VYBERTE SI REGION

Před prvním turnajem objel týmy na motorce

Lupenice - Vloni v srpnu se na lupenických kurtech uskutečnil jubilejní padesátý ročník turnaje Volejbalová Lupenice, pořádaný místním Sokolem.

21.1.2016
SDÍLEJ:

VĚRNÝ SOKOLU. Ladislav Hlavatý ve slavnostním sokolském kroji (uprostřed), který si vlastnoručně ušil. Foto: Vojtěch Podstavek

Oficiálně byl věnován LADISLAVU HLAVATÉMU, jenž stál u jeho zrodu. Do sokolské jednoty Hlavatý vstoupil na počátku třicátých let minulého století a sokolskému hnutí zůstal věrný dodneška. Pamatuje všesokolské slety před i po druhé světové válce a také jejich zákaz v době komunistického režimu. Po sametové revoluci se dočkal obnovení Sokola a nových sletů v hlavním městě.

Hlavatý byl v rodné Lupenici dlouholetým propagátorem sokolských myšlenek, neúnavným cvičitelem a nadšeným organizátorem sokolských společenských a sportovních akcí. Do roku 2011 vykonával funkci jednatele lupenického Sokola. Bývalá sokolská starostka Marie Čižinská říká: „Láďa byl sice jednatel, ale dělal všechno za všechny. Nikdo na něj nemá a jen tak mít nebude."

Ladislav Hlavatý se stále udržuje v obdivuhodné kondici, přitom v letošním roce oslaví úctyhodné životní jubileum – devadesátiny.
V roce 2012 byl jediným cvičencem z Lupenice, který se v Praze představil na všesokolském sletu. Na předchozích sletech si našel čas na děti, aby jim ukázal pražské pamětihodnosti. V roce 2007 si Hlavatý zacvičil s vnukem Michalem na sokolské světové gymnaestrádě v Rakousku. V Ötztalu tehdy zavítal k pomníku zakladatele Sokola – doktora Miroslava Tyrše.

Kdy jste do Sokola vstoupil?
V raném mládí. Stal jsem se členem už ve svých školních letech. Tehdy se s výjimkou válečných let pravidelně cvičilo každé úterý a pátek 
až do padesátého roku, kdy byl Sokol komunisty zakázán. Ještě v osmačtyřicátém jsem se zúčastnil všesokolského sletu v Praze. Po zákazu Sokola jsme asi dva roky trucovali, ale společné cvičení nám chybělo. Tak jsme se k němu vrátili, ale bohužel už pod hlavičkou ČSTV. Členové lupenické tělovýchovné jednoty cvičili na všech spartakiádách – muži a ženy. Mám alba se spoustou fotografií. Zachycují mnoho krásných vzpomínek. Sokol byl oficiálně zrušen, ale my jsme stále „chodili do Sokola". (úsměv)

Jak vypadala hodina společného cvičení v lupenickém Sokole?
Procvičovali jsme základní pohybové dovednosti, prostná, cvičení na nářadí (kruhy, hrazda, bradla, koza, kůň, kladina, ribstole a šplhadla) a hráli míčové hry. Nacvičovali se společné skladby v kategoriích – žáci, dorostenci, muži a ženy. Pamatuji kantora Václavů, který každoročně organizoval sokolské besídky v den státního svátku 28. října. Vyvrcholením činnosti byly před válkou a těsně po ní slety. Na nižší úrovni okrskové a župní. Po válce pamatuji slety v Kostelci nad Orlicí, Rychnově, Holicích, Skuhrově, Žamberku, Vamberku nebo v Javornici. Když se nacvičila skladba, předvedla se i v tělocvičně během besídky. Ani v době totality jsme besídky nepřestali pořádat.

To ale nebyla jediná činnost sokolské organizace v Lupenici…
Pravidelně jsme v obci organizovali sokolské plesy. Jezdili jsme na poznávací zájezdy po vlastech českých. V létě jsme pořádali taneční večery. Pěkné bylo třeba kácení máje, velkými akcemi otevření nového hřiště v roce 1965 nebo sraz rodáků 1982.

Kolik měla v minulosti lupenická tělocvičná jednota členů?
Pamatuji doby, kdy bylo v Lupenici více než sto sokolů. Docházeli k nám i lidé z okolních vesnic. Hrál se u nás volejbal a asi po deset let také hokej. Měli jsme tři družstva – žáky, dorostence a muže. Působilo v nich hodně přespolních hráčů. Byly tehdy tuhé zimy, takže se venku dal vyrobit přírodní led. Bruslilo se na více místech – na rybníčku, pak poblíž lipek. Zastavil se potok 
a vzniklo kluziště. Nakonec se stříkal na hřišti, které se otevřelo v šedesátém pátém. Postavily se mantinely a mohlo se hrát. Soutěž hrálo hodně týmů – pamatuji Čermnou, Chleny, Semechnice, Lupenice, Potštejn a Čestice. Když přestalo mrznout, dohrávala se sezona 
v Opočně na zimáku.

Prý si lupeničtí sokolové kdysi zacvičili daleko na východě – 
u našich bývalých federálních partnerů na Slovensku. 
Jak k tomu došlo?
V osmašedesátém roce 
se konaly tělovýchovné slavnosti. Rychnovský okres měl družební partnery v Třebíči a slovenském Humenném. Nacvičili jsme skladbu a zamířili cvičit na Slovensko. Z Chocně jsme jeli 
vlakem. Humeňáci nám na místě půjčili autobus a zavezli nás na Duklu k památníku z II. světové války a na přehradu Zemplínská šírava. V roce 1975 jsme si návštěvu východního Slovenska velmi rádi zopakovali. To už jsme jeli vlastním autobusem. Činnost jsme tehdy provozovali skutečně velmi bohatou.

Jak jste vnímali všesokolský slet a „povinnou" spartakiádu?
V Lupenici jsme to nerozlišovali. Chtěli jsme prostě cvičit. Během spartakiád se asi nutily cvičit děti ve školách a především vojsko. Nás nikdo přemlouvat nemusel, bavilo nás to. Na vesnici chodili všichni do Sokola dobrovolně, nikdo na nikoho netlačil.
Při slavnostních příležitostech budíte zaslouženou pozornost stylovým krojem…
Ušil jsem si ho sám. Jsem krejčí. Vyučil jsem se doma 
u svého dědečka a čtyřicet let jsem pak šil v Rychnově nad Kněžnou. Kroje jsem zhotovil i zeťákovi, vnukům a na zakázku dalším členům jednoty v Hradci Králové. Celkem jsem jich ušil okolo dvaceti, každému, kdo si o něj řekl. (úsměv)

Podle čeho jste je šil?
Sokolský kroj má předpis, který udává konkrétní látku a barvu. Patří k němu odznak, speciální sokolské knoflíky, čepice, pásek a šňůry, jimž se říká čamáry.

Jak probíhalo obnovování Sokola po sametové revoluci?
Převrat se uskutečnil na sklonku roku 1989 a my jsme se už v lednu 1990 scházeli 
u Rudy Jareše na Sibiři 
v Rychnově a opětovně zakládali rychnovský sokolský okrsek. Naložil jsem lidi do auta a objížděli jsme vesnice na Rychnovsku. Hned v devadesátém roce se nám podařilo obnovit sokolskou besídku.

Kdy se uskutečnil premiérový ročník lupenického volejbalového turnaje?
V roce 1962 během místní pouti. Turnaj se doposud nekonal pouze třikrát. Posunuli jsme ho na srpen a v osmašedesátého sem vtrhli Rusáci. Rok nato jsme se z okupace ještě nevzpamatovali. Potřetí nám pořádání volejbalu překazila povodeň.

Vzpomeňte na začátky turnaje.
Dohodli jsme se, že uspořádáme turnaj. Sedl jsem na „zetku"(motorku – pozn. red.) a jel do Čestic. Známým klukům jsem oznámil, že děláme turnaj, aby přijeli. Pokračoval jsem do Černíkovic za kamarádem, který také slíbil, že přijedou. Rovnou jsem pokračoval do Rokytnice, kde jsem byl předtím na vojenském cvičení. Znal jsem kapitána a on rovněž souhlasil s účastí. Lupenice postavila áčko a béčko, takže na 1. ročníku „Volejbalové Lupenice" hrálo pět manšaftů.

Při rekordní účasti přijelo do Lupenice více než osmdesát týmů. Jak jste toho dosáhli?
Největší republikový turnaj v Dřevěnici se hraje první týden v srpnu. Jel jsem tam a rozdával pozvánky. Koupil jsem pár piv a došel do rozhlasové kabiny. „Chlapi, tady máte pivo a alespoň pětkrát vyhlaste, že za čtrnáct dní je turnaj v Lupenici." Když během dne hlásili průběžné výsledky, nezapomněli dodat, že se brzy bude hrát u nás. A mužstev v Lupenici přibývalo… Jindy jsem jim místo piva koupil třeba zmrzlinu… (úsměv)

Autor: Miroslav Sixta

21.1.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies