomu udělají radost. Neradi by je vyhodili, váže se jim k tomu spousta vzpomínek.

Kromě nábytku je tu taky hodně nejrůznějších doplňků.

To ano. Máme tu i gramofon a k němu desky. Ty si tady pouštíme, když máme třeba cvičení paměti nebo nějakou rukodělnou dílničku. Je to nejlepší terapie. Taky tu máme ručně vyráběné doplňky. Hodně háčkovaných a pletených deček jsme dostali od stávajících obyvatel. Jsou to nádherné ruční práce a máme jich tolik, že jsme některé poskládali do kufru a prozatím uschovali. Máme dokonce některé věci strach brát do rukou, jak jsou jemné a křehké.

V jednom z vašich vzpomínkových koutků je také něco jako figurína oděná v dobovém oblečení. Odkud jsou její šaty?

Ty jsou od nás, z naší rodiny. Šila je švadlena v Řečici a vyšívala límeček pro naši babičku. Jsou ze čtyřicátých let minulého století.

Už jsou vaše vzpomínkové koutky kompletně hotové?

V podstatě ano, ale pořád nám chodí další a další dárci a nosí nové předměty. Takže je docela dobře možné, že tu budou příští měsíc třeba jiné polštáře nebo pokrývky či jiné obrázky.