VYBERTE SI REGION

Zázraky se dějí. Vzácností je i obyčejné rodinné setkání u kávy

Rychnovsko - Zázraky se dějí - nejen o Vánocích. Jeden takový se udál také v životě Jaroslavy Ulrychové.

24.12.2014
SDÍLEJ:

Jaroslava Ulrychová při oslavě svých padesátých narozenin.Foto: Archiv rodiny Ulrychových

Jaroslavu Ulrychovou znám už mnoho let – vlastně od té doby, co se vdala do Dobrušky. Snad proto, že na mě vždy působila jako velice klidný a milý člověk, o ní vždy mluvím jako o Jarušce. Dovolte mi tedy držet se tradice.

Nikdy, opravdu nikdy bych si nemyslela, jak urputný dokáže být bojovník a jak obrovský zápas dokáže vyhrát. Strávila patnáct měsíců v nemocnici a z toho rok, možná ještě déle, bojovala se soupeřem, který si nebral žádné servítky – mnohokrát, když už se zdálo, že je poražen, znovu nečekaně vytasil ty nejtěžší a nejzákeřnější zbraně.

Tím zdánlivě nepřemožitelným soupeřem byla SMRT.

Jen výčet všech diagnóz, jejich následků, desítek operačních zákroků, kolapsů jednotlivých orgánů i celého organismu by vydal na publikaci, kterou by čtenář – laik bez rozmyšlení zařadil do kategorie sci – fi.

Vždyť mnozí zúčastnění lékaři mluví o zázraku.

Kde se vzala nezlomná vnitřní síla


Vůbec netuším, kde se právě v Jarušce vzala nezlomná vnitřní síla, kdy ani v bezvědomí těžký nerovný boj nevzdala. Důležitou energii jí zcela jistě dodával manžel, který ji dennodenně navštěvoval a spolu se členy rodiny snad jako jediní nikdy nepřestali věřit, že se dočkají chvíle, kdy budou zase pohromadě.

Jsem přesvědčena, že 99 lidí ze 100 nebo spíše 999 z 1000 by už dávno nebylo mezi živými. Jaruška nejen žije, ona chodí na nákupy, do kina, tancovat, nesmírně jí to sluší a hlavně se neustále usmívá.

Teprve v okamžiku, kdy je vám dopřáno potkat takového člověka, začnete vidět svoje „problémy“ ve zcela jiném světle. Ohromeni zjistíte, že to, co vás trápí a co vám tak často kazí náladu, jsou naprosté malichernosti, které nestojí vůbec za řeč. Nejde totiž o ŽIVOT.

Nejkrásnější 
dárek k padesátinám


Letošní rok byl pro Ulrychovy opět zcela mimořádným, ale tentokrát plným radosti. Po třech letech začala Jaruška díky voperovanému kochleárnímu implantátu a také díky poctivému cvičení znovu slyšet, takže může jít sama třeba k lékaři nebo na nákup, ve velkém oslavila na jaře padesátiny, ke kterým jí osobně blahopřáli lékaři a sestřičky FN v Hradci Králové, a v létě dovedla k oltáři syna Tomáše.

A tak, když Deník hledal mimořádný příběh, bez rozmyšlení jsem navrhla právě ji a téměř vzápětí se vypravila za dvěma lidmi, kteří společnými silami zvítězili nad smrtí – Jaruškou a Pavlem Ulrychovými.

Už při loučení jsem věděla, že setkání s nimi bylo letos mým zřejmě nejkrásnějším vánočním dárkem.

Popisování průběhu hospitalizace zabralo více jak hodinu, Pavlovi se občas zaleskly oči, občas raději jen mávnul rukou, hrdlo se stahovalo… Velice stručný výčet, zveřejněný na jiném místě Deníku, nikdy nevyjádří hrůzu a napětí, jež byly více než rok na denním pořádku, ani tisíce detailů tohoto případu.

Ale vraťme se zpět do obýváku Ulrychových, kde voní cukroví a ovocný čaj. Společně listujeme ve velkých silných sešitech a pročítáme vzkazy, kterými Jaruška v období, kdy už byla při vědomí, ale stále kvůli „tráše“ (tracheostomii) nemohla mluvit, komunikovala se svým okolím.

V archivu je vedle mnoha fotografií uložen i krásně provedený nápis „Jaroslava Ulrychová – vzorný pacient“, který pro ni na počítači vyrobil manžel a přivezl do Hradce, kde po zbytek hospitalizace visel nad lůžkem.

Úzké spojení 
s nejbližšími


Co však ovlivnilo, vedle naprosto skvělé lékařské péče hradeckých lékařů, uzdravení? „Měla jsem kolem sebe hodně fotografií rodiny. Manžel jezdil každý den – těšila jsem se na něj. Sestřičky tvrdily, že spojení s nejbližšími je velmi důležité, prý jsem vždy pookřála. Ostatní pacienti, které nikdo nenavštěvoval, boj vzdali, i když na tom nebyli tak špatně,“ prohlašuje vzorná pacientka a Pavel potvrzuje: „Rok a půl jsem žil jenom Jaruškou.“

Pak prozradí, co ho „drželo nad vodu“: „Ve chvílích, kdy jsem nevěděl, co bude, začal jsem věřit v přenos myšlenek a kladné energie na dálku. Se synem jsme si také slíbili, že pokud se vrátí domů, obnovíme křížek, který dlouhá léta stával mezi dobrušskými hřbitovy. Když se rýsoval návrat, slib jsme dodrželi – křížek je přesně takový, jaký býval. Revanšovali jsme se tím něčemu neznámému, co existuje. To jsou zázraky, které se dějí.“

Tohle je už naštěstí minulost. Jak ale oslaví blížící se svátky? „Budou to úplně normální Vánoce, hlavně mnohem klidnější, protože nechodím do práce. Vše v klidu přichystám, peču cukroví, nemám žádné stresy. I když musím často odpočívat, nevadí. Všechno si užívám plnými doušky s celou rodinou,“ odpoví Jaruška a manžel vzápětí s úsměvem vzpomene na ty loňské: „První společné Vánoce po návratu z nemocnice byly zajímavé. Tolik dárků jsme nikdy neměli, Ježíšek totiž přinesl dárky koupené už v roce 2011, kdy Jaruška skončila v nemocnici,“ a s úlevou ještě dodává „Konečně jsme byli pohromadě!“

Zcela obrácené životní hodnoty


To, co si celá rodina odnesla z oněch stěží uvěřitelných měsíců, nechť je receptem pro nás ostatní, kteří jsme relativně zdraví, a přesto věčně nespokojení: „Všechny hodnoty se nám převrátily – vzácnost je pro nás, když se sejdeme u odpolední kávy. Dnes je pro nás svátek každá obyčejná návštěva kina nebo divadla, což byla dřív samozřejmost,“ shodují se oba.

Zeptat se dvou lidí, kteří si prošli doslova peklem, co by si přáli do nového roku, je možná tak trochu nošení dříví do lesa: „Po tom, co mám za sebou, vím, co je nejdůležitější. Je to zdraví a rodina,“ bez rozmyšlení odpoví Jaruška a zní to od ní tak opravdově, že dál už není třeba nic dodávat.

…ale ano, ještě jeden velice důležitý vzkaz Pavla Ulrycha: „Děkuji ARO v Rychnově, že Jarušce zachránili život, děkuji Fakultní nemocnici v Hradci, že ji navrátili do života. A děkuji, že chtěla sama!“

Boj o život Jaroslavy Ulrychové aneb zázraky se dějí

Psal se desátý prosinec 2011. Jaroslava Ulrychová ráno vstala 
s velkými plány na přípravu Vánoc. Vzápětí ji postihly obrovské bolesti břicha, jeli jsme na pohotovost do Rychnova a domů se vrátila za dlouhých 15 měsíců. Během prvního dne absolvovala spoustu vyšetření, převoz do Hradce Králové, kde ji laparoskopicky odstranili kamínek, který ucpal žlučovod.

(„Jediné, co si pamatuji, že mě nakládali do sanitky. Každé hrknutí mě strašně bolelo") Začala ztrácet vědomí. Po zákroku se vrátila zpět do Rychnova, ale stav se zhoršoval. V důsledku akutní pankreatitidy slinivka praskla a začal narůstat břišní tlak a hrozilo, že praskne 
i břicho. Lékaři ho otevřeli od hrudní kosti směrem dolů a začali odsávat dutinu, kde se v přední 
i zadní části hromadila tekutina vytékající ze slinivky a leptající všechny orgány v břiše včetně žil 
a tepny. Slinivka se ze dvou třetin rozpadla a znekrotizované části se musely mechanicky odstraňovat.

Došlo k otravě krve, následovalo selhání orgánů. Stav byl kritický. Jaroslava Ulrychová jen v rychnovské nemocnici absolvovala 
49 operačních revizí.

Po nějaké době napadl organismus zlatý stafylokok, známý pod zkratkou MRSA, a musela být přemístěna na izolaci. Dostávala nejsilnější možná antibiotika na likvidaci sepsí, ta však měla vedlejší účinky. Kolabovaly ledviny, ne však trvale, zcela ovšem ztratila sluch.

V době Vánoc byla v bezvědomí, ale na přítomnost manžela a blízkých reagovala zvýšeným tlakem a tepem na přístrojích.

V období leden – únor 2012 byl stav velmi vážný, udeřily vysoké teploty. Stále měla otevřené břicho. „Jednou volali z nemocnice s tím, že je konec a mám přijet. Při našem příjezdu měla po sobě fialové skvrny a lékaři čekali nejhorší. Loučili jsme se tedy, bylo to dojemné. Při loučení mně sestřička řekla, abych ustřihl zbytek vlasů, které ještě zůstaly po vypadání. Ráno jsem volal do nemocnice a lékař mi řekl, že stále žije. Odpoledne jsem tam jel a viděl jsem, že skvrny blednou. Opět svitla jiskřička naděje. Fleky zmizely."

V dubnu byla, dá se říci pět minut po dvanácté, na doporučení převezena na Gerontometabolickou kliniku v Hradci Králové – oddělení břišních katastrof, kde mají větší možnosti a zkušenosti. Nereagovala, nevnímala, byla na přístrojích s nepatrnými známkami života.

První koncilium, které se sešlo, nevěřilo v možnost přežití. Ale přežila do druhého, do třetího dne. A lékaři poznali, že organismus chce. Na tom je stavěna léčba – pacient musí spolupracovat.

Potom přišly Velikonoce a od té doby tomu v rodině říkáme zmrtvýchvstání. Přesně na Velikonoce se probudila – pohled už nebyl tak prázdný. Začala reagovat na okolí – nesrozumitelné věty i přes tracheostomii, kterou měla po celou dobu hospitalizace. Bylo vidět, že se NĚCO děje – uplynul další týden, další měsíc a už reagovala tak, že chtěla jít domů. Museli ji přivázat k posteli. („Chtěla jsem jít domů a také si jít pro pití. Nedávali mi pít a mně uzrálo v hlavě – kdo se stará, ten má – a tak jsem si chtěla jít pro pití.")

Lékaři v podstatě neustále zkoušeli různé druhy léčby a zjišťovali, co zabírá. V průběhu roku 2012 se přidávaly další nemoci – zhoršoval se zrak, po vysazení tlumících látek začala blouznit, neslyšela, kvůli tracheostomii nemohla mluvit – pořád probíhalo odsávání, z otevřeného břicha neustále vytékal sekret.

Byl duben – květen a začalo ji strašně bolet za krkem, lékaři to spojovali s dlouhým ležením.

Pak se ukázalo, že příčinou bolestí je kvasinková plíseň v kostech – velice vzácné a závažné onemocnění. Měla obrovské bolesti.

Začala se jí rozpadat páteř, hrozilo, že ochrne. Během riskantní operace nahradili lékaři rozpadlé krční obratle (3., 4. a 5.) implantátem, který drží páteř pohromadě.(„O 6 cm jsem se zkrátila.")

V srpnu vycházely bolesti z bederní páteře, kde se objevilo další ložisko. Opět další operace, tentokrát se jednalo o punkci, kterou vyčistili a dali drén. Měla strašné bolesti, ale nemohla křičet, a tak se jí pouze valily slzy z očí. Další naprosto šílené dávky silných léků zastavily šíření kvasinek.

Měla však stále zvýšenou teplotu a příčinou byla ucpaná žíla, která přivádí v prostoru za srdcem krev. Důvodem byla kanyla, která infikovala celý organismus. Lékaři se rozhodli neriskovat další komplikovaný zákrok a počkat. Stal se další zázrak, teploty začaly klesat, zánětlivá místa se začala hojit. Kolik dostala transfúzí krve, nelze snad ani spočítat.

Na Štědrý den jela do nemocnice celá rodina, strávili jsme krásný večer – měli jsme malý stromeček i betlémek, nechyběly dárečky. Po Vánocích 2012 dostala plicní embolii, znovu se objevily bolesti zad, na denním pořádku byly zápaly plic. Bolesti tlumilo morfium, a tak blouznila.

V lednu 2013 se stalo neuvěřitelné! Organismus částečně zesílil, a tak byla schopna absolvovat rekonstrukci břicha. V podstatě čáry-máry-fuk, střeva dali zpátky do břicha a zašili ho. Později následovala plastika břicha pomocí kůže z nohy. Všechno se hojilo, paráda. V té době také lékaři zprovoznili výkonné naslouchátko, ale slyšela velmi špatně. Postižení sluchu bylo natolik závažné (jedno ucho – nula, druhé – zbytkový sluch), že vnímala pouze zvuky.

Celkový stav se lepšil a paní doktorka mi doporučovala, abych začal uklízet, že půjde brzy domů.

Sedl jsem si z toho pomyšlení, že doteď kolem ní skáče celý špitál a doma na to všechno budu sám, doslova na zadek. Na můj dotaz, co budu dělat, až jí bude zle, jsem dostal odpověď, že zavolám záchranku. Přesvědčil jsem paní doktorku, aby mi napsala jakýsi „manuál" pro záchranku – pokyny pro další lékaře.

Ještě s otevřeným břichem ji začali posazovat, po nějaké době se s pomocí tří lidí postavila a pak přišly první krůčky. Když se objevila na chodbě, všichni ji fotili. Nejdřív jeden, pak dva, pak v chodítku a nakonec s berlemi. Psal se pátek 8. března 2013 a Jaroslava Ulrychová opustila Fakultní nemocnici v Hradci Králové „po svých".

Dana Ehlová

Autor: Redakce

24.12.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Ústavní soud ve středu rozhodne o stížnosti vyhoštěného Iráčana

Brno - Ústavní soud (ÚS) ve středu vyhlásí nález s přímou vazbou na uprchlickou krizi a právní úpravu azylu v Česku. Rozhodne o stížnosti Iráčana zajištěného loni v listopadu a brzy poté vyhoštěného do vlasti. České orgány se podle stížnosti vůbec nezabývaly jeho obavami z mučení a násilí. Policie údajně také nezohlednila jeho úmysl požádat o mezinárodní ochranu.

Povstalci v Halabu řekli Američanům, že město neopustí

Damašek - Povstalci v syrském Halabu oznámili Spojeným státům, že obléhanou východní část města neopustí. Reagovali tak na výzvu Moskvy, která je prý připravena jednat s Washingtonem o stažení všech rebelů. Informovala o tom agentura Reuters. Podle syrského vojenského zdroje má Damašek v plánu získat plnou kontrolu nad Halabem během několika týdnů.

Z izraelského nákupu ponorek prý bude profitovat i Írán

Tel Aviv - Aféra kolem nákupu dalších tří ponorek pro izraelskou armádu nabrala nové obrátky. Objevily se totiž informace, že v německé společnosti ThyssenKrupp, která je měla dodat, má podíl i úhlavní nepřítel židovského státu Írán. Informovala o tom agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies