VYBERTE SI REGION

Kristián Kodet, jak ho neznáte

Jako malíř se proslavil také v Americe. Srdcem však zůstal Jihočechem.

27.8.2007
SDÍLEJ:

VE SVĚTĚ SE NEZTRATIL. Malíř s bohatými uměleckými kořeny v rodině byl úspěšný také v Americe. Jeden z jeho obrazů visí i v Bílém domě.Foto: Deník/Josef Rakušan

Faru manželů Kodetových v Hartvíkově nepřehlédnete. Zrenovovaná barokní budova s kostelem v pozadí vyrazí dech snad každému, kdo si zvykl na to, že k církevním stavbám na českém venkově patří neodmyslitelně zchátralost. Z otevřených dveří vyběhne český fousek, kterýmá nejspíš radar na úmysly vetřelců. Vítá nás přátelským očucháváním a ani neštěkne. Takže to pánovi domu chvíli trvá, než se i on objeví ve dveřích.

Pak to ale stojí za to: sako a bílá košile s frajerským šátečkem, bujará kštice, u které nevadí, že má nejlepší časy za sebou a šarmantní úsměv. Kristián Kodet umí být neodolatelný.

Jak jste přišel zrovna k této faře?

Jižními Čechami jsem posedlý a tahle vesnice se mi hned zalíbila. Jak jsem tady chodil, tak proti mně šla babička a já se jí zeptal, jestli tu není na prodej nějaká chaloupka. A ona mi řekla: Kupte si tady tu faru. Byla to úplná ruina, a tak jsem o ní začal vyjednávat s diecézí. Nakonec jsem ji ale musel koupit obálkovou metodou. Posléze jsem zjistil, že jak jsem o ni tak strašně stál, hodně jsem ji přeplatil. Peníze ale dali na opravu zdejšího kostela, takže to bylo nakonec dobře.

Kolik domů jste za svůj život už zvelebil?

Přes dvacet. Ale faru jsem nikdy dřív neměl. Jen v Soběslavi jsem trochu přispěl na renovování kostelíka. Fara má ale něco do sebe, protože všichni, kdo na ní dělali, tak nějak cítili, že bůh je nad nimi, a každý věděl, že do toho musí dát to nejlepší. Také jsem renovoval tři renesanční domy v Táboře, na což mi rovněž nikdo nic nedal, ani halíř.

Jak to? Ani památkáři?

Ani památkáři. Musel bych si tehdy vybrat jen z několika oficiálních firem, které se opravami zabývaly. Jenže já jsem věděl, že když budu mít dobrého zedníka, který ví, o co jde, a bude tomu rozumět, tak se dají udělat zázraky.

A sehnal jste ho?

Po strašných peripetiích. Vyhodil jsem několik part, třeba kvůli tomu, že jsme byli dohodnuti, že začnou ráno v devět. Tak jsem vyjel z Prahy, abych tam byl za tři minuty devět, ale bylo půl jedenácté, a oni nikde. Přišli po obědě a ani se neomluvili. Až jsem najednou narazil na úžasného zedníka – pana Lišku. Jemu asi pětasedmdesát, ale zaškolil už svého kluka. Celý život dělal pro památkáře, takže dobře ví, o co jde.

Renovoval jste domy i v Americe?

Nejvíc tady. V Americe jsem si ale jeden barák postavil na zelené louce. Našli jsme totiž místo, kam jsme brali návštěvníky kvůli výhledu. Bylo to něco úžasného – výhled snad na sto „majlí“. Jednou jel kolem farmář a říká: Poslyšte, pane Kodete, proč sem tak často jezdíte, kvůli čemu? A já mu přiznal: Jsem z toho krásného výhledu úplně paf, to je něco neuvěřitelného. Já bych si tady strašně rád postavil dům. A on na to: Tak si kupte dva tři akry a stavte. A opravdu mi vyřízl ze svých sto akrů pozemků jejich srdce – to nejlepší. No, ona to byla spíš romantika, jak jsme pak poznali, protože tam strašně foukal vítr. Ale postavil jsem takovou tu šílenou evropskou střechu do sedla, komíny, krby.

To vám žádný stavební úřad nepředepisoval, jak to má vypadat?

Ne. To mě hlavně fascinovalo. Například jsme chtěli telefon, a tak jsme zašli k tomu farmáři a já si zatelefonoval, abych telefon objednal. Oni se ptali, kdy tam budu. Když jsem jim sdělil, že tam jsem, řekli, že do hodiny přijedou. Přinesli několik katalogů telefonů, a než jsem si vybral, položili kabel a telefon byl připojený.

To jste asi byl po návratu z emigrace dost překvapený…

Víte že ani ne? Právě v emigraci jsem poznal, jak mám Prahu a hlavně jižní Čechy neodmyslitelně rád. V New Yorku mě zachránila příroda. Půl týdne jsme bydleli na Manhattanu a půl týdne jsem díky venkovu přicházel Americe na chuť. Třeba tomu, že si tam lidi nemusejí zamykat domy.

Když slyším, co všechno jste zrenovoval nebo postavil, a ještě jste známý jako lev salonů, tak se musím zeptat: Kdy malujete?

Na to se mě často lidi ptají, když mne potkají na večírku. Ale to je právě ta moje hnací síla – mám život s otevřenými dveřmi, a když je zavřu, můžu se soustředit jen na malování.

Dobře, ale jak svou tvorbu stíháte?

Nerad mluvím o tvorbě, protože tvoří bůh, ale v malování je to tak, že člověk nemůže pořád jen malovat. Musí občas poodstoupit, přestat a zase začít. Kdežto ve stavebnictví je to dané. Tam nahodíš štít a je konec. To je úžasné. (směje se)

Jako že je od toho jednou provždy pokoj?

Aspoň na čas. V malování rád nechávám tušit. A tak je možné pořád začínat, dílo se nemusí dokončovat – je v tom nádech tajemnosti.

Příští rok vám bude šedesát. Jak to oslavíte?

Hrozně mě těší, že jsem dostal příležitost vystavovat v Klementinu. Dalo mi to impulz, protože těch jistot, co člověk má jako malíř, je málo. Vejde se tam devadesát obrazů. Tolik jich nemám, takže dělám. Taky si něco půjčím.

Kolik jich má prezident Klaus, že by je zapůjčil?

Pan prezident má asi tři.

A americký prezident Reagan koupil jeden?

Ano. To bylo v situaci, kdy jsem dělal všechno pro to, abych se malováním v Americe uživil. V New Yorku jsem měl přes čtyřicet samostatných výstav a velmi dobrou manažerku. Ta jednou pozvala i Bílý dům. Přijeli nákupčí, nafotili obraz, ukázali ho prezidentovi, ten ho odsouhlasil, takže můj obraz teď visí v Bílém domě, kde mají i Picassa. Mám z toho radost. A představte si, že mi pak tady pan Knížák (ředitel Národní galerie, pozn. red.) řekne, že si to Reagan koupil, protože mu mně bylo líto. Nebo že tomu nerozumí.

A co mu na to řeknete?

No co, řeknu mu, člověče, co to děláte, vy jste se zbláznil, když se ke mně hrne na večírku odéesky a chce mě objímat.

Jak jste se v Americe prosazoval?

Když jsem tam přijel, uměl jsem jen francouzsky a za poslední peníze jsem si vzal perfektní byt na Manhattanu. To Američané ocenili. Pak jsem si vzal půjčku, protože se za mně zaručil starý pan Stein, úžasný člověk, a s pokorou a nasazením jsem osobně chodil po galeriích, sbíral jsem vizitky, a pak jsem všechny na své vernisáže zval. Vždycky jsem se malováním uživil. Tři roky před revolucí jsem už prodával za dost velké peníze.

Pomohli vám krajané?

Spíš ne. Česká newyorská komunita se hodně pomlouvá. Když přišli na vernisáž, to bylo pořád: Vy neznáte Novákovy? No to je ksindl. Nebo: Ty máš forda? Ten je ale z druhé ruky, co? Musel jsem ve své kartotéce udělat dost přísný výběr.

Proč jste se vrátil?

Kvůli jižním Čechám – mám tu pocit domova. To jsme v Americe postrádali. Já jsem i v Americe maloval, jak jsem byl zvyklý. Nijak jsem se nepoameričtil. Všechny ty moje vymyšlenosti, andělé, to byly vzpomínky na jižní Čechy.

Měl jste k jižním Čechám nějakou rodinnou vazbu?

Tatínek nebyl u komunistů dobře zapsaný, takže neměl v Praze ateliér. Přestavěl si ho ze stodoly u Soběslavi. Já a bráška jsme byli každý pátek a pondělí nemocní, jelikož nás naši brali ze školy. Od května do června jsem ale do školy chodil a vždycky si opravil známky.

Jaký byl návrat z Ameriky?

Když jsem přijel, tak jsme si koupili české auto, českou pračku, českou televizi, prostě vlastenci. Přijel jsem s předsevzetím, že budu pomáhat zdejším umělcům. Řekl jsem jim: Tak teď otevřete šuplíky. Udělali to, a nic v nich nebylo! V Soběslavi jsem otevřel galerii, a když se to rozběhlo, a začal tam jezdit Klaus, zvedli mi činži. Pak se zde objevily falzifikáty mých obrazů, což ještě pořád není u konce. Musím říkat lidem, kteří za obraz dali třeba sedmdesát tisíc, že není ode mě. Ale přesto: máme to tu rádi!

Tady vás má zvlášť rád bulvární tisk. Jak si to vysvětlujete?

Vzhledem k tomu, že malování je pro mě bytostná věc, tak dělám vernisáže s pohoštěním. Novináři si tak zvykli nechodit na tiskovky, ale až na vernisáže. A pak píšou, kdo tam byl, kdo koho polil vínem, kdo se opil, kdo koho urazil, kdo se s odpuštěním pozvracel, všechny tyhle detaily, ale malování úplně vynechají.

Ale to je nakonec dobré i pro obchod, ne? Lidé aspoň znají vaše jméno.

Najednu stranu ano. Ale na druhou stranu František Dvořák napíše úžasnou kritiku, ale on to nikdo nečte. Nikdo mi neřekne: Poslyš, ale to bylo! Minule jsem šel do Platejsu, kde seděly nějaké ženské a říkaly: Jé, hele Kodet. Hele, já mám narozeniny, pojďte si s náma ťuknout. Tak jsem jim slíbil, že si ťuknu, až se budu vracet. A příští den na titulu v Blesku bylo: Kodet má milenku. Přitom jsem je vůbec neznal. Je to děsný…

Může se to stát i v Americe?

Ne. Je fakt, že se tam jednou ztratil obraz a galeristka z toho udělala humbuk, protože je to dobré pro byznys. Ale v Americe se hlavně píše o tom, co člověk dělá, což tady ne.

Přesto: Nelitujete, že jste se vrátil?

Ne. Když tady vidím ty lesy… A jednou za rok jezdíváme do Ameriky navštívit pár lidí. To je přece ideální.

27.8.2007 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Bída přišla na pálenice. Ovoce na jaře pomrzlo

Tradice je znát. Zatímco na Uherskohradišťsku je 38 palíren, v Praze není ani jedna.

Pamlsková vyhláška? Nesmysl, shodují se ředitelé škol na Mělnicku

Mělnicko - Takzvaná pamlsková vyhláška, která od 1. ledna 2017 zakazuje v základních školách prodávat výrobky s příliš vysokým obsahem soli, cukrů a tuků, možná zruší mnohé školní bufety a kiosky. Ředitelé škol na Mělnicku se shodují na tom, že vyhláška je příliš přísná, a pro provozovatele bufetů tak nebude finančně zajímavé dále je ve školách provozovat.

Hra s ohněm skončila. Rakousko to zvládlo

Berlín – Němečtí komentátoři vesměs pozitivně hodnotí výsledek rakouských voleb, kdy v nedělních volbách vyhrál kandidát Zelených Alexander Van der Bellen nad Norbertem Hoferem ze Svobodné strany Rakouska (FPÖ).

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies