Miroslava Pecháčková,
majitelka muzea hraček

Podle mého názoru migrace mezi zeměmi vždy byla, je a bude. Nesmí se ale stát živelnou a chaotickou,jak jsme toho právě svědky. Vadí mi, že v médiích je naše společnost prezentována jako xenofobní a neschopna soucitu. Přitom v minulosti Češi mnohokrát prokázali a stále prokazují svoji solidaritu při různých humanitárních krizích ve světě i u nás. Ale zdravý rozum a zkušenosti velí, že na loď lze naložit jen tolik, kolik unese, aby se nepotopila.

Jiří Mach,
vedoucí dobrušského muzea
Svět se zmenšuje a zmenšuje se i Evropa, jejíž jsme součástí. Takže co se stane v Paříži, týká se plně i nás. Pařížští mrtví jsou i našimi mrtvými. Nelze zůstat lhostejným. Týká se nás to víc, než si myslíme. To jen pan Povondra v Čapkově Válce s mloky byl přesvědčen, že se tento problém naší země nedotkne. Když prohlédl svůj omyl, bylo již pozdě. Neopakujme tuto chybu!
Nelze ale položit rovnítko mezi terorismus a islám. Uprchlíci před válkou potřebují naši pomoc. Nepochybně nejúčinnější je však co nejblíže jejich vlasti, do níž by se, až skončí válka, měli zase vrátit. Uprchlíky, kteří jdou jen za lepším bydlem, nutno však odmítnout. Evropa nemůže suplovat Ježíše, nemůže chtít zachránit všechny chudé na světě, musí jim však pomoci tam, kde jsou, jinak by mohla zničit sama sebe. Zejména bývalé kolonialistické státy v tomto směru mnoho dluží.
Pseudohumanismus zde opravdu není na místě. Jestliže tito lidé porušují naše zákony (už tím, že k nám neoprávněně vstoupí), nemohou počítat s tím, že nám to bude jedno. Myslím, že česká vláda postupuje na rozdíl od některých západoevropských velmi rozumně. Každá krajnost se nakonec ukáže jako hloupá. To se týká bezbřehého naivního vítání stejně tak jako panické hrůzy před cizinci. Za obojím se totiž skrývá nenávist k tomu, kdo předkládaný názor nesdílí. A nenávist nemůže být programem. Nepochybně by zde bylo na místě více používat rozumu.
¨Přijměme tedy ty, kterým hrozí nebezpečí, ale buďme si vědomi svých limitů. Ti, kteří by chtěli zůstat natrvalo, by se měli integrovat do naší společnosti a kultury. Jiná varianta prostě není. Myslím, že i pro nás je tato doba velkou příležitostí k sebereflexi, k hlubšímu poznání svých vlastních kořenů i své identity. Je k tomu nejvyšší čas, nechceme-li se rozpustit v globalizovaném světě spotřebního konzumu. Ostatně soudím, že doba obrození národa ještě úplně neskončila.