Kliknutím zvětšíte„Můžete se se mnou prosím vyfotit," ptá se muž se synem 26leté Američanky Lee. Jedné z mála žen v jednotce. Křehká blondýnka s tulipánem, který ji někdo z davu věnoval, bere nadšeného klučinu kolem ramen a usmívá se do objektivů. „Thank you," chlapácky bouchá starší muž do ramen tmavého vojáka, kluka stěží přes dvacet a srdečně mu třese rukou. To už jsou ale všechny tři předváděné transportéry v obležení přítomných. Chlapi se mění v kluky a šplhají nahoru. „Chtěli jsme je vidět, vždyť je známe jen z počítače, obdivně kouká na techniku sedmnáctiletý středoškolák Ondřej. I jeho o rok starší kamarád srší nadšením. Z davu vyčuhuje skoro dvoumetrový motorkář. S vojenským jménem Jaroš. Není kapitán, zato jel Američany pozdravit až do Harrachova. „Když jsem viděl, co se na sociálních sítích schyluje za provokace, vyburcovalo mě to, abych vyjádřil souhlas s jednotkami NATO," říká.
Ze stejných důvodů je tu i Ivana Nikulinová z Českého Dubu, která dorazila do Liberce už dopoledne. Před libereckými kasárnami stojí s deštníkem a snaží se zjistit, kdy dorazí část amerického konvoje do Liberce. „Myslím si, že jim musíme ukázat, že jsme jim vděční. Sami nemáme dostatečně velké vojsko, abychom se případně mohli bránit v případě jakéhokoli útoku. Nejsem ani překvapená, že tady nejsou žádní odpůrci. Vím, že jsou v Harrachově, byli jsme se tam podívat. Budou dělat ostudu celýmu světu. Nic se s tím ale nedá dělat. Proto jsem také přišla, abych ukázala, že ne všichni jsou takový blázni, doufám, že tady žádnej rudej prapor neuvidím," odpověděla Nikulinová.
Je čtvrt na sedm, o tři hodiny déle, než se čekalo. Nikdo se nemračí, nehubuje, přestože konvoj dorazil do Liberce s několikahodinovým zpožděním, způsobeným technickými problémy ještě před polskými hranicemi v Harrachově.
Když jsme museli čekat čtyřicet let, nevím, proč bychom neměli vydržet těch pár hodin," říká téměř osmdesátiletá Zdena z Liberce. „Je to pro mě svátek. Za komunistů nás nutili mávat praporky, a vidíte, teď mávám sama," mimoděk si utře slzu. „Jen mě štve, že se do toho zase montují komunisti. Když mi syn ukazoval na vašem webu toho komunistického bachaře, bylo mi stydno," dodává už zase energicky.
Podobného názoru je i paní Jitka z Prahy. Příjmení neprozradila, jen ročník narození. 1944. „Nejela jsem speciálně, v Liberci mám svůj druhý domov a tak jsem chtěla využít události, že Američané jsou po tolika desítkách let zase u nás. Není to zázrak?" ptá se mě nadšeně žena. „Když ale sleduju, co se děje na východě od nás, říkám si: panebože, hlavně aby nebyli potřeba," netají obavy z vývoje mezinárodní situace. Už proto je podle ní spanilá jízda důležitá.
Konvoj čtyřiceti vozů a 180 vojáků dorazil do Liberce od Harrachova přes Tanvald a Jablonec rychlostní silnicí přes Staré Pavlovice a Ruprechtice.
Azyl našli vojáci ve zdejších kasárnách. „Nemají žádné zvláštní požadavky. Nepožadují pohodlí. Dokonce jídlo si vezou s sebou. Bojové zásoby, sušenky krekry, něco k ohřátí," popisuje mluvčí 31. pluku radiační, biologické a chemické brigády Vlastimila Cyprisová.
Do kasáren zatím proudí stovky a stovky lidí. Všichni se chtějí vyfotit s technikou a vojáky. „Doufám, že si najdeme večer čas trochu si popovídat," usmívá se mladý český četař při pohledu na své americké kolegy. Na prohlídku města jim moc času nezbude, i když na večer mají ohlášené osobní volno.
„Znám jen Prahu, tady mě fascinují ty hory," ukazuje zmrzlou rukou směrem k Jizerkám Lee. Už ráno v 8.00 zamíří konvoj do Prahy a odtud na svou domovskou základnu v německém Vilsecku, zhruba šedesát kilometrů od hranic s Bavorskem.
Příjezd amerického konvoje do libereckých kasáren se obešel bez avizovaných nepokojů.
Komunistický zastupitel a bývalý bachař Josef Vondruška odjel manifestovat do Harrachova. Cestou z kasáren šlápneme jen na pár letáků s hesly: Liberec a Žitava proti násilí…
10
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
