Dnes potápěč, fotograf, autor knih a strhující vypravěč nejčastěji míří mezi „hyeny moří“ – totiž mezi tygří žraloky. U jihoafrického Durbanu potkal i svoji lásku Rozárku.

Kdy jste se rozhodl vydat na cestu profesionálního podmořského fotografa?

Začal jsem fotografovat malinkaté ryby, chobotničky, najednou přišla velryba, obrovský rejnok, první žralok. A jméno žralokměspolklo. Doslova sežralo. Už několik let jsem se nepotápěl s jinou rybou, než se žralokem. Velkým „nakopnutím“ proměbyla spolupráce se Stevem Lichtagem, když připravoval film o velkém bílém žraloku.

Máte povahové vlastnosti, které signalizovaly, že vaše dobrodružná kariéra bude úspěšná?

Jsem Beran a ti jdou za svým snem cíleně. Když si něco vezmu do hlavy, tak to udělat musím, což je ale někdy i negativní. Několikrát jsem přemýšlel, zdamámz něčeho strach. Nebojím se výšek, nebojím se létání, nebojím se pavouků… Možná se bojím stáří. Ale svoji profesi jako dobrodružství neberu.Ke každému zvířeti se dá přistupovat – může to být lev, leopard, slon. Každé zvířevámmůže ublížit a každé zvíře se s vámi může kamarádit. Pokud s vámi kamarádit chce.

Beran-neberan, povahu máte šťastnou. Svědčí o tom kupa vašich kamarádů i fakt, že při vašem vyprávění o žralocích sál, plný teenagerů, ani nedutal a dívky se nakonec seřadily do fronty o autogram…

Žádný projekt by dlouhodobě nefungoval, kdyby nebyli kamarádi. Můžete být na expedici sám a natočit ty nejlepší záběry na světě, ale vy si o nich chcete s někýmpopovídat. Také se na někoho spolehnout. Musíte vědět, ževámněkdo pod vodou kryje záda. I když jsme s kamarády proslulí hodně černočerným humorem, tak víme, že se vzájemně dokážeme podržet.Aautogram? Nebudu říkat, že to není příjemné, ale není to cíl, pro který by člověk všechno podnikal.

Pořídil jste krásné fotografie afrických dětí, nádherné záběry zvířat z afrických savan, a přesto je váš druhý domov ve vodě. Proč?

Slon je krásné zvíře, můžete na něj čekat deset, dvacet dní, a ten slon pravděpodobně přijde. To ve vodě nejde.Tamjste na návštěvě. Máte na ni půl hodiny, možná hodinu, prostě čas, na kterývámvydrží lahev s kyslíkem.Adíky tomu, žemy lidé do vody nepatříme, jsme tam jen hození jako kámen, je to o to vzácnější.

A přesto pod vodou u Durbanu máte kamarádku Rozárku. První setkání s ní bylo osudové – málem se zranila, když se zahákla do bubnu od pračky, který, naplněn potravou, slouží pro tygří žraloky jako lákací návnada. Potkal jste se s Rozárkou podruhé?

Z Rozárky, která měla necelé tři metry, je už dnes obrovská čtyřmetrová mašina. Váží tak pět set - šest set kilo a je to obrovský žralok. Jestli Rozárku uvidím potřetí, zase bude větší. Když jsme se setkali podruhé, tak jsem ji nepohladil. Nechtěla se totiž kamarádit. Láska asi vyprchala, takže jsem jí musel zahnout a našel jsem si nové tygří žraloky – Aničku a Klárku. S velkými žraločími holkami se už špatně hraje. Ale možná to druhé setkání s Rozárkou bylo jen o smůle. Poprvé, když jsem ji zachránil, odvděčila se mi tím, že se do měhned chtěla zakousnout. Žraloci nemají ruku, abynám ji podali a poděkovali, asi se zdraví malými kousanci. Rozárka je nezapomenutelná, v mé knize jí patří řada kapitol. Je to žralok, kterýmě mnohémunaučil.

Čemu přesně?

Že žralok najednou nekouše. Máte ho opřeného rypcem o prsa, jemu by stačilo otevřít tlamu, ale vy ho šimráte a škrabkáte po očích a on stojí a pozoruje vás. Je stejně zvědavý jako vy. Rozárka byla mýmprvním žralokem, kterého jsem nakrmil z ruky. Jako jediný tygří žralok připlavala, aby se s námi v den posledního ponoru rozloučila. Promětyhle zážitky znamenaly zase další skok – viděl jsem, že to nemusí být jen o fotografování žraloka anebo o jeho odražení, když je zlý. Když se potkají zvědavost žraloka a zvědavost člověka na stejné vlnové délce, tak je to úplně jiný zážitek. Pocítil jsem obrovskou úlevu. Ne, že se nic nestalo, ale že jde pokořit mýtus žraloka – netvora a zabijáka.

Společně s vámi se mezi tygří žraloky už potopila i vaše čtrnáctiletá dcera Lucka. Nemáte o ni strach?

Dcerunka se do potápění zamilovala už v dětství.Máza sebou přes sto deset ponorů, což je více, než někteří staří potápěči. Je fakt, že teď máobdobí, kdy ji kluci zajímají víc než potápění. Věřím, že za rok dva to překlene a bude opět ve vodě. Samozřejmě, že jí tam pečlivě kryjeme záda.

Je něco, co vám profese potápěče, fotografa a novináře vzala?

Tento styl života asi vždycky poněkud naruší vztahy. Nedávno jsem se rozvedl, to není žádné tajemství.Máprofese mi ubírá soukromí. Často jsem v zahraničí, i v Česku putuji od hotelu k penzionu – jezdím na přednášky po školách, do klubů, navštěvuji filmové festivaly.

Kdyby platilo, že člověk má více životů, chtěl byste si v tom dalším zkusit život ve vašem mokrém vesmíru?

Kolikrát jsem přemýšlel, že by to zajímavé a fascinující bylo. Ale děsil bych se, že bych tam potkal lidi. Potkat jako žralok, velryba i malá rybička člověka znamená smrt.

Najedné straně jsem rád, že jsem se narodil jako člověk, ale na druhé straně vidím, že jako lidstvo jsme pro tuhle planetu neudělali vůbec nic dobrého.