VYBERTE SI REGION

Trutnovská spisovatelka Hindráková miluje Afriku

Trutnov - Autorka, původem z Trutnova, napsala již šest knih a na dalších dvou pracuje. Je také zakladatelkou a předsedkyní sdružení Fair.

3.4.2014
SDÍLEJ:

Hana HindrákováFoto: DENÍK/Jana Mudrová

Jednou nohou doma v Podkrkonoší, druhou v Africe. Tak by se dal s nadsázkou charakterizovat život spisovatelky Hany Hindrákové. Mladá žena, která pochází z podkrkonošské metropole a studovala tu i obchodní akademii, má na kontě nejen spoustu cestovatelských zážitků, ale také úctyhodné literární úspěchy.

Od roku 1991 napsala neuvěřitelných šest knih (tři romány a tři cestopisy) a na dalších dvou knihách pracuje. Kromě toho je zakladatelkou a předsedkyní neziskové organizace Fair. Ta si klade za cíl přispět k rozvoji venkova v rozvojových zemích. Afrika je zkrátka pro Hanu Hindrákovou srdeční záležitost.

Co vás přivedlo do Afriky? Kolik vám bylo, když jste ji navštívila poprvé?
V rámci studia vysoké školy jsem objevila leták, který propagoval dobrovolnickou práci na pomoc Africe. Bylo mi jednadvacet let. Rok jsem u organizace pracovala a pak jsem poprvé vyjela jako dobrovolnice do Keni ještě s jednou dívkou, která byla o dva roky mladší než já.

Obávala jste se něčeho před první návštěvou Afriky?
Tehdy jsem nechápala, proč se o mě rodiče tak báli. Když to vidím zpětně, tak se jim ani nedivím. Při prvním pobytu se o nás staraly neziskové organizace. Naše práce spočívala v tom, že jsme tam s kolegyní rozdávaly letáky před školou a hledaly další dobrovolníky, kteří by byli ochotní dělat nějaké projekty pro lidi v Keni. Ti lidé, které jsme znaly třeba jen týden, nás pak zvali k sobě domů. Jely jsme s nimi do chudinských čtvrtí, vůbec jsme netušily, co nás čeká. Ne všechny chudinské čtvrti jsou bezpečné.

Shodovaly se první dojmy s vašimi představami?
Vůbec ne. Když jsem Afriku po pěti týdnech opouštěla, myslela jsem, že už se tam nikdy nevrátím. Cítila jsem, jak je tam zakořeněno, že běloch je bohatý, a tak musí prostě něco dát. Připadala jsem si jako chodící bankomat. Šla jsem po ulici a oni po mně chtěli mobil, tričko, ale i požadovali například koupit letenku, nebo abych je vzala s sebou do Evropy. Byla jsem z toho otrávená. Říkala jsem si: Dala jsem za cestu všechny své úspory, nechala do sebe napíchat spoustu očkování, riskovala všechny nemoci, které se tam vyskytují , a oni se chovají takhle?… Čas vzal špatné vzpomínky, zůstaly ty dobré. A teď v březnu jsem se vrátila už z páté cesty na černý kontinent.

Co vás nejvíc na Africe dnes přitahuje?
No, právě, že asi ti lidé. Když je člověk pozná blíž, cítí jejich vřelost. Mají v sobě velkou vnitřní sílu. Přitom nikam nespěchají, nepociťují žádný stres. Na hromadění mnohdy nesmyslných hmotných statků nemají peníze, takže je nic takového ani nedrtí.

Jste zakladatelkou a nyní i předsedkyní neziskové organizace Fair. Jak v Keni s tamními lidmi spolupracujete?
Ne každá spolupráce je smysluplná. Když lidem v Africe něco dáte nebo pošlete, postavíte, tak si toho neváží. My chceme, aby sami přišli s nějakým projektem, s něčím, co bude realizovatelné, udržitelné a co bude postupně generovat nějaké peníze.

Na vlastní podnikání však asi lidé ve slamech nemají finanční prostředky. Podporujete je tedy finančně?
Formou takzvaných mikrokreditů podporujeme konkrétní činnost. Například nyní je ve hře projekt, který jsme s Fair rozjeli na západě Keni u Viktoriina jezera. Tři ženy tam budou chovat slepice a potom budou vejce prodávat do hotelů. Tím se budou živit. Poskytli jsme jim půjčku, ony postavily kurník, poslaly nám všechny účtenky. Mikrokredit by postupně měly začít splácet.

Chovat slepice není až taková věda, nebo ano?
V rámci projektu ženy absolvují školení od firmy, která prodává slepice. Přece jen musí vědět něco o tom, jak mají o drůbež pečovat, jak ji krmit, aby neuhynula. Jak ji zabezpečit, aby neutekla. Budou mít na starosti sto slepic.

Vydané knihy•V nitru skotské divočiny – nakladatelství Nová Forma, 2011
•V zemi ptáka kiwi – nakladatelství Nová Forma, 2012
•Na konci světa – nakladatelství Nová Forma, 2011
•Děti nikoho – nakladatelství Alpress, 2012
•Karibu Keňa – nakladatelství Ikar, 2013
•Dobrovolnice – nakladatelství Alpress, 2014

Kniha Děti nikoho se zařadila mezi nejprodávanější knihy nakladatelství Alpress v únoru 2013 a byla nominovaná do užšího výběru dvaceti knih na knihu roku 2012 na Databázi knih. Rukopis knihy Karibu Keňa vyhrál soutěž Mám talent pořádanou nakladatelstvím Euromedia (rok 2012). 

Pojďme však k vaší literatuře. Napsat šest knih za tři roky, to je neuvěřitelná porce. Jak dlouho píšete jednu?
Od prvního řádku po vydání tak rok a půl až dva roky. Tvořila jsem i několik románů dohromady. Když knížku dokončím, musím si nechat časový odstup tak tři měsíce, abych dokázala posoudit, jestli je to dobré. Během té doby píši zase něco jiného.

Jak dalece jsou vaše knihy, které námětově čerpají z Afriky, autobiografické?
Procentuálně to nedokážu říct. Ale je tam hodně skutečných momentů. Například v románu Dobrovolnice jsem zaznamenala dost věrně obraz dobrovolnické činnosti i rozvojovou spolupráci a pomoc. V Dětech nikoho je z velké části pravdivý, silný příběh hlavního hrdiny Davida. Fetoval lepidlo a díky pomoci jedné neziskové organizace se z toho dostal. V knihách by se určitě někteří lidé našli, ale snažila jsem se pochopitelně o fabulaci.

Odráží vaše dílo i skutečné události v Keni?
Ano, pokusila jsem se například popsat povolební násilí v roce 2008 v Keni. V poslední knize zase teroristický útok z roku 2013.

Zažila jste vy sama něco dramatického?
Naštěstí ne. Ale když jsem se teď vrátila, slyšela jsem o dalších dvou teroristických útocích. Somálci postříleli lidi na diskotéce a bomba byla také v kostele. Když tam umře pět lidí, ani se to do našich zpráv nedostane.

Bojí se Keňané terorismu?
Nezažila jsem tam žádný dramatický strach z těchto útoků. Oni berou věci osudově. Říkají, že k terorismu může dojít všude. Ale že by kvůli tomu nejezdili veřejnou dopravou nebo se nešli pobavit, tak to není. Na diskotéce jsem v Nairobi sama byla ostatně také, i když se její návštěva kvůli bezpečnosti nedoporučovala. Rozhodně to tam však nevypadalo, že by se lidé báli nějakého útoku. Přitom kdyby tam přišel nějaký Somálec s pistolí, byl by to druhý Westgate. (Přepadení nairobského obchodního centra v září 2013 somálskými islamisty a třídenní boje si vyžádaly 67 lidských životů – pozn. red.)

Čtenáři vaši tvorbu vesměs velmi chválí. To vás musí těšit.
To těší každého autora a vždy se mi hned dobře píše.

Měla jste minulý týden dvě autorská čtení tady v Trutnově. Jak vás vítají lidi doma?
Byla jsem v Domově důchodců v ulici R. Frimla a také v trutnovské knihovně. Potěšila mě účast, mnoho otázek, které mi lidé pokládali. A prodala jsem všechny výtisky knih, které jsem měla s sebou.

To mi připomíná, že z prodeje knih určitou částku věnujete rozvojovým zemím, že?
Ano, všechny své knížky, které prodávám přes neziskovou organizaci, mám od nakladatelství za autorskou cenu. Rozdíl mezi autorskou a prodejní cenou jde na projekty. Knížky jsou o Africe, o dobrovolnictví, tak je dobré, že nějaká částka z nich jde zpět.

Co chystáte? Na čem právě pracujete?
Kniha pod názvem Lovci lebek, na které pracuji s dalším autorem, zasahuje do českého policejního prostředí. Konkrétně do práce speciální jednotky. Můj kolega je policista a protože o problematice toho moc nevím, zvolili jsme symbiózu. Zpracovávám jeho námět. Napsali jsme to, máme i nakladatele, ale určitě se zase radši vrátím k africkým námětům.

A jak se jmenuje druhá rozpracovaná knížka?
Nese název Očarovaná. Román píši už delší dobu, letos jsem se potřebovala do Afriky dostat a některé věci si upřesnit, protože po pěti letech, kdy jsem tam byla naposledy, se řada věcí změnila.

Děkuji za rozhovor

Autor: Jana Mudrová

3.4.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Ústavní soud ve středu rozhodne o stížnosti vyhoštěného Iráčana

Brno - Ústavní soud (ÚS) ve středu vyhlásí nález s přímou vazbou na uprchlickou krizi a právní úpravu azylu v Česku. Rozhodne o stížnosti Iráčana zajištěného loni v listopadu a brzy poté vyhoštěného do vlasti. České orgány se podle stížnosti vůbec nezabývaly jeho obavami z mučení a násilí. Policie údajně také nezohlednila jeho úmysl požádat o mezinárodní ochranu.

Při náletech v syrské provincii Idlib zahynulo nejméně 46 lidí

Damašek - Při několika náletech v syrské provincii Idlib, ovládané z velké části povstalci, zahynulo dnes nejméně 46 lidí. Většina mrtvých jsou civilisté, uvedli opoziční aktivisté ze Syrské organizace pro lidská práva (SOHR), která situaci v zemi monitoruje z Británie.

Z izraelského nákupu ponorek prý bude profitovat i Írán

Tel Aviv - Aféra kolem nákupu dalších tří ponorek pro izraelskou armádu nabrala nové obrátky. Objevily se totiž informace, že v německé společnosti ThyssenKrupp, která je měla dodat, má podíl i úhlavní nepřítel židovského státu Írán. Informovala o tom agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies