"Má hlavu jen od toho, aby jí nepršelo do krku."
"Ona není blbá, ona je jenom JINÁ."
"Je sama sebou, je husičkou."
"Koukal si z ní udělal dobrou loutku."
"Nechte tu slípku být."
Jak pak asi musí reagovat duše ženy? Sice své trable popsala poněkud odlišným a svérázným způsobem, to z nich však nedělá objekt kopanců, kdykoli se naskytne příležitost. Nadarmo se neříká, že pakliže trenér huláká na chlapa, vyhecuje ho, pakliže na ženu, může jí ublížit. A informovaných "trenérů" má Česká republika hned několik miliónů.
Mluviti klidně zlato. Ale k věci
Sto lidí, sto chutí, říká se nicméně. Samotní jedinci, jichž se vyprávění Koukalové týká, se povětšinou vyjádřili krátce, anebo knihu odmítli komentovat. Někteří přiznávají, že o potížích osmadvacetileté ženy neměli nejmenší tušení a přejí jí hodně zdraví. Tečka.
Co však rozum nebere je výše zmíněné opakované pranýřování na sociálních sítích či v diskusích pod internetovými články. Je samozřejmostí, že člověk nemusí být prvotřídní kuchař, aby se vyjádřil, že knedlík prostě nechutná. Opakovaná zášť je však spíše odrazem malosti. Co si takhle zamést třeba před vlastním prahem?
Zapomnělo se snad už na všechny medaile, které pro Česko Gabriela vybojovala? Na úsměvy, které rozdávala i po nevydařených závodech? Na chvíle, které spojovaly celý národ v jeden nadšený a zvučný hlas? Anebo se zas a znovu pouze potvrzuje fakt, že v tuzemsku se sportovcům přeje pouze ve chvílích, kdy se jim daří?
Ať už patří člověk ke skupině, která se nad knihou zamyslela v dobrém, nesouhlasí s ní či se díky svobodě internetu posměšně vyjadřuje i přesto, že ji ani nevzal do ruky – je čas posunout se o dům dál. Gabriela Koukalová zvolila cestu, již zvolila, navíc sama přiznává, že její osobnost je jiná. Co je na tom špatného?
Pojďme raději zatleskat triumfům, kterých za svou kariéru dosáhla. Rozhodně jich není málo.