VYBERTE SI REGION

Dujková: Když jsme zdraví a je co přihodit
 do kamen, na co si stěžovat?

Východní Čechy /ROZHOVOR/ - Rozhovor týdne s Eleonorou Dujkovou, pokračovatelkou starobylého českého šlechtického rodu, jehož kořeny sahají až do 14. století, vedl Pavel Bednář.

4.6.2013
SDÍLEJ:

Zámek DoudlebyFoto: Archiv

Na první pohled by asi málokdo řekl, že Eleonora Dujková je potomkem starobylého českého šlechtického rodu, jehož kořeny jsou doloženy až do 14. století. Příjemná dáma se chová velmi skromně, a když se s ní dáte do řeči, už od prvních vět je poznat, že k životu přistupuje s pokorou. Patří jí přitom zámek v Doudlebách nad Orlicí, perla renesanční architektury, která se dochovala v původní podobě. Tedy po náročné obnově, kterou prochází po restituci poté, co zámek za minulého režimu prodělal doby temna a hrozil mu dokonce zánik.

Přestože je zámeckou paní, raději než na zámku pobývá se svými psy na chalupě. Eleonora Dujková napsala i své Vzpomínání. Věnuje se v něm vzpomínkám na bezstarostné dětství na zámku i na nelehkou dobu totality, kdy byla její rodina ze zámku vyhnána. V knize také líčí, jak žila „obyčejný život" jako matka čtyř dětí. Přitom právě po obyčejnosti už jako malá toužila a dnes říká, že nelituje.

Když se řekne domov, je to pro vás stále tady na zámku?
Kdysi byl opravdový domov tady. Pak jsme zde však asi padesát let nežili. Jeden čas jsem milovala Prahu, ale tam už je moc cizích lidí a příliš provozu. Pobývám tam však po většinu času přes zimu.
V Doudlebách bývám na podzim a na jaře, dokud nezačne chodit příliš návštěvníků. Pak se raději odstěhuji, protože na ně moji pejskové štěkají a dělají venku veliký rámus. To se nikomu moc nelíbí, tak s nimi odjíždím na léto na naši chalupu, kterou máme v severních Čechách. Tam si mohou štěkat a nikomu to nevadí a já si mohu dát venku klidně kávu. A taky si tam mohu  věšet prádlo, to tady nejde (směje se). Je to takový svobodnější život. V poslední době jsem tedy možná nejraději tam.

Jaký je to pocit být po desítkách let zase ve svém zámku?
Už jsem si tady opět trochu zvykla, ale není to už takové, jako když jsem byla malá. Tehdy to byl pocit, jako když přijdete do své kuchyně. Dnes už je vše pozměněné. Také tady potkávám návštěvníky, pro které musíme mít otevřeno, aby se provoz zámku trochu rentoval. To dříve nebylo. Jsem tady ráda, ale mívám takový malinkatý pocit cizoty.

Byla jste se tady někdy za totality podívat, nebo jste sem vůbec nesměla?
Každý rok jsme jezdili po našich hřbitovech a to nejméně jednou za rok, minimálně na Dušičky. V zámku jsem se byla podívat ještě než byl otevřen pro veřejnost a potom do té doby, než průvodci začali 
o rodině říkat nepravdy. Třeba o tom, ať se všichni podívají, jak ti Bubnové žili, že jim teklo do střechy. Jenže to nebyla pravda, zámek chátral a ocitl se v dezolátním stavu proto, že se o něj po roce 1948 nikdo nestaral. Aby někomu teklo na postel, to by bylo i nelogické, ale nic jsem neříkala a zase po prohlídce inkognito odešla. Byl to takový zvláštní pocit, jako když se vám někdo jiný nastěhuje do bytu a všechno tam předělá. Znovu jsem se sem vrátila až po revoluci. Ale už to nebylo takové, jako když tu byl tatínek, maminka a celá rodina. Teď už tady zase trochu jako rodina býváme.

Považujete obnovu zámku s ohledem k tradici rodu za povinnost? Líbí se vám dnes?
Mně se to líbí a jsem ráda, že se zámek zachoval a znovu má původní podobu. Musím říct, že se tomu věnuje hlavně můj syn Petr a myslím, že to dělá dobře. Jenže je to takové nekonečno. Nikdy není dost financí, aby se všechno dalo opravit a udělat, jak by člověk chtěl. Jsem však ráda, že to vypadá, jak to vypadá. Moc bych chtěla, aby vše pokračovalo i do budoucna. Aby až my tu nebudeme, ať tady zámek stále je. Pro ty, kteří přijdou, ať se podívají. Doufám, že se jim tady bude líbit. Když už se tomu všechna ta oběť peněz a času dává, aby měla nějaký výsledek.

Je to asi velký závazek…
Teď to vidím „zblízka" a je to hrozné. Nejhorší je, že lidé nám leccos závidí, ale není co.  My tady máme jednu zaměstnankyni a ta s nadsázkou říká: proboha, jen nikdy nemít zámek. Myslím si, že je daleko lepší mít chalupu. I ta dá hodně práce, ale člověk není tolik na očích, není to takové břemeno. Tady jednou padá komín, jindy něco ze střech, stále je nutné něco zařizovat, starat se o vše. Neseme odpovědnost i za lidi v parku, aby jim třeba nespadla větev na hlavu, takže i údržba zeleně, starost o zvířata, hospodářství a vůbec vše tady dá spoustu práce. Která mnohdy není na první pohled vidět.

Na co z dětství na zámku ráda vzpomínáte?
Je toho hodně. Třeba když jsme se jako děti honili nahoře po ochoze. Maminka vždy vyšla ze dveří a řekla, zda bychom nechtěli jít dolů, ale klidně nás tam nechala. Byla velký kliďas, já bych tam své děti pobíhat nenechala. Vzpomínám i na procházky v parku. Nebo jak jsme tam jako malí lyžovali, ačkoliv tam žádný velký kopeček není. V létě jsme se zase chodili koupat do náhonu ke mlýnu a to jsem měla ráda. To byla velká dlouhá procházka, ale dnes už se tam jít nedá, je tam obora.

V knize vzpomínek píšete o pokladu, který jste s kamarádkami zakopala v parku a po návratu sem jste se ho společně vydaly hledat. Už se to povedlo?
Poklad, to byla taková plechová krabička. Už jsme ji ale nenašly. Zakopaly jsme ji pod strom a ten už tam nestojí, takže to už se nedá najít. Ale hledání bylo veselé. Teď už ani znovu kopat nepůjdeme, protože jedna z nás už zemřela, další stále žije v Americe. Právě když přijela, vydaly jsme se poklad najít.

Za totality jste musela pracovat jako prodavačka, servírka, do toho jste se starala o čtyři děti. To asi nebylo jednoduché.
Bylo to komplikované. Měli jsme malý byt v Praze a zjistila jsem, jak vadí, když rodina nemá dost prostoru. Ale i jiní lidé tak žili, tak proč bychom to nezvládli. Zvykla jsem si na práci servírky i na práci pomocné síly. Naštěstí okolo mě byli dobří lidé. Pak v roce 1968 mi jeden strávník v jídelně řekl, ať jdu pracovat k nim do Melantrichu. Ale tam se mi najednou vůbec nelíbilo, protože jsem byla jen jednou z velkého kolektivu, kdežto u kuchařů a kuchařek jsem jako pomocnice byla sama. Avšak člověk si zvykne na všechno a nakonec jsem tam pracovala patnáct let. Slíbili mi, že s politikou tam nebudu mít žádné starosti a neměla jsem.

Někteří šlechtici utekli do zahraničí. Nepomýšlela jste někdy na to samé?
Můj tatínek byl veliký Čech a dědeček také. Teď už se nenosí tak ohromné vlastenectví, ale tehdy to bylo i ve mně. Mohli jsme odejít v šedesátém osmém, ale já se rozhodla, že s tou svojí zemí všecko dobré i špatné prožiju. Možná by mi bylo lépe, kdybych tady nezůstala, ale pak jsem jednou mluvila s jedním vzácným pánem a ten mi řekl, že nejvíc si váží těch, kteří tady i v těch dobách nejtěžších zůstali. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem zvolila správně, že někdo sdílí stejný názor jako já a že si mě někdo přece jen za toto nelehké rozhodnutí váží.

V nejbližším okolí je celá řada zámků. Stýkali jste se s okolní šlechtou?
Ano, vlastně se všemi sousedy. Nejvíce s Kinskými z Kostelce nad Orlicí. Od nich jsme měli jezevčíky, které tam chovali. Také se Šternberkovými z Častolovic i s Dobřenskými z Potštejna, ale i s Kolowraty z Rychnova. Pak jich ale hodně odešlo. Jen pan hrabě Kinský tu zůstal, s ním jsme se navštěvovali v Praze. S hraběnkou Kinskou se stýkáme dodnes. To jsou nejlepší sousedé, jaké jsme si mohli přát. Máme se zámky podobné problémy, je dobré se o radosti i starosti občas podělit.

Už jste se zmínila o psech. To jsou asi vaši miláčci.
Pejsky mám moc ráda, hlavně „trpím" na jezevčíky. Trochu víc na drsnosrsté. Ty, které mám nyní, jsem si jela koupit až k Domažlicím, když mi ti dva předchozí zemřeli. Tam mi prodali dva, prý rozhodně „drsňáky", jenže z obou se vyklubali hladcí. Nejdřív jsem to těžce nesla, ale už jsem si zvykla. Mám je ráda, jsou fajn, zvykli si na zámku, na chalupě i v Praze a je s nimi pohoda. Tedy, když právě moc neštěkají. (směje se)

Co pro vás znamenali rodiče?
Měla jsem skvělé rodiče 
a oba pro mě znamenali hodně. Maminka byla ten nejmírumilovnější člověk, jakého jsem znala. Tatínek byl také moc hodný. V některých zásadách byl ale přísný, neopomenul říct, co si myslel, ale sdělil to vždy velmi vybraným způsobem. Řekl vše na rovinu, i to nepříjemné, ovšem řekl to hezky. Hodně se mnou chodil na procházky, třeba i v zimě a ve sněhu a vždy si se mnou povídal. Na tyto chvíle ráda vzpomínám.

Neměla jste to v minulosti jednoduché, ale vyzařujete takovou zvláštní pokoru k životu a skromností, a to nejen ve vztahu k rodině.
Někoho původ těší a dělá mu to dobře, je rád, že je ze šlechtického rodu, ale já jsem ráda nebyla. I když si myslím, že šlechta mohla ze své pozice hodně udělat a také udělala pro češství a pro stát. Vezměte si jen, co stojí zámků a kostelů. To je hodně odvedené práce a Češi mají díky tomu ohromné bohatství. Jako dívce mi to nepřipadalo důležité. Chtěla jsem mít maminku se šátkem, se zástěrou, to by se mi líbilo. Nechtěla jsem nikdy vyčnívat a už jako mladé dívce nebo dítěti mi vadilo, že jsem měla trochu neobyčejné jméno. Teď postupem času už to člověk bere jak to je, ale nemívala jsem to ráda…
Víte, myslím si, že když je člověk relativně zdravý, když děti jsou zdravé a pořád ještě je hodit co do kamen a co jíst, tak není na co si stěžovat. Vždyť jsou lidé slepí, hluší, nemocní, chodí o berlích. Každý zdravý člověk by si měl vážit života, který má. Byť to často nebylo v minulosti jednoduché, já jsem si vybrala vždy to, co bylo na tom kterém období hezké. A to si nesu s sebou dál.

Vizitka - Eleonora Dujková
Jméno: Eleonora Marie Terezie Marketa Jiřina
Příjmení: Dujková, rozená Bubna-Litic
Bydliště: Praha, Doudleby nad Orlicí
Datum a místo narození: 24. dubna 1929 ve Vídni
Rodina: Dcery Monica a Markéta, synové Petr a Michal, šest vnoučat, dvě pravnoučata, a do rodiny neodmyslitelně patří i fenky Rozárka a Rézinka
Nejvyšší dosažené vzdělání: Střední zdravotní škola
Koníčky: Chalupa, zahrádka, pejsci
Oblíbená kniha: Věčně zpívají lesy, Krev mé krve
Oblíbený film:  Ohně v údolí, k mým nejmilejším stále patří i pohádka Popelka
Oblíbený televizní pořad: Dokumenty o přírodě, zajímavé postřehy z různých krajů a měst (doma 
i v cizině)
Životní krédo: Jedno si pamatuj, ve štítu měj: dodržuj pravidla, děj se co děj, na hřišti, v životě poctivě hrej, i když jde o život, vždycky fair play
Nejoblíbenější historická osobnost: Karel IV.
Osobnost, kterou nemám ráda:  Ničitele čehokoli
Nejoblíbenější jídlo a pití:  Nejsem vybíravá
Nejdůležitější rada, kterou jsem v životě dostala: Ber život tak, jak běží
Osvědčený způsob, jak se zbavím chmurné nálady: Nebývám náladová

Očima blízkých

Monica Šebová, dcera:
Jako dítě jsem se na svoji maminku ráda dívala. Byla štíhlá a hezká, ačkoli nepoužívala žádné šminky. Měla nádherné ruce, ale nehty si stříhala dlouhými nůžkami na papír během nějaké domácí práce. Líbilo se mi její křestní jméno Eleonora. Spojovalo její klidnou, ušlechtilou, vlídnou a trpělivou povahu s jejím aristokratickým původem. Milovala nás čtyři děti, a my všichni na ni i na sebe žárlili. Před spaním nám četla pohádky, pak jsme se pomodlili a maminka nás přikrývala. Ani jsme se nehnuli, chtěli jsme v jejím zabalení zůstat celou noc.
Z dítěte ze zámku vyrostla dospělá bytost, skromná, pracovitá, vyrovnaná. Nikdy nemyslela na sebe. Chtěla mít vše v čistotě a pořádku. Někdy se ani nestačila najíst nebo se dostatečně vyspat. Často říkala: „Tu půlhodinu, co jsem v pondělí ztratila, jsem dohnala až v pátek."  Každý den s námi chodila do parku, kde „štupovala" ponožky nebo nám něco pletla. Ostatní maminky, které měly většinou jen jedno nebo dvě děti, přiváděla v úžas.
Socialistický stát ji považoval za nepřítele a zrádce. Zámek Doudleby, její milovaný domov, byl zkonfiskován, maminka si nesměla odnést ani své osobní věci. Tatínka, který ji miloval, nutili, aby se s maminkou kvůli jejímu původu rozvedl. „To by nikdy neudělal," reagovala maminka rozhodně. Když jsme povyrostli, nemohla najít práci. Směla jen umývat v jedné restauraci nádobí, musela však slíbit, že nebude hostům roznášet jídlo. Vyprávěla o tom všem ale vždy s klidem, jako by se jí tato potupa nikterak netýkala.

Bernadetta Kinská, sousedka ze zámku
v Kostelci nad Orlicí:
S Eleonorou jsem se krátce potkala hned po válce, kdy jsem jako snoubenka syna kosteleckého domu do Kostelce přišla. Ta setkání byla jen krátká. V tu dobu jsme obě byly mladé, ale Eleonora přece jenom o kousek mladší, a tak se naše setkání odehrála spíše, když doprovázela svého otce na návštěvě u tchána nebo naopak.
Pak se naše cesty zcela rozešly. Věděla jsem jen z doslechu, že je Eleonora vdaná a matkou čtyř dětí. Matkou, která zaslouží obdiv za to, s jakou neuvěřitelnou silou charakteru a vůle se o svou rodinu stará. Věděla jsem, že žijí v Praze, ale potkaly jsme se snad jen jednou.
A pak se stalo, co se stalo a já se vrátila do Kostelce. Můj muž se s neuvěřitelnou silou pustil do obnovy zámku a současně jsem se já pustila do obnovy sousedských vztahů. O Doudleby se v začátku staral Eleonořin bratr, se kterým jsme navázali úzké sousedsko-přátelské vztahy trvající dodnes. Tehdy jsme se s Eleonorou opět po letech setkaly. Poté, co starost o doudlebský zámek vzal na sebe po svém strýci její syn Petr, vídáme se častěji. A já si měla možnost potvrdit, co jsem si celý život myslela. Eleonora je statečná, skromná a mimořádná dáma.

Autor: Pavel Bednář

4.6.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Inkluze je zločin na dětech, říká Václav Klaus mladší

Havlíčkův Brod /ROZHOVOR/ - Má všeobecní vzdělání budoucnost? Je inkluze krok tím správným směrem? To byla hlavní témata přednášky, kterou v Havlíčkově Brodě nedávno připravil Okrašlovací spolek Budoucnost.

Manželé ze Kdyně se snažili zachránit život mladému sportovci. Bohužel marně

Hluboká - Silák z Hluboké zemřel za jízdy na kole. Jeho otec děkuje manželům Homolkovým, kteří bojovali o jeho život.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies