VYBERTE SI REGION

Nesmíme na ně zapomenout, bojovali za nás

Liberecko - /ROZHOVOR/ Tisíce mužů a žen odešly po roce 1939 bojovat za svobodné Československo do zahraničí. Po osudech těchto většině lidí neznámých hrdinů pátrá Milan Votava z Hejnic.

3.5.2015 2
SDÍLEJ:

Archiv. Ilustrační foto.Foto: DENÍK/Attila Racek

Když přišel na rozhovor, hned se v úvodu omlouval, že vypadá jako skejťák, ale že takhle chodí od malička. Zkrátka mladík, do kterého by nikdo na první pohled neřekl, že tráví hodiny a hodiny pátráním po lidech, kteří za druhé světové války odešli z Československa bojovat za naši svobodu ať už na východní, či západní frontu.

Teď je vám čerstvě dvacet, kdy jste poprvé ponořil do archivů?

Mám staršího bratra, který od mala stavěl modely letadel, četl knížky o letcích, takže ten mi jako první poodhalil náš zahraniční odboj. A pak v roce 2004 přišla moje maminka s tím, že v Lázních Libverda, kde pracovala, je na pobytu veterán, letec Jaroslav Novák a jestli bychom se s ním nechtěli setkat, že ho potkává na chodbě každý den. Tak brácha zavelel, že jdeme. Mně bylo tenkrát osm let, takže zase tolik rozumu jsem z toho neměl. Ale pamatuji se, že jsme vešli do vestibulu v lázních a hrozně dlouho jsme si povídali. Ale měl jsem stále pocit, že nás Jarda (my jsme si pak začali tykat) nebere až tak vážně. Ale i když se pak vrátil do Austrálie, kam po válce přesídlil, tak jsme si pořád dopisovali. A pak nám jednou napsal, že v Praze v hotelu Duo bývají schůze letců z Anglie a že nám domluvil, že tam můžeme přijet. Hrozně mile nás přijali, dostali jsme od nich spoustu materiálů a to byl vlastně ten začátek, že mě to chytlo a začal jsem se o jejich osudy víc zajímat.

Takže doma Vás v tom rodiče hodně podporovali?

Ano. My pocházíme z Pardubicka a od Jaroměřic a tam za války byla hromada parašutistů. A v těch rodinách se ta úcta k těm parašutistům pěstovala a předávala, takže i naši rodiče nás k tomu trochu vedli. Tak z takových různých drobků se to u mě poskládalo až v tenhle můj velký koníček.

Vám se vlastně hned na začátku podařil jeden takový husarský kousek, o co šlo?

Hromada lidí se pokoušela kontaktovat jednoho letce v Anglii, Arnošta Poláka. Ale on nikomu na dopisy, emaily a žádosti neodpovídal. Tak jsem to jen tak zkusil a on mi odepsal. A k tomu ještě poslal plnou obálku fotek a celý svůj životopis. Tak jsme si padli do oka a já jsem o něm napsal svůj první článek, byly to asi tři A4. A díky tomu článku se on mohl spojit se svými bývalými spolužáky, kteří si ten článek přečetli. Tak to byl také takový spouštěč, že jsem začal cítit, že ty věci mají smysl a že to je to, čemu se chci věnovat. Slyšet ty neuvěřitelné příběhy a být s těmi lidmi v kontaktu.

Čím si vysvětlujete, že zrovna Vám Arnošt Polák odpověděl?

Já to přisuzuji mému tehdejšímu věku. Psal jsem všem možným letcům a všichni mi odpovídali. Vlastně už od těch svých osmi let jsem s nimi začal takhle komunikovat, tak je to asi zaujalo. Viděli malého kluka, který se o jejich osud upřímně zajímá, možná kdybych byl v té době už dospělý, že bych tak úspěšný nebyl.

Když jste mluvil o výchově ve Vaší rodině, tak přímo od Vás byl někdo v legiích?

Můj praděda byl za první světové války legionář v Rusku. Ale paradoxně moc informací jsem o něm z jeho pobytu v Rusku nezískal. V roce 1919 pak byl nasazen na Slovensko, kde měl bojovat proti Maďarům, odtamtud máme i fotky. Jinak pár dalších příbuzných bylo za první světové války na frontě, jeden z nich padl na magistrále v Rusku, ale to už je hodně vzdálená rodina. A co se týká druhé světové války, tak tam bylo také pár vzdálených příbuzných. Pamatuji si, jak jsme s bráchou byli nešťastní, že všichni kolem nás měli nějaké blízké příbuzné, kteří se účastnili nejrůznějších bojů a my jsme taky hrozně chtěli někoho takového mít, tak jsme to lámali přes různá kolena a hledali jsme, pár lidí jsme se dopídili, ale není to nic přímého, všechno hodně moc vzdálení příbuzní.

Jak se vlastně pátrá po takovýchto informacích? Říkal jste, že si s těmi lidmi dopisuje, ale válka skončila před 70 lety, a tak řada z nich už, bohužel, není naživu.

Začínal jsem právě jen tím dopisováním a čtením knížek. Pak v kině v Hejnicích běžel film Síla lidskosti o Nicolasu Wintonovi. A moderátor Zdeněk Tulis se v sále ptal, kdo zná nějaké Wintonovo dítě, ať za ním po projekci přijde. Tak jsem za ním šel s tím, že znám tři nebo čtyři ty děti a že jsem o jednom z nich napsal i článek. Nejdřív mi nevěřil, ale když jsem mu ten článek poslal, tak obrátil. A mně se tím otevřela neskutečná příležitost podílet se na tom projektu Wintonovy děti a v knížce Nickyho rodina mám dva články. Jeden o Františku Elstonovi, to byl pilot a o už zmíněném Arnoštu Polákovi. Ten sice nebyl přímo Wintonovo dítě, ale jel s nimi v tom samém vlaku, ale ven ho dostal někdo jiný. Tak jsem si řekl, že by bylo fajn najít všechny děti z toho transportu, které pak sloužily u letectva nebo u armády. Začal jsem komunikovat s Vojenským ústředním archivem a přes ně jsem měl prvotní informace. Taky jsem si vzal staré Zlaté stránky nebo telefonní seznam z Ameriky, z Nového Zélandu nebo i přes vyhledavač na internetu a začal jsem si ty lidi dohledávat a psát si s nimi.

Tak to jste se ale musel obrnit velikou trpělivostí, než jste někoho přes telefonní seznam našel?

To ano, ale já mám takovou povahu, že když se pro něco rozhodnu, tak vytrvám a pátrám a pátrám, až se toho doberu. Samozřejmě, ne vždycky to vyšlo. Znal jsem třeba jen příjmení a datum narození, ale dal jsem si vždycky práci toho člověka vypátrat a zkontaktovat. Nebo aspoň jeho rodinu. Hodně času taky zabere být s těmi lidmi pořád v kontaktu, protože já si dopisuji asi s padesáti nebo čtyřiceti lidmi, takže někdy je časově náročné udržet ten vztah aktivní. Také mi pomáhá můj kamarád, který studuje historii, takže přes něj se také občas k něčemu dostanu. Vypomáháme si i s ostatními, kteří se tomuhle pátrání věnují, vyměňujeme si fotky a podobně. Teď jsem se naučil i vyhledávat ve starých matrikách, tam se dají také dohledat zajímavé informace.

Ty staré matriky jsou ještě psané kurentem, to zvládáte?

(směje se) Někdy je záhul rozluštit, co tam je, to ano. Učil jsem se německy, takže něco málo z toho vyčtu. Samozřejmě, někdy to je hodně tvrdý oříšek, ale jména, adresy nebo povolání se dají normálně přečíst. Zajímají mě i zmínky o rodičích, protože i ten původ těch lidí je pro mě zajímavý. Nakonec, v odboji byli všichni, od těch nejvyšších společenských příček až po ty nejnižší vrstvy, úplné chudáky a téměř bezdomovce, lidi, kteří ani nevěděli, kdy se narodili.

S Vašimi výsledky bádání se mohou lidé seznámit na facebookové stránce Zapomenutí českoslovenští hrdinové 2. odboje, jaký ohlas zatím máte?

Dobrý, až výborný, řekl bych.

Já jsem vždycky chtěl nějakou populárně vzdělávací formou hlavně mladým lidem ukázat, že v naší historii byli lidé, kteří byli ochotni za zachování našeho státu padnout, zemřít. Když člověk čte ty přihlášky, že oni třeba v sedmnácti a půl letech se dobrovolně hlásili do armády s tím, že jsou ochotni sloužit u jakékoliv zbraně a jsou ochotni položit svůj život za svoji vlast, to nemůže nechat člověka v klidu. A mým cílem je tohle všechno zprostředkovat hlavně dnešním mladým lidem. A facebook má téměř každý, takže se to nabízelo. A funguje to, lidi si to sdílí, lajkují to, to je pro mě úžasný pocit vědět, že si to přečtou a něco to v nich třeba zanechá.

Já tam nedávám žádné sáhodlouhé věci na čtyři stránky, snažím se o krátké, ale výstižné texty, ať už jde o životopisy těch lidí nebo i nějaké předměty, ke kterým se váží zajímavé příběhy.

U těch stránek je zajímavé, že je tam hodně lidí, kteří pocházeli tady odsud, z Liberecka, Jablonecka to byl úmysl?

Ani ne, mě zajímají všichni, nikdy dopředu neplánuji, koho tam přidám dalšího, to přijde nějak samo. Ale, samozřejmě tím, že jsem z Hejnic, tak znám spoustu lidí odsud, takže jich je tam nejvíc. Teď třeba máme výstavu v muzeu v Českém Dubu o zapomenutých hrdinech druhé světové války z Českodubska, kterou jsme dělali se zdejší Obcí legionářskou. Takže hned jak jsem přijel z vernisáže domů, tak jsem na facebook přidal profil Karla Vrdlovce, rodáka z Dubu, který byl důstojníkem z povolání, za války odešel do Francie a pak Anglie a za svoji statečnost získal řadu vysokých vyznamenání. Teď se hodně zajímám o lidi z Hejnic, takže i jejich osudy brzy zpracuji.

Vám se také podařilo vypátrat jednu rodačku z Liberce, která sloužila u RAF jako telegrafistka.

Ano, Edith Weitzen, rozená Nettl. Byly známy tři Edith u RAF, jenže když jsem přišel k ní domů, tak jsem pochopil, že ona není ani jednou z nich, takže najednou vylezl příběh, který nebyl do té doby vůbec známý. Ona totiž nenarukovala přes naše odvodní střediska, ale narukovala přímo v Anglii.Měla sice na rameni nášivku Czechoslovakia, na kterou byla hrozně hrdá, ale de facto byla vedená pod Angličany. A co je fascinující, tak jí bylo patnáct let a hrozně nadávala na to, že ji kvůli věku nechtějí odvést. Nakonec ji odvedli v jejích sedmnácti, jenže měla skončit u ženských sborů, které jezdily na poli s traktorem. To se jí příčilo, neviděla v tom smysl, chtěla aktivně pomáhat proti Němcům. Hrozně chtěla k námořnictvu, což nešlo, protože nebyla Angličanka ani nebyla z urozených vrstev, ale nakonec se probojovala k telegrafistkám, kde díky své němčině odposlouchávala německé stíhače.

Tak doufám, že právě takovéhle příběhy mladé lidi osloví. Ti co bojovali, si to zaslouží.

Autor: Jana Pavlíčková

3.5.2015 VSTUP DO DISKUSE 2
SDÍLEJ:

Na Kladensku se zřítilo auto ze třicetimetrového srázu

Kladensko - Kuriozní dopravní nehoda se stala v pondělí po poledni v lesním porostu mezi obcemi Svárov a Podkozí. Auto zde vyjelo ze silnice a mezi stromy se řítilo dlouhým srázem dolů na spodní vozovku pod serpentinou. Vozidlo skončilo pod kopcem na spodní vozovce převrácené na střechu. Starší řidič utrpěl zranění a byl převezen do pražské nemocnice. 

CNN: Pražské vánoční trhy jsou mezi desítkou nejlepších na světě

Praha - Mezi desítku nejlepších vánočních trhů na světě zařadila americká televizní stanice CNN tržiště na Staroměstském a Václavském náměstí v Praze. Reportér zaměřený na cestování ocenil každodenní otevírací dobu stánků i blízkost obou hlavních tržišť, stejně jako kvalitu zdejších klobás a piva.

Dijsselbloem: Hospodářské problémy Itálie po referendu nezmizely

Brusel - Hospodářská situace v Itálii se po nedělním referendu nezměnila, problémy zůstávají stejné, poznamenal dnes při příchodu na jednání ministrů financí zemí platících eurem šéf této takzvané euroskupiny Jeroen Dijsselbloem z Nizozemska. Podle něho bude muset nová vláda připravit dodatečná opatření v rámci státního rozpočtu na příští rok, aby země dodržela podmínky takzvaného paktu stability. V něm se členské státy eurozóny zavazují nemít natolik vysoké schodky státních rozpočtů nebo vysoké veřejné dluhy, které by ohrožovaly stabilitu eura a zvyšovaly inflaci v zemích platících eurem.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies