VYBERTE SI REGION

Úcta je lepší než sláva, říká Jan Hřebejk

Režiséra Jana Hřebejka jsme zastihli na festivalu v Karlových Varech, kam přijel představit svůj nový film Medvídek. Ten bude mít premiéru v září a točit by se měl kolem partnerských vztahů.

17.7.2007
SDÍLEJ:

Jan HřebejkFoto: Vít Šimánek

Vztahy v rodině Hřebejkových vypadají na jedničku. Režisér navštívil festival se svojí sympatickou ženou a ročním synkem Jonášem. Na rozhovor přišel oblečen v tradičním námořnickém tričku.

Před rokem se vám narodil syn Jonáš. Jak se vám jako tatínkovi žije?
Člověk si hlavně musí jinak uspořádat svůj čas. Snažím se totiž nenechávat všechno jen na ženě. Ale jinak je to dobrý. Měl jsem být tatínkem dřív.

Myslíte, že vám otcovství nějak změnilo způsob práce?
U filmu je člověk dost svým pánem. Když se točí, jde samozřejmě všechno stranou. Ale když děláte jeden film ročně, točíte intenzivně nějakých třicet, čtyřicet dní a to není tak drastické. U přípravných prácí si můžete čas do značné míry „vypasovat“. Takže po pracovní stránce se mi život otcovstvím vyloženě nezpřeházel. Spíš se člověk o nějaké věci víc bojí nebo si víc klade existenční otázky, jestli bude zdravý nebo jestli se rodina uživí.

Váš syn se prý objeví ve vašem novém filmu Medvídek?
Potřebovali jsme malé miminko při křtinách, tak jsme použili našeho Jonáše. Pokřtili jsme ho a šel domů. Kněz, který Jonáše ve filmu křtil, ho křtil i doopravdy dva měsíce předtím. Ptal jsem se ho, jaké to je, když před kamerou lije dítěti na hlavu svěcenou vodu a říká všechny ty věci. Jestli to není proti nějakým církevním pravidlům. A on mi na to řekl: „Kněz křtí, když pojme úmysl křtít. A já jsme nepojal úmysl křtít.“ Tím mi to zdůvodnil.

Zahajovací film letošního karlovarského festivalu, Delirious, se týkal celebrit a paparazzi. Proč si myslíte, že jsou dnes lidé posedlí celebritami?
Myslím, že to je spíš způsob zábavy. Lidi nemají žádné existenční problémy. Třeba v Bangladéši nejsou posedlí celebritami, protože na to nemají čas. I když možná by byli, kdyby tam přijel DiCaprio. Vždycky bylo nějaké odvětví lidské činnosti, jehož představitelé byli terčem obdivu. Třeba vítězům olympijských her v antice se stavěly sochy. Život lidí se skládá ze základních životních potřeb a ze zábavy. A celebrity spadají do té zábavy. Čím je společnost jakoby bezstarostnější, tím ubožejšími celebritami se zabývá. Když v Americe spadnou Dvojčata, tak jsou celebritami hasiči. Ale až se ten prach uklidí, tak zase budou celebritami Paris Hiltonová a spol.

Považujete se vy za celebritu?
(smích) Ani ne. Myslím, že ve svém oboru patřím v téhle zemi mezi významnější tvůrce, v tomto směru si fandím. Ale za celebritu se nepovažuji.

To, že jste známá osobnost, vám nijak neotravuje život?
Ne. Měli jsme jednou debatu s Bolkem Polívkou, kdy mi nevěřil, že já jako režisér nezávidím hercům slávu. Herci jsou slavní, ale zase je málokdo bere vážně. To, že si přijde sto lidí pro podpis, neznamená, že ten člověk je v nějaké úctě. Já bych chtěl být spíš v úctě, než abych byl slavný.

Letošní karlovarský festival znovu otevřel otázku, jestli u nás nechybí filmy, které by se zabývaly také závažnějšími věcmi a nesnažily se jen o diváckou vstřícnost. Jak se na to díváte vy?
Já myslím, že nekomerční, takzvané festivalové filmy u nás jsou, akorát nejsou tolik vidět. Třeba Pravidla lži jsou vynikající. Nebo Pusinky. Ale aby se takový film prosadil na mezinárodním poli, muselo by jít o dílo zásadní a ve své době převratné a takový tvůrce v Čechách zřejmě není. Proto se do zahraničí mnohem lépe prodávají filmy Jana Svěráka nebo naše, protože když kinematografie nemá nějakou vyčnívající osobnost, tak se spíš bere, co je typické pro tu zemi. A český film je známý laskavými komediemi a je tak zařazený, podobně jako jsou Islanďané zařazení určitou temnotou, i když to je zjednodušující.

Nekomerčních filmů u nás tedy není málo?
Takových filmů vznikalo málo vždycky. I v době, kdy byla kinematografie bohatě subvencovaná. Nesmíme zapomenout, že českou novou vlnu i její souputníky okupace v podstatě rozprášila. Česká kinematografie je menší. Vždycky ji určuje několik individualit a jsou období, kdy se něčemu daří, ale když třeba Krška zemře, tak impresionistický film zemře s ním.

Takže český film podle vás není v krizi?
Spousta lidí má ten pocit, ale podle mě to pravda není. Tahle kinematografie nikdy, s výjimkou asi pěti let v šedesátých letech, neprodukovala deset patnáct mezinárodně významných filmů ročně. To, že se nedostáváme na velké evropské festivaly, je dáno spíš politikou. Ale to neznamená, že je krize. Česká kinematografie je živá. To, že se točí filmy s takovými omezenými prostředky a ještě stále mají své diváky, taky není málo. Já myslím, že ona krize českého filmu nespočívá v tom, že nevyhráváme v Cannes, ale v tom, že prostě některé skvostné tradice české kinematografie v podstatě chcíply na úbytě, že živoří, třeba animovaný film. Nebo pohádka. To můžeš dělat, co chceš, s Andělem Páně, ale když má triky za 100 000 korun, tak prostě vedle Harryho Pottera nemůže obstát. Filmová surovina je čím dál kvalitnější, takže spousta věcí se prozradí raz dva, nejvíc je to vidět na maskách. To, co před dvaceti lety stačilo, dneska už prostě nestačí. Stejně tak ruční triky už neobstojí vedle computerů a aby byly dokonalé, tak by musely být strašně nákladné, pro českou kinematografii vlastně nemožně.

Co si myslíte o festivalech, kde umění soutěží a hodnotí se?
Festivaly se dělají kvůli propagaci, v tom jsou dobré. Na velkých festivalech jde vedle toho ještě o trh. Já jsem na žádném z těch velkých evropských festivalů nebyl. Ale byl jsem na těch amerických a tam je jiná atmosféra.

Tam je to víc byznys?
Ani ne. Protože na Sundance nebo Telluride celebrity ani nejedou. Ale myslím, že to tam je míň snobské. Což je taky dané tradicí. V Telluride se vždycky, když se uvádí film, nejdřív děkuje sponzorům, a to jsou aplausy jak blázen. My tohle neumíme. My se plazíme před kdekým, kdo nám dá nějakou tisícovku na film. Pak přijde premiéra a my rychle poděkujeme a lidi už zívají. Ale ať už bude kinematografický zákon jakýkoliv, stejně budou potřeba soukromé peníze a my se musíme naučit investorům a mecenášům slušně děkovat. Nejen jako tvůrci, i diváci by to měli chápat.

Co říkáte návrhu, že by se filmy financovaly z příjmu z reklamy České televize?
Já budu rád, když do filmu přitečou peníze odkudkoliv, když zrovna nepřitečou z organizovaného zločinu. Protože kinematografie by měla být subvencovaná. Díky tomu se samozřejmě nezačne točit 15 výborných filmů ročně. Ale může se začít místo osmnácti točit třeba třicet filmů a třeba to nějakého toho Kusturicu vygeneruje, protože pochopitelně lidi se zlepšují tím, že pracujou v nějaké kontinuitě. Když se honí, aby se uživili ještě z reklamy, pak opravdu na nějakou vyšlechtěnou práci není pomyšlení. Nebo na ty festivalové filmy. Kdo by to platil? To se dá dělat jako debut, ale podruhé už do toho producent nepůjde.

Všichni vás znají jako režiséra, ale ne každý ví, že vlastníte s kamarády vinárnu. Jak prosperuje?
Děkuju za optání. Ani tak, abychom to museli zavřít, ani tak, abychom museli uvažovat, jestli neotevřeme druhou. To, co jsme chtěli, aby ten podnik fungoval a aby se tam mohla rozšiřovat nabídka vín a utvořil se tam nějaký archiv, tak to se děje. Ale samozřejmě se tím nikdo z nás ani neživí, ani by se život nemohl. To by to musel být plný úvazek, nikoliv bokovka.

Vinárna se jmenuje Bokovka podle filmu Alexandra Paynea. Setkal jste se s ním, když byl před dvěma lety na karlovarském festivalu?
Setkali jsme se, udělali jsme si společnou fotografii pro vinárnu. To je skvělý režisér, ale k nám byl zdvořile odtažitý. Přišel se vyfotit a zeptal se, to do vinárny spíš přivedlo hosty. Navíc to nebylo rozhodnutí jenom morální, ale i praktické, protože bychom jinak museli udělat klimatizaci.

Je to velký podnik?
Ne, spíš takový malý kecací bárek amy - majitelé - tam obsluhujeme. Ale jenom jednou za šest neděl v pondělí. Protože nikdo nechodil v pondělí, tak jsme to pojali jako takovou soutěž a zvali jsme lidi. Teď to těma pondělkama trošku živíme. V pondělí přijdou štamgasti, kteří vědí, že jim někdo z majitelů doporučí pořádné víno.

Dá se vínu propadnout tak, že si člověk navykne na jeho chuť?
Určitě. Je to dobrý koníček. Já mám bohužel handicap, že nemám chuťovou paměť. Poznám, že je víno dobré, ale nejsem schopen říct, že je to stejné víno, co jsem pil před rokem. Ale obdivuju, když se v tom někdo vyzná.

Jste teď citlivější na různé chutě?
Jsem, jde hlavně o srovnávání. Má to bohužel ale i jednu odvrácenou tvář - když se člověk propije na nějakou úroveň, tak už se pak spousty vín nemůže dotknout. Leda na recepci někde na francouzské ambasádě nebo tam, ke ví, že skutečně mají dobré víno.

Takže pak jste jako hrdina v Bokovce, který zásadně odcházel z míst, kde měli špatné víno?
(smích) Ten film si dělá legraci i z toho vinařského snobismu. My se mezi sebou takhle poštuchujeme. V naší partě jsou i takoví, co pijou pouze to nejlepší víno a o tom základním ani nediskutují. Ale já si myslím, že koupit dobré víno za tisíc korun není kumšt. My se snažíme vychytávat zvláštnosti. Třeba jihoafrická nebo kalifornská vína chutnají každý rok stejně, protože tam mají stále stejné počasí, je to prostě strojová výroba. Ale stejné víno ze stejného kopečku z Chianty je každý rok úplně jiné. A v tom je to kouzlo.

Jan Hřebejk Narodil se v roce 1967, vystudoval pražskou FAMU. Od počátku spolupracuje se svým spolužákem, scenáristou Petrem Jarchovským, s nímž vytvořil nejúspěšnější tvůrčí dvojici v současném českém filmu. Raketovým úspěchem byl jejich celovečerní debut Šakalí léta z roku 1993. Také v dalších filmech se pohybovali v rámci retrokomedií s hořkými podtóny: Pelíšky (1999), Musíme si pomáhat (2000), Pupendo (2003). S filmem Horem pádem z roku 2004 vstoupili na nové území. Děj se odehrává v současnosti a i přes značné množství žertovných situací je temnější a kritičtější k určitým vlastnostem české povahy. Totéž lze říci i o jejich zatím posledním snímku Kráska v nesnázích. Hřebejk je držitelem řady cen, za Musíme si pomáhat obdržel cenu mezinárodní kritiky FIPRESCI na festivalu v Cottbusu, je trojnásobným držitelem Českého lva za nejlepší režii. V současné době se rovněž věnuje režii v Divadle Na Jezerce.
17.7.2007 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Veslařský svět v černém. V Mařaticích pohřbili nadějného veslaře Michala Plocka

Uherské Hradiště – S juniorským mistrem Evropy i mistrem světa dvaadvacetiletým Michalem Plockem se přišly v pondělí 5. prosince rozloučil na jeho poslední cestě zhruba dvě stovky známých, přátel a rodinných příslušníků do obřadní síně hřbitovu v Uherském Hradišti, Mařaticích. Talentovaný veslař a nástupce Ondřeje Synka byl 28. listopadu nalezen mrtvý v loděnici pražské Dukly, za níž vesloval.

Vědci zkoumají léčbu nočních můr a běsů i pomocí vůní

Klecany (u Prahy) - Vědci z Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) v Klecanech u Prahy zkoumají léčbu nočních můr a běsů i pomocí vůní. Pracoviště je unikátní spektrem nabídky metod řešení poruch spánku, a to nejen v rámci ČR. Řada problémů se léčí nejen podáváním léků, ale zásadní jsou i psychoterapeutické postupy, říká vedoucí oddělení spánkové medicíny Jitka Bušková.

Technik z letounu s fotbalisty: Pád jsme nečekali, nikdo nekřičel

La Paz - Bolivijská vláda začala vyšetřovat podezření na nepravosti při udělení licence místní letecké společnosti LaMia, jejíž letoun minulý týden havaroval v Kolumbii s brazilskými fotbalisty. Příčinou neštěstí, při němž zemřelo 71 lidí, byl zřejmě nedostatek paliva. Informaci, že letadlo mělo udělat mezipřistání na dotankování, potvrdil dnes brazilské televizi Globo i přeživší technik Erwin Tumiri.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies