A právě dnes, 14. srpna 2014 manželé Brendlovi ze Zboží slaví diamantovou svatbu, tedy šedesát let společného života a ohlížejí se zpět za svoji poutí.

„Poznali jsme se na Štěpánské zábavě na Stavě v roce 1952. Jarda mě doprovodil domů a už to bylo," vypráví osmdesátiletá Jarmilka, která je šéfkou a zároveň tiskovou mluvčí rodiny. I když oba pocházeli ze stejné vesnice, do té doby o sobě moc nevěděli. „Tancoval jsem s Máňou, to byla sestra Jarmilky a druhý kousek s Jarmilou. No a teď jsem nevěděl, s kterou mám jít domů," přiznává svoji počáteční nerozhodnost pan Jaroslav, tehdy voják základní služby. Začali spolu chodit a o dva roky později se vzali.

Bydleli u Brendlů v jedné velké světnici. Tam vychovali i své tři syny, čtvrtý Lubor se už narodil do nového domova, ve kterém žijí dodnes. „Byl to původně prázdný dům, který jsme si v roce 1961 koupili a po malých úpravách jsme se hned nastěhovali," vzpomíná Jarmilka, která pochází ze sedmi dětí.

„Vyučila jsem se tkadlenou, a když se narodil Jára a za 11 měsíců Mirek, začala jsem chodit do kravína. Za čtyři roky přišel na svět Jirka a po pěti letech Lubor. To jsem vážně onemocněla, Luborovi byli čtyři měsíce a já šla na dva a půl měsíce do špitálu. Miminko mně hlídala moje maminka, Jirka byl u švagrové, Járu a Mirka opatroval tatínek. To bylo nejhorší období našeho společného života," shodují se manželé.

Šest let byla paní Jarmila v invalidním důchodu, pak navázala na původní zaměstnání v kravíně.

„Já přišel do JZD, dělal jsem šestnáct hodin denně a vydělal devět set. Měli jsme čtyři děti a žena brala tři stovky invalidní důchod, s příspěvky na děti to bylo 1278 korun. Uživili jsme se, ale žili jsme skromně," rozpovídal se Jaroslav Brendl. Vyučil se nožířem, po vojně pracoval dva roky v Bonexu, pak čtyři roky v cihelně. Následoval přesun do packé traktorové stanice a pak do úbislavického JZD. Za volantem traktoru prožil diamantový ženich šestačtyřicet let.
Domek si opravili svépomocí, přistavěli a postupně zvelebovali.

Společnou lásku mají k přírodě, vysázeli spolu celý les. Milují kytičky, Jarmilka pěstuje, Jaroslav zalévá. Dříve choval králíky, dnes se věnuje výrobě vlastních ovocných kořaliček. „Musíte být tolerantní a musíte umět odpouštět, nedá se nic dělat. Teď jsme rádi, že jsme spolu. Neumím si představit, že bych tu byla sama," přiznává Jarmila Brendlová.

Mladým radí, aby byli trpěliví, hned za sebou nezabouchli dveře. Na prvním místě musí být podle jejich zkušeností ve vztahu láska a pak samozřejmě tolerantnost. „Taky spolu někdy nemluvíme, ale to tak maximálně jeden den. Já pravidelně ustoupím," vysvětluje mi pan Jaroslav. Manželka je prý o hodně tvrdohlavější.

Jejich největší radostí byl vlastní dům, v němž s nimi žije jeden ze synů. Těší se ze sedmi vnoučat a z každého dobře prožitého dne. Deník se připojuje s upřímnou gratulaci všeho dobrého, zejména pevného zdraví.