VYBRAT REGION
Zavřít mapu

 Černá: Ve vyspělých zemích patří charita 
 k bontonu. U nás ještě ne

Východní Čechy, Hradec Králové - Rozhovor týdne s Lenkou Černou, ředitelkou obecně prospěšné společnosti Butterfly-Aid, která se už několik let snaží pomáhat potřebným, vedla Ivana Fričová.

4.3.2013
SDÍLEJ:

Charitativní dražba obrazů, kterou uspořádaly královéhradecká agentura Butterfly a společnost Butterfly-Aid ve prospěch dětí z Dětského domova v Nechanicích, v sále Filharmonie Hradec Králové.Foto: Deník/ David Taneček

Velkou část svého pracovního života věnovala komerčním projektům: tedy těm, které měly za úkol především prodávat a vydělávat. Dařilo se jí. Před čtyřmi lety, místo toho, aby naplnila úsloví znějící S jídlem roste chuť, začala věnovat svůj čas charitě. Lenka Černá založila společnost, která se snaží získávat peníze pro potřebné.

Třikrát zorganizovala v sále Filharmonie Hradec Králové  veřejnou aukci obrazů. Peníze, které dražba vynesla, dostaly do posledního haléře děti z Dětského domova v Nechanicích. Bylo to zhruba dvě stě šedesát tisíc korun, díky kterým se zdejší děti mohly učit jazyky nebo si dopřát letní rekondiční pobyty v přírodě. Není potřeba dodávat, že bez těch peněz by na podobné radosti, pro jiné děti docela běžné, mohly zapomenout. V polovině května pořádá Lenka Černá aukci čtvrtou. Tentokrát se rozhodla pomoci hradeckému TyfloCentru, které se snaží pomáhat především lidem s postižením zraku.

Proč se člověk rozhodne vycouvat z docela dobře rozjetého byznysu a investovat většinu svého času do pomoci druhým? To je téma dnešního rozhovoru s ředitelkou obecně prospěšné společnosti Butterfly-Aid Lenkou Černou. Byl velmi příjemný, ale tak trochu nesnadný: Lenka Černá se totiž docela urputně bránila všemu, co mohlo byť vzdáleně vypadat jako chlubení nebo snaha zviditelnit se. I její fotografie k tomuto rozhovoru je tedy výsledkem velkých a trpělivých manévrů.

Jen namátkou z vašeho profesního života: mnoho let jste pracovala v propagaci světoznámé firmy, pořádala jste koncerty a komerční akce. Proč jste se najednou rozhodla pro charitu?
Možná by dobře zněla nějaká osudová historka nebo zážitek, které  mě přivedly k této zásadní změně, ale nic takového neexistuje. Už dlouho jsem hledala způsob, jak pomáhat tam, kde je to potřeba. Tak pozvolna vznikla myšlenka uspořádat první aukci obrazů, pozvat veřejnost, nabídnout jí hezký koncert a po něm možnost přispět dětem z dětského domova.

To bylo před čtyřmi lety – díky tomuto projektu jsem vás poznala. Obrazy, které se tehdy dražily, namalovaly samy děti z nechanického dětského domova. Proč jste se rozhodla pomoci právě jim?
Podobných zařízení, které žijí z téměř mizivého rozpočtu, je hodně. Dětské domovy, stacionáře, zařízení, která pečují 
o postižené jsou na tom vlastně všechny stejně. Dotace, které dostávají, jim stačí sotva na základní provoz. Peníze navíc jim můžou pomoci žít trochu slušněji – a o to mi šlo. Dětský domov Nechanice jsem znala díky některým předchozím akcím, které jsem pořádala. Bylo potřeba vybrat si jednoho adresáta, tak jsem si vybrala nechanické děti.

Tehdy jste vlastně dětem zorganizovala možnost, aby si peníze navíc vydělaly samy. Namalovaly do dražby, tuším, dvě desítky obrazů. Vzpomínám si, že mnohé 
z nich byly až dojemné: i laik 
z nich a z jejich názvů cítil, co prožívají a po čem touží.
Taky jsem to tak cítila.

Aukce tehdy pro dětský domov vynesla několik desítek tisíc korun, ale vzpomínám si, že jste byla z výsledku dost rozčarovaná.
A to je možná slabé slovo. Snažila jsem se dlouho před datem konání tohoto projektu  dát veřejnosti vědět, o co vlastně jde, jaký to má důvod a smysl, vysvětlit lidem, že když mohou a chtějí pomoci, tak tady je možnost… Sehnala jsem sponzora, který nám pomohl zaplatit koncert před samotnou dražbou, a zařídila spoustu dalších věcí. A v den D jsem se 
s hrůzou dívala na to, jak lidé prostě po koncertě odcházejí. Na dražbu jich v sále zůstalo jenom pár. A budu upřímná: až na výjimky pouze ti, se kterými jsem se předem domluvila, že přijdou a nakoupí. Kdybych se spoléhala na náhodu, skončilo by to nejspíš fiaskem.

Tehdy jste řekla, že to bylo poprvé a naposled, a  dva dny na to jste už chystala dražbu na další rok. Jste nezdolná.
Ano, jsem býk. Oklepala jsem se, promyslela pár změn 
a šla dál.

Pravda je, že jste se tehdy strefila do doby, kdy na nás začala doléhat finanční krize.
To je fakt, ale moc toho nevysvětluje. Lidí, kteří mají řekněme nadstandardní peníze, je stále dost. A vyvolávací ceny těch obrazů nebyly nijak závratné – šlo o tisícovku. Spíš bych řekla, že  potřeba pomáhat jakkoliv hendikepovaným 
u nás zatím nemá tradici. Ve vyspělých zemích patří charita 
k bontonu v dobré společnosti. Ženy i muži z takzvaných lepších kruhů pracují pro různé dobročinné spolky a organizace, je to pro ně přirozené. U nás, pokud je řeč o dobrovolnické práci, lidé řeknou – No to je jako  brigáda za socialismu. Proč bych měl pro někoho něco dělat zadarmo? To je špatně. Třeba děti v dětských domovech a postižení se ve své situaci octli nikoliv vlastní vinou. Stát má nesmírně omezené prostředky
a bůhví, že jinak to zřejmě dlouho nebude. Lidé, kteří se mohou  s potřebnými o něco málo podělit, by to podle mě prostě automaticky měli udělat.  Nebude je to bolet a druhým to můžete přinést neskutečně mnoho.

Vzpomněla jsem si na něco, co nejspíš potvrdí vaše slova. Když jste chystala první charitativní dražbu, předcházel jí velmi atraktivní koncert. Volal mi jeden známý, o kterém vím, že je manažerem v nadnárodní společnosti a tady kolem Hradce má několik pěkných nemovitostí. Chtěl po mně, ostatně jako už několikrát předtím, volné vstupenky, aby nemusel utratit pár stovek. Na dražbu se nechystal.
Tyhle historky mě ničí.  Rozumíte tomu člověku? Tenhle typ znám: je pyšný na to, co dokázal, a na všechny ty věci, které jeho status ve společnosti potvrzují. Potud tomu jde rozumět. Ale on si myslí, že když to dokázal on, můžou všichni. A to není pravda. Bez přispění druhých se opuštěné děti v děcáku  třeba nemůžou začít učit anglicky. Děcák na to nemá. A ty děti nemůžou za to, že se octly téměř na okraji společnosti. 
A můžou tam zůstat, pokud jim vy nebo já nepomůžeme.

Existují u nás desítky, možná stovky nadací, nadačních fondů 
a organizací, které mají stejný cíl jako vy. A jejich lidé často mluví 
o tom, že charitě tady kazí jméno podvodníci, kteří zneužijí lidi dojemnou historkou a pak se takříkajíc napakují.
Je pravda, že není zase tak výjimečné dočíst se o podobných případech. Ti, kteří dávají, musí být a jsou ostražití. Když jsem začínala s charitativními projekty, o kterých mluvíme, chtěla jsem se do toho pustit s původní agenturou, která je společností s ručením omezeným. Nějak mi v začátcích ta souvislost nedocvakla –  a když jsem jednala v prosperujících firmách a společnostech o finanční podpoře projektu a případném sponzorství, dívali se na mě nesmírně podezíravě. Jak může dělat charitu společnost s ručením omezeným? Co je to za boudu? Kam a komu ty peníze vlastně mají jít?  Proto jsem založila obecně prospěšnou společnost. Někomu to může připadat nedůležité nebo formální, ale znovu opakuji – lidé musí být ostražití. Nejenom v bohatých firmách. Mnohokrát za rok mě někde na ulici chytí někdo za rukáv a chce po mně peníze do kasičky nevím na co všechno. Přiznám se, že jsem nikdy nedala ani korunu, protože mi tento způsob přijde velmi nedůstojný. Kdybych ovšem chtěla dát, vždy budu vyžadovat doklady, povolení 
a všechno, co regulérní sbírku od té pytlácké odlišuje.  Všimněte si, to dělá málokdo z těch, co do kasiček přispívají.

Předpokládám, že se při své práci potkáváte i s lidmi, kteří se vymykají vašim předchozím slovům o tom, že pro nás charita stále ještě není samozřejmostí.
Naštěstí ano. Při pořádání jedné z předchozích dražeb jsem se obrátila na východočeskou Unii výtvarných umělců a byla jsem příjemně překvapená velkou vstřícností.  Řada z nich věnuje do dražby jeden ze svých artefaktů. Aukce tak získává pro veřejnost na atraktivitě – ostatně letos, v polovině května, budeme v sále Filharmonie dražit až na jednu výjimku výhradně díla východočeských výtvarníků. Tou výjimkou je Eva Pilarová, kterou jsem oslovila koncem loňského roku, při jejím hradeckém koncertě, a byla jsem překvapená samozřejmostí, se kterou k našemu projektu přistoupila. Pomáhat druhým je pro ni normální – a nejenom proto, že si sama prošla těžkou životní zkouškou. Cítím v ní i pokoru, slušnost a empatii. Věnovala nám jednu ze svých fotografií – Eva Pilarová je totiž nejenom skvělá zpěvačka, ale také fotografka… A nerada bych zapomněla na další z mých blízkých duší, majitelku hradecké Galerie Barbara Renatu Hübnerovou, která mi pomáhá s kontakty na umělce, s prezentací – i dobrou radou.

Čtvrtou charitativní dražbu spojenou s koncertem pořádáte letos 16. května opět v sále Filharmonie Hradec Králové. Tentokrát bude adresátem pomoci hradecké TyfloCentrum. Proč?
TyfloCentrum se stará o lidi 
s těžkým postižením zraku. Byla jsem se tam podívat 
a nadchlo mě, kolik mají vůle vyrovnat se se svým hendikepem, jak jsou nesmírně šikovní… V kontaktu se světem by jim hodně mohla pomoci technika. Konkrétně počítač, který umí převádět psané slovo do zvukové podoby. Je to ovšem velmi drahé zařízení, na které centrum samotné ani zdejší lidé  prostě nemohou dosáhnout. Byla bych nesmírně ráda, kdybychom jim květnovou dražbou  mohli pomoci.

Vizitka

Bydliště: Hradec Králové

Znamení zvěrokruhu: Býk

Rodinný stav: zadaná

Rodina: velká

Koníčky: cestování, wellness, hudba

Oblíbená kniha: Sophiina volba, Láska je jen slovo, Čtyři dohody, Matrix-neo, Tančím tak, jak rychle dokážu, ale je jich mnohem víc

Oblíbený film: Všechny filmy 
od Quentina Tarantina, Miloše Formana, Bohdana Slámy, Petra Zelenky, Jana Hřebejka a od mnoha dalších.

Oblíbený televizní pořad: Otázky Václava Moravce. A pravidelně sleduji také hudební soutěže z celého světa

Životní krédo: Nikdy neříkej nikdy.

Historická osobnost, kterou obdivuji: Karel IV.

Osobnost, kterou pohrdám: Nepohrdám nikým.

Nejoblíbenější jídlo a pití: ryby, voda, sekt

Nejlepší rada, jakou jsem 
v životě dostala: Před nikým 
se neponižuj, nad nikým se nepovyšuj.

Způsob, jak se dostávám 
z chmurné nálady: Mezi přáteli.

Nesplněné přání: Žádné, snažím se všechna svá přání plnit.

Čím udělám radost svým blízkým: Když jim uvařím. Ostatní je tajemství.

Nejkrásnější město, místo: Všude kde jsem byla, bylo krásně.

Očima blízkých

Eva Němcová, kamarádka:
„S Lenkou se známe více než třicet let. Poznaly jsme se na tehdejším generálním ředitelství Československých hudebních nástrojů, kde jsme byly obě zaměstnané. Lenka se tehdy vrátila po mateřské dovolené, začaly jsme se potkávat nejprve pracovně a brzy jsme zjistily, že si spolu rozumíme. Lenka mi byla velkou oporou i v nejtěžších chvílích mého života. Pak jsme naše setkávání hodně omezily. Stalo se to díky hektické době, která nás všechny semlela a také vlivem mého nového zaměstnání, kdy jsem se v Hradci vyskytovala málokdy. A pak po mnoha letech přišel okamžik, kdy jsme zase měly čas se spolu sejít. Musím přiznat, že jsem si neuměla představit, o čem si budeme po tak dlouhé odmlce povídat. Jenomže ono to proběhlo tak, jako bychom se viděly teprve před pár dny… Lenku jsem vždy obdivovala pro její nasazení, s jakým se vrhá do práce. Nikdy nic nedělala „na půl plynu" a když jí  navíc práce přinášela uspokojení, pak  ji dělala do roztrhání těla. Její rozhodnutí opustit „jistotu a pohodlí" zaměstnaneckého poměru a začít budovat svou vlastní firmu mě vlastně ani nepřekvapilo a bylo pro mě důkazem síly její osobnosti a její pevné vůle.  V životě potkáme hodně lidí, někteří z nich nám jsou blízcí, ale těch opravdových přátel je jen několik. K těm mým Lenka určitě patří."

Dagmar Balcarová, ředitelka TyfloCentra:
„Lenka Černá, jak jsem měla možnost ji poznat, je velmi upřímný člověk, který si potrpí na fair play. Má reálný pohled na svět a na lidi, a proto také nenosí srdce na dlani. Když už ale někomu věnuje svoji důvěru, ukáže se jako velmi laskavá žena, pro kterou je přirozené pomáhat druhým. Má v sobě pokoru a úctu k lidem, kteří si to zaslouží. Nechová se nadřazeně, ale umí si prosadit své. Myslím, že jí v lecjaké životní situaci pomáhá humor. Těším se na další spolupráci s ní."

Luboš Holeček, ředitel dětského domova:
„Paní Lenku Černou znám tři roky. Je to člověk velice schopný, vitální a zodpovědný. Má sociální cítění a ráda pomáhá ostatním lidem a zejména dětem. Pro děti z našeho Dětského domova Nechanice celkem třikrát zorganizovala  veřejnou  aukci  obrazů ve Filharmonii v Hradci Králové.  Výtěžek z těchto aukcí v desítkách tisíc korun byl použit zejména na letní prázdninové pobyty a kroužky dětí. Paní Lenka Černá i osobně navštívila Dětský domov Nechanice a seznámila se blíže s dětmi. Paní Lence Černé jsem velmi vděčný za její pomoc a podporu."

Josef Kašpar, redaktor italské televize RAI:
„Znám paní Lenku Černou mnoho let, ještě z dob, kdy pracovala ve firmě Petrof a zabývala se propagací. To, co na mě již tenkrát zapůsobilo, byla její schopnost popsat stručně a přehledně jakýkoliv problém, což – jak známo – není velmi časté. Postupem času jsem si mohl navíc potvrdit, že je to člověk přímý, otevřený a hlavně čestný – jinými slovy je na ni spoleh. A to podle mě je v práci snad to nejdůležitější. Navíc má také velký smysl pro spravedlnost – a to je v její dnešní práci a v současném složitém světě obrovský dar."

Příští pondělí si budete moci přečíst rozhovor 
s herečkou Petrou Hřebíčkovou.

Autor: Ivana Fričová

4.3.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Pavel Bělobrádek
AKTUALIZOVÁNO
8 7

Bělobrádek: Česko čeká boj o charakter společnosti. Hájil i spolupráci se STAN

Zbigniew Brzeziński. Narozen v roce 1928 ve Varšavě, Polsko, zemřel v roce 2017 ve Falls Church ve Virginii, USA
6 5

Zemřel Zbigniew Brzeziński, vlivný hráč americké politiky 20. a 21. století

Václav Klaus: Lidé se o politiku zajímají, nezajímají je konkrétní politici

/VIDEO, FOTOGALERIE/- Hlas druhého českého prezidenta Václava Klause (75) byl v posledních dnech víc slyšet i na domácí scéně. Nejen kvůli vládním šarvátkám, ale i diky jeho nové knize Zničí nás klima nebo boj s klimatem. Zajímalo mě, jak vnímá současnou politickou scénu v Česku i zahraničí, co ho znepokojuje a zda očekává od letošních voleb do sněmovny nějaký fatální zlom v polistopadovém vývoji. V rozhovoru s Deníkem se Václav Klaus představil i jako pyšný otec syna, který má v ODS nakročeno ke slušné kariéře.

Můj soused zabiják: lidé z Bystrce Kajínka většinou vítají, cítí se i bezpečněji

Odsouzený a omilostněný dvojnásobný vrah Jiří Kajínek bydlí v brněnské Bystrci. Sousedům většinou nevadí.

OBRAZEM: Nejlepší fotografie týdne

Prohlédněte si nejpovedenější snímky našich fotografů, pořízené během uplynulého týdne.

Rekonstrukce atentátu se odehraje jinde než samotný útok

Na sobotu připadá výročí jednoho z nejvýznamnějších momentů druhé světové války – atentátu na Heydricha.Pětasedmdesát let od vyvrcholení operace s krycím názvem Anthropoid připomene dopoledne rekonstrukce operace, kterou bude komentovat badatel Jiří Padevět. Čas 10.25 odpovídá historii – nikoli však místo. Ukázka se neuskuteční poblíž tramvajové zastávky Vychovatelna (kde stojí i památník atentátu) ale nedaleko tramvajové zastávky U Kříže v Libni.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies