VYBERTE SI REGION

Policistům do Jezové dáme lepší vybavení, slibuje Tuhý

Bělá pod Bezdězem/ Mladá Boleslav - Hasmik Kroupová. Dnes dospělá žena, která studuje vysokou školu, pracuje v Centru 83 a vychovává dceru. Jako malé dítě ale rozhodně neměla na růžích ustláno.

14.9.2015
SDÍLEJ:

HASMIK KROUPOVÁ. V České republice žije přesně dvaadvacet let. O tom, co prožívají dnešní uprchlíci, ví své. Foto: Lucie Růžková

Narodila se v Arménii, kde v harmonické rodině vyrůstala spolu s bratrem. Když vypukla válka o Náhorní Karabach, rodiče se rozhodli ze země odejít. Prodali majetek a vydali se na dlouhou cestu. Ruce jim stačily na to, aby v nich drželi malé děti a pár zavazadel. Vybrali si Českou republiku. Nevěděli, zda se jim zde bude dařit lépe. Věděli jen, že ve středu Evropy je bezpečno.

Dva roky strávila v Jezové, kde byla k dispozici knihovna, hřiště a pražští studenti za tehdejšími uprchlíky jezdili se svým programem.
„Vždycky jsem se ráda vracela do lesů k Bělé – Jezové. Nikdy by mě ale nenapadlo, že se bude opakovat to, co před dvaadvaceti lety.

Nastalou situaci vnímám emotivně a vše, co se děje, prožívám s imigranty," říká Hasmik Kroupová, která by ráda podala pomocnou ruku zařízením pro uprchlíky. Jak ale vzápětí dodává, platí tam přísná pravidla, která určují, co se může, či nemůže dostat do areálu.

Podle ní uprchlíci v detenčních táborech často trpí nejistotou, která je vede k různým činům. V polovině prázdnin se zhruba padesát běženců pokusilo ze zařízení utéci. To byl signál k tomu, aby se v Bělé – Jezové vylepšil policejní dohled. Situaci kontroluje nejen ministerstvo vnitra, ale také ji sleduje policejní prezident Tomáš Tuhý, který tábor ve středu večer navštívil.

„Skromné policejní zázemí není ideální a budu požadovat, aby bylo ještě před začátkem zimy dovybaveno. Nicméně musím konstatovat, že zdejší policisté jsou na tom, co se výbavy týká, o něco lépe než kolegové ve Vyšních Lhotách," dodal Tomáš Tuhý.

Spali jsme na nádraží jako bezdomovci. Okolí k nám ale tehdy nebylo lhostejné!

Mladá Boleslav – Špatná životní situace donutila rodinu Hasmik Kroupové k opuštění domova v Arménii. To, co tehdy zažívala, nikdy nezapomene. Naopak, dokáže se vcítit do pocitů uprchlíků, kteří zaplavují Evropu a hledají nové jistoty. Ví, čím musí procházet. Jak složitá byla její cesta do Čech? A jaké bylo žití v zařízení v Jezové s dalšími uprchlíky, kde rodina strávila neuvěřitelné dva roky?

Kdy nastal ten první impulz, který vyburcoval vaše rodiče, aby se přestěhovali do České republiky?

V roce 1988 bylo v Arménii zemětřesení. Pár let na to se vyostřila krize mezi Ázerbajdžánem a Arménií a výsledkem byl konflikt o Náhorní Karabach. Je to oblast, která sice patří Ázerbajdžánu, ale žijí tam převážně Arméni. No a jednoho dne zde vznikla neohlášená válka. Nám jako dětem vysvětlovali, že hrozí, že by všechny muže odvedli právě do bojů. Situace byla celkově nejistá, chaotická, destabilizovaná a ani v nejmenším jsme nevěděli, co nás čeká. Proto se rodiče rozhodli, že uprchneme. Psal se rok 1993.

Proč jste si vybrali právě Českou republiku? Od Arménie je poměrně hodně vzdálená. Blíže bylo třeba Polsko, nebo Německo, tedy státy, které už tehdy měly vyspělejší ekonomiku. Náš současný stát se teprve, dá se říct, rodil.

Důvod je jednoduchý. Můj otec tady sloužil na vojně. Tehdy byl povolán do Zvolena, takže na Slovensko. I když tehdy ale byla republika spojená, věděl, jaké jsou zde poměry, a byl přesvědčen o tom, že je to pro nás jednoznačně bezpečná země.

Vzpomněla byste si, jak váš útěk z Arménie vypadal? Určitě to nebylo nic jednoduchého.

Opustit zemi se rozhodly dvě rodiny. My a naši známí, což byla v té složité situaci trochu výhoda, protože jsme nebyli odkázáni jen sami na sebe.

Kolik věcí jste si na cestu s sebou vzali?

Jen pár tašek. Vůbec nechápu, jak sem rodiče dostali tolik věcí. Jako vzpomínka na Arménii nám například zůstal lis na česnek, mám ho dosud. Opravdu jsme měli pár tašek, žádný kufr na kolečkách. Navíc jsme cestovali různě. Stálo to hodně peněz, ale tím, že naši prodali všechno, co měli, jako dnešní uprchlíci, tak jsme měli prostředky na cestování hromadnou dopravou. I proto bylo jasné, že do Arménie už se zřejmě nikdy nepodíváme. Nejdříve jsme letěli na Ukrajinu, odtud jsme se vlakem přesunuli do Moskvy. Z Ruska jsme nabrali směr Praha, ale zastavili nás na hranicích s Českou republikou a nechtěli nás pustit dovnitř.

Kde byl problém?

Vůbec nevím. Už jsme tady měli ale tatínky, kteří připravovali zázemí a žádali o azyl. Trvalo to pár dnů, než jsme prošli. Dokonce jsme přespávali i na vlakovém nádraží, leželi jsme na lavičkách. V Polsku se nám ale snažili pomáhat. Jeden Polák, který pravděpodobně vystoupil z vlaku a viděl nás, tak nám přinesl tašku plnou jídla. Z jeho strany to bylo lidské gesto.

A jak jste to snášely jako děti? Přece jen jste prošly otřesnými podmínkami.

Moc jsme to nevnímaly. A to bylo možná lepší, braly jsme to jako dobrodružství. Prostě, že před něčím utíkáme a že nám hrozí nebezpečí. Pro nás byla jistota rodiče. Dokud jsme byly s nimi, nic tak strašného se nedělo.

Jak jste se nakonec dostali do zařízení v Bělé – Jezové?

Přijímací středisko bylo tehdy v táboře v Červeném Újezdu u Bíliny. Prošli jsme tam karanténou, absolvovali různé zdravotní prohlídky a spoustu rozhovorů. Bydleli jsme v jedné obrovské místnosti, kde byly vedle sebe samé postele. Odtud nás už přestěhovali do Bělé – Jezové. Zařízení bylo tehdy zrekonstruované, nové … Zřejmě to měli vymyšlené tak, že vpředu budou rodiny s dětmi, vzadu pak jednotlivci.

Líbilo se vám tam? Dnes všude slyšíme, že české uprchlické tábory jsou vězením. Neměla jste takový pocit?

Abych řekla pravdu, tak ani ne. Já jsem tam byla spokojená a myslím, že i rodiče. Nejhorší byla nejistota, že nevíte, kdy půjdete do svého vlastního bydlení, kde bude zase doma. Tehdy azylové řízení trvalo dlouho, třeba i několik let. V Bělé jsme nakonec bydleli dva roky.

Měli jste v Jezové soukromí? Přece jen rodin, které hledaly nový domov, bylo více.

V podstatě jsme dostali na tehdejší poměry docela luxusní byt. Měl dva oddělené pokoje, malou kuchyň, chodbu a sociální zařízení. Moc nábytku uvnitř nebylo, jen postele. Nám to ale bohatě stačilo. Soukromí jsme měli. Stalo se ale, že v bytě bydlely dvě rodiny. To už jsme měli místa méně.

Než jste nastoupila do školy do Bělé, musela jste umět česky, jak jste to zvládla?

Naučila jsem se přes prázdniny docela jednoduše. Měla jsem s sebou česko-ruský slovník. Spolužáci sice měli zpočátku vůči mně určitý ostych, ale postupně jsme si k sobě vztah našli. Přestože jsem odmaturovala z českého jazyka, studuji vysokou školu, vdala jsem se tady a pracuji, získat české občanství se mi podařilo až před dvěma lety. Proces, kterým jsem prošla, byl složitý a zdlouhavý. Nakonec se to ale podařilo, i když mi docházela síla.

Autor: Lucie Růžková

14.9.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ve Švýcarsku byl plně zprovozněn nejdelší železniční tunel světa

Erstfeld (Švýcarsko) - Nejdelší a nejhlubší železniční tunel na světě, vybudovaný ve Švýcarsku pod Alpami, byl dnes otevřen pro plný dopravní provoz. Gotthardský tunel, přezdívaný podle francouzské zkratky GBT, je dlouhý 57,1 kilometru a v některých místech je až 2,3 kilometru pod povrchem.

Loučení s tratí do Koutů: končí barevné motoráky i soukromník

Údolí Desné – Největší změna za devatenáctiletou historii nastala v noci ze soboty 10. na neděli 11. prosince na Železnici Desná. Osobní vlaky zde přestala provozovat soukromá firma, nahradily ji České dráhy.

Sobotka: Přes návrhy změn by se měly firmy na EET nadále chystat

Praha - Přes návrhy změn v elektronické evidenci tržeb (EET), které projednává Poslanecká sněmovna, by se měli podnikatelé na její zavedení připravovat podle platného zákona. Norma jasně uvádí, koho se evidence tržeb týká. V pořadu Otázky Václava Moravce České televize to dnes uvedl premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD). Podle něj se zdá, že návrhy z dílny ministerstva financí i koaličních lidovců nebudou schváleny. Byla by to nejlepší varianta, dodal premiér.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies