VYBERTE SI REGION

Hradecké etudy Stanislava Motla: divadlo, noviny či rozhlas

Východní Čechy - Se spisovatelem, novinářem a „lovcem záhad" Stanislavem Motlem, rodákem z Ústí nad Orlicí, o jeho lásce k divadlu, tvůrčích inspiracích a nevyplněných snech.

28.5.2012
SDÍLEJ:

Stanislav MotlFoto: DENÍK/Aleš Vaníček

Nedávno šedesátiletý Stanislav Motl se dnešním rozhovorem vrátil takříkajíc na „místo činu". Uznávaný a cenami ověnčený publicista totiž dlouhá léta patřil k pilířům dnešního Hradeckého deníku.

Lidé vás znají jako člověka, který se zajímá o druhou světovou válku, ale vy máte i jiné záliby?
Odmala jsem byl člověkem mnoha zájmů. Měl jsem rád, mimo jiné, divadlo. Dokonce jsem dělal přijímačky na 
DAMU, dostal jsem se do druhého kola, ale tam to skončilo. Předseda poroty pan Ota Sklenčka mi řekl, ať se stanu raději spisovatelem než hercem – recitoval jsem tam totiž i své verše. No a já, jak jsem si po letech uvědomil, poslechl.  Mezi mé velké lásky patřilo právě psaní, ale také  historie a archivy. Kromě toho jsem měl dost dobrodružné dospívání. Vystřídal jsem pár škol, dělal všemožné práce. Avšak ve skutečnosti jsem chtěl hlavně psát.

A co jste chtěl psát?
Třeba i romány. Později to byl jeden z motivů, proč jsem začal jezdit mezi východočeské havíře, fárat s nimi. Například v Žacléři. Ovšem ten motiv nejhlavnější byl jiný – mezi těmito lidmi jsem cítil opravdovost, neokázalé chlapství. No a k té knížce. Myslel jsem, že v tomto prostředí, kde vše prožiji takříkajíc na vlastní kůži,  napíšu knihu, která každého ohromí. Později jsem si ale uvědomil, že Karel Čapek přece  napsal První partu. Ten člověk přitom v životě nesfáral, ale napsal o hornickém prostředí naprosto nepřekonatelnou knihu.

Takže jste se vrhl do jiného dobrodružství.
To nebylo pak. To, co máte na mysli, mě drží už od dětství. Touha prožívat dobrodružné okamžiky. Adrenalin mě prostě vzrušuje. Takže jsem od dětství toužil cestovat a věnovat se různým extrémním sportům, včetně horských expedic. Když jsem
v roce 1973 přišel do Hradce, bylo to pro mě  ideální.

Z jakého důvodu?
Mohl jsem totiž vyjíždět na okolní skály, kde se dalo cvičně lézt. Jezdil jsem na Škrovád u Chrudimi. Ale moc jsem o tom nemluvil. Také jsem jezdil třeba do Českého ráje. Zároveň jsem tu pracoval externě pro rozhlas a v dnešním Hradeckém deníku.

Mnoho lidí však neví, že jste tu hrál ochotnické divadlo.
Divadlo bylo, jak už jsem ostatně naznačil, má další velká vášeň. V Hradci jsem si řekl, že se tu takzvaně  „vyhraji".Avšak v tu dobu mě čím dál více už pohlcovalo psaní. Rovněž zájem o historii. No a divadlo tak muselo jít stranou.

Avšak vyzkoušel jste si v Hradci „prkna, která znamenají svět"?
To ano, hlavně milostné role. Náramná legrace! Byla tu taková odnož ochotnického Divadla mladých, která hrála v Králíkách a vedl ji pan Vladimír Kettner. Tuším, že se ta hra jmenovala Pasáček vepřů. To jsem zkoušel intenzivně, ale do premiéry jsem to nedotáhl. Navíc to už bylo v době, kdy jsem chtěl jít zase dál. Pracoval jsem pak v několika časopisech, dělal externě pro rozhlas, a snad nejraději vzpomínám na  časopis Svět 
v obrazech, určený pro cestovatele. A pokud to šlo, tak jsem se snažil cestovat. Ani mi moc nevadilo, že cesty třeba do západní Evropy byly jen pro vyvolené.

Takže zbyly jenom cesty do „spřátelených" zemí?
A vůbec toho nelituji. Po listopadu 1989 jsem pochopil, že třeba zrovna v západní Evropě bych nenašel tolik dobrodružství. V Rumunsku jsem osm dní cestoval s kočovnými cikány. To nikde nezažijete. Jezdil jsem do Bulharska. Většina lidí sem putovala k moři, já ale na hory. Několikrát jsem byl i v bývalém Sovětském svazu, kde se mi podařilo zlézt i úžasné hory na Kavkaze,na Pamiru i jinde. To i přesto, že jsem právě na Kavkaze v roce 1988 doslova přežil vlastní smrt. Byl jsem 
i dvakrát na Sibiři. Prošel velkou částí tajgy. A v Jakutsku jsem žil mezi zlatokopy. Nádhera.

Vrátíme se zpět k divadlu. Vaše velké téma je pohled na „světla ramp" v době druhé světové války…
To souvisí s mojí láskou k divadlu. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl osobně poznat řadu našich slavných prvorepublikových herců. Hezké přátelství jsem prožíval se Svatoplukem Benešem. Také 
s Raoulem Schránilem. Dobře jsem znal třeba také Hanu Vítovou, Zdenu Sulanovou či Natašu Gollovou. Nejvíc jsem však toužil  potkat se s Lídou Baarovou.

Byla tato tužba naplněna?
Samozřejmě až po roce 1989. Jel jsem za ní do Salcburku 
a začalo naše přátelství. Později jsem o ní napsal dvě knihy a natočil tři televizní dokumenty.

A jak je to u vás se záhadami? Například vy a Jihlava?
Jihlava. Tahle televizní reportáž kdysi lámala rekordy sledovanosti. Jak jsem se 
k tomu tématu dostal? Potkal jsem v Německu člověka, bývalého vojáka wehrmachtu, který  za války působil právě 
v Jihlavě. Ten mi vyprávěl, že tam v roce 1940 přijela skupina odborníků z Berlína a s nimi dva až tři Asiaté. Údajně kvůli něčemu záhadnému a tajemnému, co se dělo právě 
v jihlavském podzemí.  To mi okamžitě sepnulo. Říkal jsem: „Asiaté v roce 1940? To ještě nemohli být Japonci, ale možná Tibeťané."  Věděl jsem, že nacisté udělali ještě  před válkou několik expedic do Tibetu a přivezli do Berlína několik Tibeťanů. Údajně to měli být lidé nadáni paranormálními schopnostmi.

Proč to dělali?
Dneska to zní poněkud zvláštně, ale někteří přední nacisté byli opravdu posedlí okultními vědami, magií. Tušil jsem, že právě v Jihlavě mohli dělat nějaké výzkumy tohoto typu…Takže i proto jsem do Jihlavy jel. Nápad, abych  v podzemních katakombách přespal, vzešel 
z hlavy režiséra Pavla Dražana. No a v jihlavském podzemí jsem pak natočil to, čemu dodnes říkám stín jihlavského podzemí. Byl jsem z toho docela v šoku. Nejdříve jsem si totiž myslel, že je to můj stín, ale nebyl.  Na rovinu:  Je to největší záhada mého života. Je to již patnáct let, a já tomu dodnes nepřišel na kloub. Ostatně všechno na toto téma  je v mé knize Strážce brány.

Velkou záhadou je i takzvaný Štěchovický poklad. Jak vy se na tu snahu hledačů díváte?
Jan Ámos Komenský říkával: „Někdy stačí k poznání jen trochu více vzdělání." Já vůbec nechápu, že si ti hledači neuvědomují, že to podstatné je už dávno pryč. V roce 1945 se přihlásil jeden příslušník SS. Ten tehdy francouzským vojákům sdělil, že když ho spojí s jeho rodinou, s tou rodinou jsem mimochodem 
v kontaktu,  která tehdy žila 
v Praze, ukáže jim, kde jsou zakopané bedny. Francouzi byli korektní a tu zprávu předali i našemu ministerstvu.  Jenže tuto zprávu získali, nebudu říkat jak, také Američané. Ti bedny vyzvedli.

A dávají vám lidé také náměty?
Také. Troufnu si ale tvrdit, že spousta z nich je nepoužitelná. Ale o náměty nemám nouzi. Vůbec nechápu kolegy, kteří nemají o čem psát či točit. Můj problém spočívá 
v tom,že  do konce života nestihnu napsat či natočit všechno, co bych chtěl. Ale občas se zajímavé tipy od lidí objeví. Například o největší české poválečné vražedkyni jsem se dozvěděl ve vlaku. Tam potkáte spoustu lidí. 
A spoustu námětů.

Máte ještě nějaký nevyplněný sen?
Patřím mezi ty šťastné lidi, kteří si většinu svých snů splnili. Jako  kluk jsem se chtěl plavit po mořích, zlézti  vysoké hory, psát o tom všem knihy – to se mi podařilo. Sny jsem si splnil i ve své profesi, kdy se mi v zahraničí podařilo získat vůbec ta nejvyšší novinářská ocenění, která získat jdou. Včetně rozhlasového Oskara. Splněním mého velkého snu je i můj vlastní pořad Stopy, fakta, tajemství, který vysílám na stanici Český rozhlas 2. Jsou však sny, které si už nikdy nesplním. Už nikdy nepotkám třeba Catherine Hepburnovou, Také už nezískám místo v raketoplánu na Mars. Ale vážně – spousta snů ve mně stále zůstává. Stejně jako posedlost odhalovat další záhady. Baví mě žít, milovat, prožívat nové zážitky. A cítím velkou pokoru před Životem, že mi umožnil žít tak zajímavý život.


Očima bývalých kolegů z Deníku

Jaromír Fridrich, šéfredaktor:
„Jsme stejně staří, oba jsme do krajského města byli naplaveni – on
z Ústí nad Orlicí a já z Vamberka. Od prvního okamžiku jsme si sedli, od prvního okamžiku jsem často zíral nad jeho neuvěřitelným zápalem pro novinařinu, pro život… prostě pro všechno, k čemu se nachomýtl, do čeho se pustil.  Nedostal úlevy pro studium, tak vysokou  školu zdolával ve své dovolené, při čerpání náhradního volna a  jeho letní učebnou býval nejčastěji rybník Biřička. Vedení ekonomické rubriky, kde zpočátku působil, ho vyslalo za horníky do Žacléře a bylo z toho kamarádství na celý život. Vtáhl do něj 
i nás všechny. S partou kolem Vaška Vícha a Pinci Hradeckého jsme hrávali fotbal, kuželky, navštěvovali se a  vypili nějaký ten kalíšek. Prostě, kde všude Standa byl, tam zanechal výraznou stopu."

Luboš Kouba, editor:
„Se Standou Motlem jsem se poprvé setkal v roce 1980 v redakci Pochodně. A bylo to setkání letmé. Doslova. Přiřítil se z nějaké reportáže, sedl k psacímu stroji, a začal psát. Tehdy jsme samozřejmě neměli počítače a psací stroje dělaly docela pěkný rámus, i když jste do něj ťukali jen dvěma prsty jako já tehdy. Standa jich ale používal všech deset a psal  rychlostí, za niž by se nemusela stydět žádná sekretářka. Byl to kulomet. Netrvalo to dlouho, článek dopsal a zas někam zmizel. Seděli jsme spolu v jedné místnosti řadu měsíců, takže i přes příslovečnou rychlost jeho příchodů 
a odchodů byla mnohokrát příležitost popovídat si. A tak jsem
i zjistil, že tak rychle psát se naučil jako samouk, a věnoval tomu hodně času právě proto, aby čas ušetřil. Přiznám se, že jsem se jeho příkladem nechal inspirovat a začal se učit taky. Po pár dnech mě to ale přestalo bavit. 
A právě to Standu vystihuje. Když se do něčeho zakousne, nepovolí, dokud to nezvládne."

Bohumil Ulrich, korektor:
„Od svých rodičů jsem často slýchával, že být zdráv a mít kolem sebe lidi, které máte rád, je obrovské štěstí. Vůbec nepřeženu, když řeknu, že na svého dřívějšího redakčního kolegu Standu Motla jsem hrdý, neboť ho vnímám jako velkou osobnost novodobé české žurnalistiky. A těch důvodů, proč ho obdivuji, je opravdu mnoho. Mimo jiné proto, že z naší pohnuté válečné i poválečné minulosti odhalil svou vytrvalostí i statečností spoustu nových a závažných věcí, jež mají svůj význam pro současnou generaci. Standovi přeji hojnost pevného zdraví a také, aby i nadále vždy nacházel ten správný klíč při objasňování historie a příběhů lidí, které se už dnes mnohým z nás mohou jevit jako všední a zdánlivě banální i zapomenuté a nic neříkající…"

Autor: Petr Vaňous

28.5.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Počasí na Vánoce a v závěru roku? Mráz jen v noci, srážek bude méně

Praha - Teploty v závěru roku včetně Vánoc by se přes den měly držet slabě nad nulou, v noci bude mrznout. Výkyvy jsou ale možné, uvedli meteorologové ve čtyřtýdenním výhledu počasí. Sněhu a deště bude ve srovnání s dlouhodobým průměrem méně. Výhled dnes zveřejnil Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ).

Na pražském Smíchově aktivisté prodávali "psí maso"

Praha - Ke koupi "vánočních psů" v sobotu vyzývali aktivisté na pražském Smíchově. Protestovali tak proti tradičnímu vánočnímu prodeji a zabíjení kaprů v ulicích. Akci pořádala organizace 269life, která dlouhodobě upozorňuje na utrpení zvířat v různých odvětvích průmyslu.

Při nehodě dvou aut v Rajhradě se zranil kojenec

Rajhrad – Čtyři zraněné včetně jednoho kojence si vyžádala nehoda dvou osobních aut. Ta se střetla v sobotu dopoledne v Rajhradě na Brněnsku.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies