VYBERTE SI REGION

Chantal Poullain: Z otevřených dveří nemám strach

K rozhovoru se scházíme ve francouzské restauraci. Na víno ale nedojde, paní Chantal si objednává kolu. „Potřebuji před představením načerpat energii,“ vysvětluje. Telefon si raději nevypíná, co kdyby volal syn Vladimír – muž číslo jedna v jejím životě.

24.10.2007 1
SDÍLEJ:

Chantal PoullainFoto: Archiv Ch. Poulain

* Umí čeští kuchaři uvařit francouzskou kuchyni opravdu francouzsky?

Teď už to umí spousta restaurací, je to jiné než po revoluci. Do českých restaurací jezdí francouzští kuchaři a dělají tu školení. Avaši kuchaři zase jezdí na zkušenou do Francie.

* Na které jídlo nedáte dopustit?

Nejraději mám ryby a všechny ty mořské potvory. Sice stále ještě nemáme moře, ale už se i tady dají koupit čerstvé ryby. Když cítím, že mi dochází energie,dám si šest ústřic, aby mi dodaly sílu.

* Před nedávnem jste se vrátila z Francie. Jak často se tam během roku vracíte?

Moc málo. Byla jsem tam jen na týden. Domluvila jsem se s Milanem Heinem, ředitelem Divadla Ungelt, kde hraju, že příští sezonu odjedu po letní scéně na dva měsíce.

* Letos žádná dovolená nebyla?

Jen ten jeden týden. Ale byla jsem s Vladimírkem v Olšanech na Moravě, kde slavil osmnáctiny a já jsem se připravovala na natáčení svého CD šansonů.

* Takže zatímco diváci si letní představení pochvalují, herci skřípou zuby?

Ne, je to radost. Letní scéna Divadla Ungelt je úžasné místo – je to festival divadla Ungelt. Letos jsem hrála čtrnáct dní, minulý rok dokonce měsíc. Každý den na jevišti! Když hraju venku, baví mě atmosféra, kdy každý zvuk, každý děj kolem se dá podle situace zakomponovat do hry.

* Vy často a ráda vzpomínáte na Francii, na Marseille. Stále pro vás představují domov?

Jo, to určitě. Když přijedu do Marseille a ve vzduchu cítím koření, všechno se ve mně probudí. Pak odjíždím a mám slzy v očích.

* V Čechách takové pocity nemáte, tady nejste doma?

Žiju tady už tolik let, tak tu samozřejmě domov mám. I proto, že zde žijí lidé, které miluju. Je tady Vladimír, který je pro mě nejdůležitější. Dokud tu bude žít a bude mě potřebovat, neodejdu. Mám tady ještě spoustu práce, ať je to v divadle Ungelt nebo v nadaci Archa Chantal, která je promě hodně důležitá. A pak,mám tady také přátele.

* Žijete zde už přes dvacet let. Řadě lidí stačí i mnohem kratší doba na to, aby zapomněli mateřský jazyk. Vy ale asi nezapomínáte…

Noto vůbec ne. Kolikrát se mě lidé zeptají: jak je to možné, paní Chantal, že vy tu češtinu pořád neumíte? Já znám důvod, nikdy jsem češtinu nestudovala,mám ji odposlouchanou. Čeština je těžký jazyk a asi nikdy nebudu mluvit česky stejně jako francouzsky. Důležité pro mě je umět česky vyjádřit své pocity. Někdy mi chybí slova, zbytečně se opakuju. Ato jsem pak na sebe taky rozčílená. Ale několikrát už mi bylo řečeno, že cítím češtinu velmi dobře. Dokážu pochopit, že někdo mluví s chybami a přízvukem. Co však nikdy nepochopím, že někdo zapomene svůj rodný jazyk. To je otázka vůle – on tu mateřskou řeč zapomenout chce!

* A vám se slovíčka nikdy nepletou?

Když jsem ve Francii, stane se mi dost často, že začnu větu v češtině. Ale když se hádám, je to vždycky francouzsky a sprostá slova česky.

* A co váš syn? Trváte na tom, aby uměl výborně vaši rodnou řeč?

Vladimír francouzsky umí. Je Frankočech. Ale žije tady, měl českou chůvu,má české kamarády, navštěvuje české gymnázium.

* Proto jste ho nedala třeba do francouzského lycea, která u nás existují?

Uvažovala jsem nad tím, ale za prvé je to velmi drahé a za druhé chci, aby Vladimír vyrostl jako Čech a nelišil se. Kdybychom žili ve Francii, chodil by do francouzské školy. Ale když jsme v Čechách, tak bude chodit do české školy a bude mít hodiny francouzštiny jako jeho spolužáci.

* Jste připravená na to, že už to možná nebude dlouho trvat a syn opustí domácí hnízdo?

Vůbec nad tím nepřemýšlím. Jemu osmnáct amá právo se rozhodnout. Už jsem se ho ptala: Chceš svůj malý byt? Ale on na mě překvapeně koukal: Proč, mami??My se vzájemně respektujeme, a tak nemáme problém spolu žít. Klepu na dveře jeho pokoje a on zas na ty moje. A pak mám také štěstí, že bydlím v úžasném bytě v centru Prahy, který má dvě zóny. Já mám svou stranu, potom je dlouhá chodba a pak má svou stranu Vladimírek. To si pak někdy i voláme. Než bych mu klepala na dveře, když má návštěvu, raději mu zavolám. A tak asi nemá důvod odcházet.

* Jste matka, která drží své dítě za ruku a vede ho, nebo jste názoru, že si má na vše přijít samo, i kdyby si třeba trochu natloukl?

Když byl Vladimír malý, nikdy nebyl sám. Vždy jsem to zařídila tak, aby kolem sebe měl lidi, kteří mu mohou pomoci. Pak jsem se trošku bála, aby to jednou nebyl problém. Ale nebyl. Najednou byl starší a viděla jsem, že se přirozeně osamostatnil a umí se o sebe postarat. Myslím, že hodně pomohl jeho sport, snowboard, a to, že je pořád na horách.

* Nezaložila jste nadaci Archa Chantal i proto, že milujete děti, a sama máte jen jedno?

Miluji děti z celé zeměkoule. V mých očích jsou všechny čisté a nevinné, takže naším úkolem je ulehčovat jim život. Tuhle možnost máme všichni, sice ne stejnou, protože nemáme všichni stejně peněz a času. Ale každý může udělat aspoň něco. Slíbila jsem to Vladimírovi, když jsem s ním musela v Čechách do nemocnice. On se tehdy vyděsil: mami, proč je to tady tak smutné, kde jsou hračky a proč ty děti tolik brečí?Vtu chvíli jsem si řekla, to je ono. Tohle přece můžu změnit. Ajá držím slovo.
pokračování na další straně

* Daří se nadaci hledat sponzory?

Nadace má už čtrnáct let a někdy je to těžká práce. Máme stálé sponzory, ale pořád hledáme nové. Je to boj. Dneska máme tolik žádostí z nemocnic, že bez velkých sponzorů to není možné. Ale vážíme si každé koruny, kterou dostaneme na naše projekty. Avšem srdečně děkuji.

* Na čem teď nadace pracuje?

Otevřeli jsme dětskou ambulanci na Klinice dětí a dorostu v Praze na Vinohradech. Má tři patra, první je hotové a chceme pokračovat na zbylých dvou. Už dlouho se chystáme na realizaci dětské psychiatrie v Thomayerově nemocnici. To je ale finančně velmi náročné. Klepu na dveře vašeho srdce – pomozte nám! Na Moravě máme projekty v Olomouci, Brně a v Kroměříži. Jak vidíte,máme co dělat.

* Kolik času vám práce pro nadaci zabere?

Nadací žiju každý den. Tak jako jsem každý den v roli matky a roli herečky, tak jsem i každý den v roli prezidentky nadace.

* Hned po našem rozhovoru máte namířeno do divadla. Každý měsíc odehrajete hodně představení. Neunavuje vás to?
Když přijdu do divadla a vstoupím na jeviště, veškerá únava zmizí. Jeviště je kouzelné místo, kde všechny bolesti zad odcházejí. Ovšem když se k herectví přidá i další práce – povinnosti v nadaci, akce kvůli sponzorům, natáčení CD šansonů, čtení a studování scénářů, psaní textů a samozřejmě jsem také maminka, která má na starost domácnost – tak si říkám: nejseš trochu blázen?! (smích) Ale z toho všeho není možné nic vynechat. Víte, myslím, že v životě, když můžeme dělat to, co máme rádi,máme velké štěstí. Tak jsem šťastná…

* Ale není to s přibývajícími roky stále těžší? Neříkáte si někdy: mám to zapotřebí?

Noto vůbec ne! Naopak chci teď dělat ještě víc věcí než kdy dřív. Právě jsem pro dražbu UNICEF šila panenku, metr šedesát! Byl stanovený termín, ale já to nestíhala a pořád si říkala: Ježíši, už se do toho musím pustit. Už mi i volali, jak to vypadá a já slibovala, jojo už na tom dělám. Apak jsem se do toho konečně pustila a šila až do jedné hodiny v noci. Bylo to deset hodin práce, ale jak mě to bavilo! Byla jsem tak šťastná. Když dělám takové věci, cítím, že žiju líp.

* Chystáte nyní cédéčko, na kterém zpíváte šansony. To je také projev vaší touhy začínat s novými věcmi?

Šansony jsou další způsob, jak se mohu vyjádřit. Na jevišti dávám do postavy kus sebe, ale pořád jsem za ní schovaná. Když ale zpívám šanson, jsem jen za Chantal. Vtu chvíli jako bych byla nahá. Na cédéčku zpívám francouzsky texty různých autorů, ale dva texty jsou ode mě. Když to dobře dopadne, budu mít na dalším cédéčku víc svých textů.

* O čem jsou?

O čem může být šansonový text? O lásce, o radách v lásce, štěstí v lásce i bolesti v lásce. Znám málo šansonů, ve kterých nejde o lásku.

* I vaše texty jsou takové?

Jsou o životě a vztazích… (zasní se). Na tomhle CD budou také dva duety v češtině. Jeden s Oldou Kaiserem, který má opravdu krásný hlas, druhý s Ivou Frühlingovou. Potkaly jsme se náhodou a spřátelily se. Ona má podobný osud. Odešla do Francie, ale vrátila se domů. A já zase odešla do Čech, ale také se vrátím domů.

* Kdy?

Dokud tu bude Vladimír studovat a potřebovat mě, zůstanu, abych semuvěnovala. Ale i když odejdu, budu se sem vracet. A třeba budu ve Francii vzpomínat: tam domav Čechách…

* To natáčení vás určitě baví.

Ano, ale mám z něho i nervy. Dělám to poprvé a nevím, jak to dopadne, jestli to zvládnu. Ale současně je to hodně zajímavé.

* A proto do toho jdete…

Chci se učit něčemu novému. Je krásné hrát představení, ale ještě krásnější jsou zkoušky, když teprve hledáte roli, snažíte se ji uchopit. To je úžasné. Nechci být jen herečka a před vším ostatním zavírat dveře. Moje dveře jsou celý život otevřené. Když je začnu zavírat, je to začátek konce. Mám dokořán, dokořán, dokořán!A nemám strach ani z otevřených dveří za zády, ze kterých táhne do týla. Chci riskovat. Věřím na osud: co se má stát, se stane. Já to přijmu a budu se z toho radovat.

Chantal Poullain

* 1956 v Marseille.

Vystudovala divadelní akademii v Ženevě, hrála ve francouzských a švýcarských TV filmech.

V 80. letech odešla za manželem Bolkem Polívkou do Brna a hráli spolu ve hře Šašek a královna.

Objevila se ve filmech Kopytem sem, kopytem tam, Konec starých časů, Král Ubu a Vyhnání z ráje.

Založila nadaci Archa Chantal na pomoc prostředí dětských nemocnic.

Nyní hraje v Divadle Ungelt (na snímku s O. Kaiserem ve hře Šest tanečních hodin v šesti týdnech) a připravuje šansonové CD.

Má syna Vladimíra (18 let) a psa Casanovu.

24.10.2007 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

Ústavní soud ve středu rozhodne o stížnosti vyhoštěného Iráčana

Brno - Ústavní soud (ÚS) ve středu vyhlásí nález s přímou vazbou na uprchlickou krizi a právní úpravu azylu v Česku. Rozhodne o stížnosti Iráčana zajištěného loni v listopadu a brzy poté vyhoštěného do vlasti. České orgány se podle stížnosti vůbec nezabývaly jeho obavami z mučení a násilí. Policie údajně také nezohlednila jeho úmysl požádat o mezinárodní ochranu.

Povstalci v Halabu řekli Američanům, že město neopustí

Damašek - Povstalci v syrském Halabu oznámili Spojeným státům, že obléhanou východní část města neopustí. Reagovali tak na výzvu Moskvy, která je prý připravena jednat s Washingtonem o stažení všech rebelů. Informovala o tom agentura Reuters. Podle syrského vojenského zdroje má Damašek v plánu získat plnou kontrolu nad Halabem během několika týdnů.

Z izraelského nákupu ponorek prý bude profitovat i Írán

Tel Aviv - Aféra kolem nákupu dalších tří ponorek pro izraelskou armádu nabrala nové obrátky. Objevily se totiž informace, že v německé společnosti ThyssenKrupp, která je měla dodat, má podíl i úhlavní nepřítel židovského státu Írán. Informovala o tom agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies