Liberecký starosta, český Němec, který pozval do města Beneše

Karl Kostka, nebo také Carl Kostka, se narodil 5. května 1870 v Mimoni jako český Němec. Kostka byl politik, poslanec a senátor Národního shromáždění republiky Československé za Německou demokratickou svobodomyslnou stranu. Od roku 1929 do července 1938 byl starostou Liberce.

Karl Kostka studoval německojazyčné gymnázium v České Lípě a pak právnickou fakultu německé univerzity v Praze. V roce 1892 promoval a nastoupil na okresní úřad v České Lípě. Od roku 1896 působil při obchodní komoře v Liberci, kde se postupně do roku 1917 vypracoval z koncipienta na tajemníka. Po vzniku Československa spoluzakládal s Brunem Kafkou Německou demokratickou svobodomyslnou stranu.

Odpůrce nacismu a Henleina

„Ve 30. letech patřil k předním odpůrcům nacismu a politiky Sudetoněmecké strany. Zůstal přesvědčeným aktivistou a stoupencem vstřícného postoje vůči československému státu. V roce 1936 přijel na jeho pozvání do Liberce prezident Edvard Beneš a promluvil k davu před libereckou radnicí," píše se v historických análech.

V letech 1935-1938 byl předsedou Německé demokratické svobodomyslné strany. Ve funkci libereckého starosty hájil do posledních dnů práva místních židů a navázal přátelství s Alfredem Peresem, který později za války působil v londýnském exilu a po návratu do Československa po roce 1945 zůstal rodinným přítelem Kostky. „Ještě v září 1938 Karl Kostka založil organizaci Nationalrat aller friedenswilligen Sudetendeutschen…, která sdružovala odpůrce nacismu loajální vůči republice. Zároveň intervenoval během Runcimanovy mise jménem nenacistických Sudetských Němců. Kvůli rostoucí agitaci, kterou proti němu vedli nacisté, ale již v polovině dubna 1938 opustil post libereckého starosty a přesídlil raději do Prahy," říká otevřená encyklopedie Wikipedia.

V listopadu 1938 není už zmiňován mezi senátory menšinových stran, kteří přišli o mandát v důsledku změn hranic Československa. Ještě v prosinci 1938 ale hlasoval o ústavních zákonech. Přesídlil totiž trvale na území protektorátu a zůstal formálně senátorem až do zrušení parlamentu v roce 1939.

Pronásledován a perzekvován Němci

Po okupaci zbytku Československa byl pronásledován, byla mu snížena penze a jeho děti přišly o zaměstnání. Pomáhali mu britští a židovští přátelé. Na konci války byla na cestě do internace v Terezíně zastřelena jeho manželka Luisa. 20. května 1945 se zbytek rodiny mohl díky intervenci kanceláře prezidenta republiky vrátit do svého pražského bytu. Navzdory důkazům o státní loajalitě ale byl jejich majetek až do roku 1947 veden jako možný konfiskát. Teprve pak jim bylo navráceno československé občanství. Zbytek života strávil v Praze.

Pamětní deska v Mimoni

Původní pamětní deska v rodné Mimoni i některé další prameny uváděly, že Karl Kostka zemřel v roce 1938 na následky nervového zhroucení, které mu přivodila kampaň vedená proti němu stoupenci Henleina. Databáze poslanecké sněmovny i další prameny naopak uváděly jako rok úmrtí 1957. Po zjištění těchto nesrovnalostí byla na dům v Mimoni osazena v listopadu 2011 nová pamětní deska.

Dva politické proslovy uvedly Českou Lípu na mapu politických dějin Československa

Česká Lípa - Dvakrát v historii 20. století zažilo město okamžik, kdy vstoupilo do politických dějin země. „Bývá zvykem, že zásadní vystoupení politiků se děje v hlavním městě nebo v důležitém provinčním středisku. Politické události, které najdou ohlas celostátní a naznačí možný vývoj osudu země, se objevují v obyčejném okresním městě zřídka," píše historik Ladislav Smejkal.

Prvním řečníkem byl Konrád Henlein

Poprvé se Česká Lípa dostala na mapu československých dějin 21. října 1934, „kdy v České Lípě před asi dvaceti tisíci svých stoupenců vystoupil s programovou řečí Konrád Henlein a uvedl do nejistoty a rozpaků celou veřejnost republiky. Po druhé se tak stalo 20. 2. 1969, kdy v hotelu Merkur vystoupil před voličskou veřejností poslanec Vilém Nový. Vystoupení Henleinovo před téměř sedmdesáti lety bylo pečlivě připraveno. Projev českého komunistického poslance byl sice připraven, ale není jisté, zda si byl dopředu vědom, že způsobí takový ohlas," píše na webu historik Vlastivědného muzea v České Lípě.

Vilém Nový pocházel z Jihlavy a již před válkou působil jako komunistický novinář. Během II. světové války patřil k emigrační skupině KSČ v Londýně. V padesátých letech byl stíhán a uvězněn, protože komunistická strana se zaměřila na ty své vedoucí členy, kteří byli za války v Londýně. K úplné rehabilitaci došlo v roce 1962. „Jeho životní kariéra začala náhle strmě stoupat. Jedněm se zdál liberální, protože byl politickým vězněm, druzí oceňovali jeho věrnost gottwaldovské představě centrální politické moci komunistické strany. V roce 1964 se stal poslancem Národního shromáždění za Českolipsko," píše Smejkal.

Proslov proti Palachovi

Známým se stal na podzim roku 1968, kdy vystoupil na setkání konzervativních komunistů v libeňské Čechii. 11. ledna 1969 se pak konal tzv. mimoňský aktiv. Setkání věrných příznivců Sovětského svazu a komunistického centralizmu v městském kině mělo značný celostátní ohlas. Účastníci v čele s poslancem Novým požadovali odstranění reformních politiků. Do tohoto politického vření přišel 16. ledna zoufalý čin sebeupálení Jana Palacha.

Vilém Nový.

Již 22. ledna se v libeňské Čechii objevil dokument, v němž extremistické skupiny komunistů vinily ze smrti Jana Palacha jisté kontrarevoluční živly. Palach se měl polít zvláštní tekutinou vyvolávající tzv. „studený oheň", ale někdo mu podstrčil láhev benzinu. Ministerstvo vnitra rázně odmítlo tuto tezi a státní tajemník ministerstva prohlásil, že nikdy o žádném studeném ohni neslyšel. Vilém Nový vystoupil 20. února v České Lípě s projevem, v němž znovu zopakoval svou již ministerstvem vnitra odmítnutou tezi a přidal jména těch, kteří studenty přesvědčovali.

„Užitečný" poslanec

Poslanec Nový se měl stát v České Lípě ještě jednou užitečným. V roce 1974 bylo třeba prosadit stavbu nové nemocnice. Čestným občanstvím odměněný soudruh prý tomu napomohl, protože při rozpočtových jednáních dokázal něco uhrát do vlastního volebního okrsku. V roce 1984 vyšly jeho vzpomínky Život a revoluce, z nichž ukázky byly samostatně vydány v České Lípě. Tam se chválí za svůj postoj v roce 1969. Podle svých slov „přišel, viděl a zvítězil".

Čestné občanství mu bylo odňato v roce 1997.

Otec města Jablonce

Jablonec nad Nisou -  Za otce města Jablonce se všeobecně považuje vůbec první starosta, který převzal správní moc nad městem. Byl jím exportér, továrník a později i politik Josef Pfeiffer, kterého v medailonu představuje hlavní kurátor Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou Petr Nový.

„Na svět přišel jako nejstarší syn v rodině stejnojmenného mlynáře, jenž se začal na počátku 19. století velmi úspěšně věnovat obchodu s jabloneckým zbožím a později textilní výrobě. Do otcovy firmy Josef Pfeiffer vstoupil v roce 1829 a deset let poté po otcově smrti zaujal pozici nejstaršího společníka ve firmě. Pod jeho vedením se firma Josef Pfeiffer & Comp. stala nejvýznamnějším jizerskohorským exportním domem své doby," píše Nový.

Největší vývozce bižuterie v kraji

Za své postavení vděčila podle něj, kromě obchodní prozíravosti a zdatnosti svých majitelů, také systematické péči o rozšiřování a zkvalitňování nabídky jabloneckého zboží. „Ve čtyřicátých letech 19. století zřídili Pfeifferové v Jablonci palírnu kompozice, kde investovali nemalé finanční prostředky do odhalení tajemství výroby avanturinových perliček podle benátského vzoru, které se předtím v Jizerských horách nevyráběly. V průběhu čtyřicátých let byla též firma Pfeiffer považována za největšího vývozce kovové bižuterie v kraji," vysvětluje Petr Nový.

Továrník a později i politik Josef Pfeiffer.

Starostou se Josef Pfeiffer stal v roce 1850 a jeho vliv ve firmě se zmenšil úměrně k novým povinnostem, k nimž od šedesátých let přibyl i poslanecký mandát.

Podle Nového je pouhý výčet aktivit starosty Pfeiffera obdivuhodný. Byl nejen nositelem obecně prospěšných idejí v duchu tehdejšího liberalismu, ale i dobrým hospodářem za jeho působení vzrostl majetek městyse, jenž v roce 1866 přivedl ke statutu města, z 5.000 na 60.000 zlatých. „Není v Jablonci žádná pro obec potřebná instituce, k jejímuž vzniku by nedal impuls nebo ji v počátcích obětavě nepodporoval," napsal výstižně v Pfeifferově nekrologu roku 1869 Josef Grohmann.

Nechal postavit Dolní náměstí i novou radnici

Své úsilí Pfeiffer věnoval zejména rozvoji dopravní infrastruktury, podpoře podnikání a společenského života obce. Jako symbol všech Pfeifferových úspěchů ve veřejné správě nám může sloužit založení druhého jabloneckého náměstí (1864, dnešní Dolní náměstí), v jehož horní části byla vystavěna nákladem kolem 50.000 zlatých mezi lety 18671869 reprezentativní budova radnice v neorenesančním stylu (dnes Městská knihovna). Dosud rozptýlená obec, kde nové domy rostly jak houby po dešti, tak získala logický střed a město urbanistický řád. V roce 1867 odměnil Josefa Pfeiffera císař rytířským křížem řádu Františka Josefa. „Jeden z nejvýznamnějších jabloneckých rodáků zemřel po krátké nemoci. Dnes odpočívá na jabloneckém hřbitově v hrobce svého syna Bruna. Josef Pfeiffer byl dvakrát ženatý a na svět přivedl celkem čtrnáct dětí.