Kromě toho, že sám dodnes drží okresní maratonský rekord, vychoval řádku talentovaných běžců. A aktivnímu běhání i trénování se věnuje dodnes. I když už přemýšlí o definitivním konci kariéry. „Nedávno jsem upadl a teď mám problém zaběhnout kilometr pod devět minut. Přemýšlím, že po silvestrovském běhu úplně skončím," začíná Jan Nechvátal rozhovor poněkud pesimisticky. Ale jak se sami dočtete, nakonec možná bude všechno úplně jinak.
Před dvěma lety jste mi při rozhovoru říkal, že bez běhání si život neumíte představit. Teď už ano?
Pořád ne, ale možná mi nic jiného nezbude, a teď mluvím i o trénování. Když jdu na stadion a stojím tam v mrazu se stopkami, přijdu domů a celý se klepu. Když je vám jednaosmdesát, už to prostě tolik nejde. Teď uvažuji o tom, že bych si třeba koupil turistické hole, abych měl stabilitu, protože ta je u mě čím dál tím horší. Není to tak, že bych po Silvestru lehl na gauč a nic nedělal, jen musím přijít na to, co můžu dělat.
Předpokládám, že když se pravidelně hýbete celý život, nejde to ze dne na den zastavit.
Zatím si po pravdě nedovedu představit, že na stadion nepůjdu. Třeba půjde chodit kolečka za nějakých deset minut na kilometr… Pohyb potřebuji pořád. Mám na chodbě starý rotoped, tak se snažím jezdit na něm, ale tam se nepřehazují zátěže, takže to moc nejde. A kupovat nový v mém věku, to už asi nemá cenu (usmívá se).
Od mládí si vedete pečlivé statistiky naběhaných kilometrů. Běháte pořád pravidelně?
Hýbu se každý den, i po pádu. Zjistil jsem totiž, že když bolavý kloub nechám odpočívat, ztuhne. V podzimním a zimním počasí je to nejhorší, když je teplo, hýbu se lépe. A zaplaťpánbůh, že jsem padl na pravou kyčel. Na té mám kloub měněný třikrát, ale drží. Kdybych spadl na levý, určitě by to vyletělo a musel bych na operaci.
Co na vaše běhání s endoprotézami říkají doktoři?
Samozřejmě mi to všichni zakazují a vtloukají do hlavy, abych dával pozor na pád. Jenomže na druhou stranu jsem před několika lety seděl na gauči, nazouval si ponožku a kloub vyletěl stejně. Já se prostě musím hýbat i kvůli srdíčku, to je zvyklé na určitou zátěž, a když nic nedělám, hned mi stoupne tlak.
I když už nezvládnete běhat tolik, co dřív, pořád kilometry pomalu přidáváte. Máte představu, kolik to za celý život dává?
Úplně přesně to spočítané nemám, ale myslím, že se to pomalu bude blížit třem stům tisícům. I když běhám málo, pořád jsem donedávna zvládl dvě stě kilometrů měsíčně, to máte 2 400 za rok. Třeba letos v červnu to bylo 207, v červenci 208, takže se mi to docela dařilo držet. Oproti vrcholné formě to je pořád nic, nejvíc jsem dokázal 900 kilometrů za měsíc.
Kdy jste s vypisováním tréninkových deníků začal?
Ty, co mám doma, si píši od roku 1952, ale začal jsem s tím už na základní škole. Je to užitečné v tom, že stačí nalistovat příslušný den a rok a hned vím, co se dělo. Když se třeba podívám na rok 1957, vidím, že jsem byl na vojně a měl jsem sice malou, ale velice kvalitní kilometráž.
Pojďme se vrátit úplně na začátek. Jak jste se vůbec k běhání dostal?
Jsem Třebíčák, narodil jsem se tu a samozřejmě i začal běhat. V žácích jsem hrál fotbal i hokej a jednou mě fotbalisti vyhnali na přespolní běh v Lorenzových sadech. Já tam doběhl druhý, což byl úspěch. Jezdili tam běžci až z Olomouce, ze Zlína, tehdy Gottwaldova, a já prohrál jenom s jedním Brňákem. Potom se mnou přišel profesor Emil Novák, respektovaný atletický trenér, a ten mě přesvědčil, abych se dal na běhání. To mi bylo třináct nebo čtrnáct.
Bavíme se o konci čtyřicátých let. Jak tehdy vypadala atletika v Třebíči?
Byla dost populární, na soutěže chodilo hodně lidí. Na mistrovská utkání nebyl problém nalákat přes pět set diváků, na derby se Znojmem jich chodilo přes tisíc. Tenkrát jsme závodili v divizi, kterou se podařilo vyhrát a postoupit do druhé ligy. To už nebyla vůbec malá soutěž, závodilo se v rámci celého Československa. S Třebíčí tak soupeřily Košice, Nitra, Gottwaldov, Opava nebo Vítkovice.
Tehdy bylo atletické zázemí na stadionu pod Kostelíčkem, dnešním Sokolském stadionu. Co se vám při vzpomínce na něj vybaví?
Že není pravda, že by ovál měl vždycky 300 metrů, jak je to dnes. První dráha dříve měla 276,5 metrů a až zásluhou inženýrů Kundery, Kolmana a Klema došlo k prodloužení na třístovku. Ještě na krátkém oválu při Velké ceně města Třebíče padl nejlepší světový čas na 10 000 metrů roku 1951. Čas 29:29,8 tehdy zaběhl Emil Zátopek.
Byl jste při tom?
Byl, Emil v Třebíči startoval třikrát, v letech 1949, 1950 a 1951, čas z jeho poslední účasti je dodnes rekordem Velké ceny. A to připomínám, že běžel na krátkém oválu, žádná čtyřstovka. Já byl tehdy dorostenec a dodnes vzpomínám na jeho životosprávu. Na stadion přišel dvě hodiny před závodem, snědl půl bochníku chleba, velký trs hroznů a zaběhl desítku v nejlepším světovém čase toho roku. V tom samém roce běželo Velkou cenu také národní družstvo Finska a zázemí bylo v porovnání s tím dnešním úplně jiné. Třeba se skákalo do pilin a do písku.
Předpokládám, že o olympijského vítěze byl mezi lidmi veliký zájem. Kolik jich přišlo?
Na Zátopka přišlo pět tisíc lidí! Diváci se na stadion vůbec nemohli vejít, tak stáli za plotem na železničním náspu, aby alespoň něco viděli.
V Třebíči jste běhal až do vojny, kde jste závodil za ÚDA Praha, tedy Ústřední dům armády. Pak následovala Zbrojovka Brno, Dynamo Pardubice a nakonec TJ Znojmo. Do Třebíče jste se vrátil na začátku sedmdesátých letech trochu rozpačitě. Proč?
Ve Znojmě jsem na učilišti učil pomalu deset let, až potom jsem se rozhodl vrátit do rodné Třebíče. Tehdy jsem toho litoval, ve vedení atletiky totiž stáli lidé, se kterými jsem vůbec nevycházel. Ještě, když jsem běhal za Pardubice, tak mi dokonce zakazovali běhat na stadionu jenom proto, že jsem odešel z Třebíče. Místo toho jsem si na místě dnešní vodní nádrže Lubí na pěkné cestičce okolo potoka naměřil padesátky a chodil je se stopkami tam a zpátky.
Proč jste se tedy vracel?
Měl jsem tu byt a manželku. A denně dojíždět do Znojma prostě nešlo. I když tam byly ideální podmínky na trénink.
To jsme na začátku sedmdesátých let. V jakém stavu se tehdy nacházel třebíčský atletický oddíl?
Muži závodili v krajském přeboru, což byla tehdy poměrně kvalitní soutěž. Tehdy se rekonstruovala atletická dráha na třistametrový ovál, zároveň se stavěla hala a tři roky se muselo závodit v Jaroměřicích nad Rokytnou. Na konci sedmdesátých let také přišli do Třebíče běžci, kteří pracovali na vznikající dukovanské jaderné elektrárně. Udělali tu pár hezkých závodů a dokonce si vytvořili svůj oddíl, jmenoval se Maraton klub Kučera. A jeden rok jsme byli lepší než samotný Spartak.
Kdy podle vás atletika v Třebíči zažívala zlatá léta?
Určitě za trenéra Pavla Svobody, ten přišel, pokud se nepletu, někdy před rokem 2000 (v roce 1998, pozn. aut.). To, co tu dokázal on, nezvládl žádný jiný trenér. Vychoval skvělého překážkáře Jaroslav Růžu, půlkaře Martina Hoška nebo olympioniky Petra Svobodu a Jiřího Sýkoru. To jsou skvělé úspěchy.
Proč se Pavlu Svobodovi v Třebíči tolik dařilo?
Je to vysoce kvalifikovaný odborník, který rozumí atletice jako celku, od běhu po technické disciplíny. A navíc si dovedl výborně vytipovat talenty.