VYBERTE SI REGION

Petr Nárožný: Být neznámým hercem je prokletí

Dovolenou strávil oblíbený herec s manželkou na plážích Jaderského moře. Raději než koupání má ale aktivní odpočinek spojený s poznáváním. Jeho velkým koníčkem je totiž historie. Ve školách by ji učil jako krvavou detektivku.

2.9.2007 1
SDÍLEJ:

NA CESTÁCH si herec Petr Nárožný užívá rád nejen moře, ale také místní kuchyni.Foto: DENÍK

Na dovolenou jste letos jeli s manželkou do Chorvatska. Jak jste se měli?

Bylo to príma, počasí přálo. Já ale trošku věřím v to, že člověk by se neměl imrvére válet na slunci. Rád na dovolené poznávám třeba místní kuchyni. Je vyloženě škoda vyrazit si do Řecka a být v hotelu, kde jsou pravidelné snídaně, obědy, večeře, aniž by si člověk třeba zašel do nějaké restaurace ochutnat místní speciality. To je dobré třeba v Egyptě nebo Turecku, kde asi není radno jen tak si někam zajít na jídlo. Ale v Řecku nebo v Chorvatsku je to radost.

Když vás baví aktivní odpočinek, zkoušíte také adrenalinové atrakce jako rafting, jízdu na gumových kruzích a podobně?


Vyzkoušel jsem rafting v Turecku a byl to můj snad nejotřesnější zážitek z dovolené. Tenkrát jsem to navrhl já, manželka byla proti, protože je konzervativní a jediné, co provozuje, je jízda na kole. V tom Turecku si pro nás přijelo nákladní auto a jeli jsme s ním nekonečně dlouho kamsi do hor. Když jsme zastavili, řekli nám: a teď se svlečte a nechte tady všechny svoje věci. Tak jsme si řekli: „Je to jasné, dostali jsme se do rukou Talibanu.“ Pak se ukázalo, že je to jen běžné opatření, aby se nám při sjíždění řeky nic nezničilo. Ale i ta řeka byl zážitek. Zjistil jsem, že na raftových člunech má člověk jen dvě možnosti: buď se mu dobře sedí, ale špatně se mu pádluje, nebo se mu dobře pádluje, ale špatně sedí. Aještě je u toho člověk tak zkroucený.

Co vás letos v Chorvatsku nejvíc nadchlo?

Udělali jsme si hezký výlet lodí po řece Cetině. Mrzelo mě, že jsem si nevzal fotoaparát a nepořídil snímky krásných rybářských budek na březích řeky. Kdyby to bylo u nás, byl by břeh těmi chatičkami obsypaný a člověk měl kolem sebe sotva jeden metr, že by se pomalu ani nedostal k vodě.

Zajímáte se jako vystudovaný stavební inženýr o památky?


Stavební inženýrství si lidé hodně pletou s architekturou, ale to není totéž. Je to spíše o konstrukcích. Památky mě docela zajímají, protože mým velikým koníčkem je historie, nicméně se zajímám spíše o témata, která s těmi památkami tolik nesouvisí.

Například?


Výmarská republika, nástup Hitlera k moci. Většina mladých lidí pomalu ani neví, že něco takového bylo a je jim to jedno. Kdybyste si udělala test, kolik současných třicátníků umí vyjmenovat, jak šli za sebou čeští prezidenti, zjistila byste, že se to bez chyby povede tak deseti lidem ze sta a někteří vám dokonce řeknou: tak první byl Masaryk, pak snad Husák a Havel. Já mám pocit, že se na našich školách ta historie celá desetiletí a bohužel i dnes pořád nějak špatně učí. A bohužel studenti dějepis moc nemilují. Dobře si pamatuji, že celý dějepis za komunistů, to byl vlastně neustálý boj boháčů s chudáky a ti boháči vypadali jednou jako Tomáš Baťa nebo nějaký středověký kníže a ti chudáci, to zas byli jednou husiti nebo nezaměstnaní dělníci. Já bych malé děti učil dějepis jinak, především jako takovou krvavou zajímavou detektivku, ve které o hodně šlo. Tímse oklikou vrátím k těm památkám. Kdyby měli lidé v hlavě základní historickou osu a nepletli by se u důležitých událostí o dvě, tři století, pak by si i ty památky víc vychutnali, protože by si uměli dát věci do souvislostí. Na hradech průvodci zasypou návštěvníky desítkami letopočtů, ale oni si to vůbec neumí zařadit a nepochopí, proč historie hradu je právě taková a proč vlastně ten hrad vypadá jinak než jiný. Proč je jeden kostel krásně vyzdobený, a druhý není vůbec. Bez historie jsou o tohle všechno okradení. Ale zase se mohou hodně koukat na televizi, na hodnotné seriály, které potěší duši.

Sám jste přece v několika takových seriálech pro potěšení duše hrál a třeba nyní máte roli v novácké Pojišťovně štěstí.


Seriálů jsem točil minimálně. Kdysi Dynastii Nováků, pak pro děti Létajícího Čestmíra a Bylo nás pět. Pak Hospodu, nyní tu Pojišťovnu štěstí, ke které se v uplynulém týdnu dotočila třetí řada. Je to nejdelší seriál, který jsem kdy dělal.

Baví vás?


Ano, protože v něm mohu hrát se skutečnými herci. To v seriálech, které se dnes točí, není až tak samozřejmé. Před kamerou se sejdete se spoustou báječných mladých lidí, ale jen málo z nich má opravdu herecké zkušenosti. Vlastně se ani nepožadují. V Pojišťovně si ale můžu zahrát s Jiřinou Bohdalovou, Jiřinou Jiráskovou.

Takže to byli právě dobří herci, kvůli nimž jste na roli v tomto seriálu kývnul?


Hlavní důvod byl režisér Jirka Adamec, který je u nás jedním z mála režisérů, který ví, co tento žánr potřebuje. Jsou určité zákonitosti, které je třeba dodržovat. Onto řemeslo umí a na výsledku je to vidět. Intelektuálí námitky proti seriálům se vždycky najdou. Že je to plytké, pořád o tom samém, že se lidé zamilují, pak zase odmilují a pak znovu zamilují. Ale na to je jednoduchá odpověď, že se na to spousta lidí dívá, protože se nechce a nikdy nebude dívat na složitá témata v psychologickém filmu. Prostě jsou lidé, kteří si nikdy nepustí symfonický koncert. Když přijdou utahaní z práce, chtějí se podívat na obyčejný příběh, třeba i podobný nějakému, který se jim skutečně stal. Seriál uspokojuje tyto potřeby, proto má tolik diváků.

Patříte mezi herce, kteří berou seriál jako cestu k penězům a popularitě, ale herecky se chodí realizovat do divadla?

Herci, kteří prošli divadelním vzděláním a mají ještě další aktivity, neboli si – řekněme to na rovinu – vydělávají peníze i jinde, pokládají obvykle logicky divadlo za to hlavní. Ono totiž přináší hercům největší uspokojení, protože herec je nejvíc pánem sama sebe. Ve filmu je odkázaný na dobrého kameramana, režiséra, na to, aby ho někdo dobře nasvítil. Ve hře je mnohem víc faktorů, které ovlivní výsledek, než kolik jich je na divadle. Ale logickým negativem divadla je, že ho sice můžete hrát výborně třeba celý život, ale pokud neuděláte i něco pro televizi, tak vás prostě nebude nikdo znát. Leda šatnářka, uvaděčka a pár přátel, kteří za vámi přijdou. Kdybyste se třeba uhrál a třeba i ve velikém divadle, stejně zůstanete neznámým hercem.

A jak vy sám vnímáte seriály a jak divadlo?

Když bych hrál jen divadlo, byl bych strašně chudý. Jako každý herec beru seriály jako příležitost k výdělku. Ak popularitě, která k hercům prostě patří. Nejsou poctiví ti, kteří tvrdí, že nestojí o popularitu. Popularita je součást našeho povolání a být neznámým hercem je prokletí. To není nic dobrého.

Takže když k vám o dovolené přistoupí fanda a chce váš podpis, neodmítnete? Nebude popularita v takové chvíli na obtíž?

Nebude, konec konců mě fanoušci zase tolik neobtěžují. Lidi se mě hodně ptají na Hospodu nebo na Macha a Šebestovou. Zajímá je, jak ty seriály vznikaly, jaké to mělo zákulisí. A hodně také citují celé pasáže. Nedávno při jednom takovém sezení v Dejvickém divadle kluci cosi odříkávali a já se jen nechápavě ptal, co to je. A oni: no to je přece Žlababa z Macha a Šebestové. Já už to všechno zapomněl, je to už třicet let zpátky.

Co nového jste teď v poslední době v divadle připravoval?


Naposledy to byla v Činoherním klubu hra Americký bizon v režii Ondry Sokola. Hrajeme v ní jen tři herci, já, Michal Pavlata a Marek Tacík. Je to velmi drsný příběh o kriminální subkultuře a promě hlavně hodně práce s naučením se textu. Celou dobu se totiž střídají tři herci a mluví po větách takovou tou obyčejnou řečí: cos to řekl, já nevim, no tak to řekni, já to neřeknu, ať to řekne on, on to říkat nebude a tak dále. Nesmíte ztratit rytmus, repliky musí navazovat. To je těžké se naučit, rozhodně těžší než klasický vyprávěcí monolog.

2.9.2007 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies