VYBERTE SI REGION

Ivan Steiger a jeho vášně

PRAHA - Steigerovy karikatury vycházejí už skoro půl století v renomovaných světových novinách. Dnes je kmenovým autorem německého listu Frankfurter Allgemeine Zeitung, amerického International Herald Tribune a italského deníku La Stampa.

6.8.2007 2
SDÍLEJ:

Karikaturista Ivan SteigerFoto: DENÍK

Světoznámý karikaturista, malíř, filmař a sběratel hraček Ivan Steiger pochází z Prahy. Od roku 1968 žije v Bavorsku a od listopadu 1989 se do Prahy pravidelně vrací.

Proč vlastně nepublikujete v Čechách?

To je otázka, kterou bych mohl položit spíš já. Nemám pocit, že by o to někdo vroucně stál. Jsem snad i zdrženlivý, navíc jsou tu kamarádi, se kterými jsem začínal, Jiránek, Renčín, Slíva, myslím, že mají deníky rozparcelované. Kdybych se tady vážně nabízel, tak bych jim ty meze asi rozoral.

Takže si to nechcete rozházet s kamarády?

To je taková moje „vymluvenka“. S několikerými novinami jsem tady zakoketoval, ale nějak z toho nikdy nic nebylo. I na stránkách Deníků viděli čtenáři
před několika lety párkrát rubriku „Medvědí služby Ivana Steigera“. Říká se o mně, že jsem spíš kořením novin, ale ve Frankfurter Allgemeine jsem otiskl za třicet pět let osm a půl tisíce karikatur, což dělá po celá ta léta pět karikatur každý týden.

Říkali vám tam někdy, jak máte kreslit?

Ne, to rozhodně ne, ale po roce 1989 jsem se dozvěděl, že chodily protesty do Frankfurter Allgemeine i do Süddeutsche Zeitung v Mnichově, proč toho
Steigera tisknou. Obě redakce vyzkoušely adresy odesilatelů a ani jedna nesouhlasila. Pak se ukázalo, že dopisy posílala východoněmecká tajná policie
Stasi z Berlína. Asi byla úkolovaná od českých soudruhů.

Zajímal jste se tady někdy o svoje materiály?

Mluvil jsem s nějakým pánem z Pardubic, který mě vřele zval do tamního archivu ministerstva vnitra. Tak až tam budu mít cestu, až tam bude mít někdo
na prodej plyšového medvěda nebo nějakou mašinku, tak to vezmu jedním vrzem.

Kromě karikatur je vaší vášní sběratelství. Proč zrovna hračky?

Velice triviální důvod: Sběratelem jsem byl od dětství, sbíral jsem obaly od žiletek, nálepky od sirek, dokonce i různé barvy hlín, které jsem štětečkem vyhrabával ze škvír domů do kornoutků, takže nějaká bacenost tu musela být od mládí. V Německu jsem kdysi hledal pro jeden ze svých filmů rekvizitu,
mělo to být kolo štěstí na pérko. A vydražil jsem automat na aukci v Norimberku. Byla to hromada šrotu, přivezl jsem ji domů, a tak mě to chytlo.

Co tomu říkala žena?

Copak žena, ale přítele Tomáše Kostu, známého nakladatele, z toho skoro kleplo a říkal: Ivane, vykašli se na to a opatři Evičce radši pořádnou penzi. (A měl pravdu, směje se Eva) Potom vždycky když jsem přinesl domů nějakou hračku, která přesahovala naše možnosti, tak jsem ji Evě jako daroval.

Víte, kolik hraček máte?

Jsou to stovky, ne-li desetitisíce, přijde na to, jak to budeme počítat. Netuším.

Copak v tom nemáte nějaký systém?

Mně se smáli němečtí sběratelé, kteří měli systém a sbírali buď jenom vlaky, nebo parní stroje, další zase panenky. Většinou podle katalogových čísel. Já jsem od začátku sbíral jen to, co mi padlo do oka a razil jsem přesvědčení, že hračky jsou umělecké předměty pro děti. Až když došlo k otevření muzea, tak jsem si uvědomil, že lidi se budou chtít spíš seznámit s dějinami hraček a méně se budou zajímat o to, co se Steigerovi líbí.

Jak dlouho hračky sbíráte?

Letos je to právě třicet let. Což není tak dlouho, protože nám říkají návštěvníci v muzeu: Prosím vás, a kdo to byl ten Ivan Steiger?

Je rozdíl mezi návštěvníky muzea v Praze a v Mnichově?

Západoevropský divák nemá přerušené povědomí o vývoji hraček, ale ten z Východu ano. Například ve třicátých až čtyřicátých letech sovětské hračky
neměly kolečka, protože se neočekávalo, že by se točila. To byly špalíčky. Když Rusové, kterým je teď šedesát let, vidí, co všechno existovalo, jak se to
točilo, střílelo, tryskalo, tak v muzeu koukají, o co přišli.

Proč sbíráte taky moderní hračky?

Děti dorůstají a chtějí vidět i svoje hračky. Takže když je lidem dneska třicet, tam musím klukovi ukázat robota a holce barbínu. Robotů mám šest a půl tisíce, a to sbírám jen ty, které vycházejí z představy, že robot má lidské tvary. A panence Barbie teď připravujeme výstavu k jejím padesátinám.

Co je na ní tak extra?

Například jsou na ní vidět všechny módní trendy za poslední půlstoletí. Taky mám kromě různých hvězd i všechny americké prezidenty. Když jim zmáčkneš zádíčka, tak ze sebe chrlí věty, kterými se proslavili. Třeba Bush junior své známé nesmysly. Toho jsem loni přinesl našemu panu prezidentovi
k narozeninám. Nebo jsem třeba nedávno vydražil v Londýně prvního Jamese Bonda. O tom napsali v Süddeutsche Zeitung půl stránky.

Co byste sbíral, kdyby peníze nehrály roli?

Asi nic. Krásné je, když člověk něco koupí a raduje se, že to má větší cenu, anebo že ještě bude stoupat.

A to je podstata sběratelské vášně?

Nejen, ale patří to k tomu. U těch hraček se stane, že objevím věc, která nikde není zachycena. Třeba jdu v Curychu kolem starožitnictví a tam je ve
výkladu šnek a na něm sedí šašek a toho šneka žene bičem. No, to padnu na zadek. Pak je na sběratelství hezké, že k tomu sbírám i lidi a jejich historky. Najednou se třeba ocitnu kdesi na anglickém venkově na večeři v restauraci jen proto, že se paní musí rozloučit ze svým medvědem, kterého jí kdysi daroval milovaný námořník.

Jaká historka byla nejdramatičtější?

Určitě ta, když jeden šlechtic, který žil ve Španělsku, ale původem byl z Německa, po smrti svého otce zjistil, že rodina kdysi zapůjčila germánskému
muzeu čtyři objekty ze 17. století. Byla to kuchyňka, kloboučnictví, obchůdek s porcelánem a provaznictví. Tři věci z toho jsou dneska tady v muzeu v Praze. Šlechtic totiž zjistil, že objekty jsou v depozitáři a nechal si je vrátit. Jenže musel za pár dnů do Španělska, tak je potřeboval přes víkend prodat. Tenkrát stávkovali telefonisti a on se mé velké konkurentce, která by mě hravě přeplatila, naštěstí nedovolal. My jsme s Evou za ním jeli do Norinberka na plný plyn a já se jen pořád koukal do protisměru, jestli si to někdo neveze.

Máte nějakou příhodu taky z Čech?

Negativní. Koupil jsem tady betlém, zaplatil zálohu a sepsal smlouvu, ale majitel zjistil, že by za něj mohl dostat víc a když jsem si pro něj přijel, už ho neměl. Bylo to obráceně jako v té povídce od Stephena Leacocka, jak ten londýnský antikvář ve snaze dostat něco levně říká dědovi, no prosím vás, tak než abyste to rozštípal, tak já si pro to teda přijedu. A když druhý den přijíždí, děda už štípe.

Jak vás tak poslouchám, tak sběratelská vášeň je lov.

Rozhodně. Třeba takové aukce. Já na ně už nemůžu chodit. Je to jako s těmi kovboji, co je každý vyzývá na souboj a oni už jsou z toho vraždění celí unavení. Když ale týden něco nekoupím, svrbí mě ruka. Musím popadnout peněženku a vyrazit.

Proč jste začal malovat obrazy?

Malířů si nesmírně vážím. Taky jsem odmalička chtěl, aby mě lidi na ulici zdravili. Proto jsem si koupil tuhle čepičku, abych vypadal jako malíř. Mně se vždycky líbilo, že když jsem šel s nějakým profesorem z FAMU, tak než jsme přešli po Národní od školy k Laterně magice, čtyřicet pánů před ním smeklo. To mi dodnes zůstalo.

Ale v jednom rozhovoru jste říkal, že neumíte kreslit, a proto děláte karikatury.

Neumímani kreslit ani malovat. Jsem autodidakt. A to mi študovaný malíři závidí. Vymáčknu barvu z tuby rovnou na plátno, na to škola není. Oni moc študovali, jsou svázáni vědomostmi, znají různé barevné teorie. Tyhle zádrhele mám zas já u filmu. Jako famák a předtím ještě Čimeličák, který vlastnoručně vypiloval kamerový drapák, režisér a dramaturg, se nakrknu, když si někdo neštudovaný půjčí kameru a bez školy něco natočí. A ke
všemu je to třeba ještě i dobrý.

Myslíte, že tady třeba zase budete slavný?

Proslavil jsem se ve světě a doma ne, takže předpokládám, že mě nikdo na Slavíně nepochová. Proto jsem si tam hrob koupil sám. A mám to dohodnuté, že nějaká hlína bude z Prahy a trochu mi přivezou z Bavorska. Dokonce už jsem prošel všemi schvalovacími procedurami. To si málokdo
dovede představit, co dá práce projít památkářema zaživa. To obnáší devět formulářů a tři finální žádosti.

Vy to tady vyprávíte žertovným tónem, ale ve skutečnosti jste velmi religiózní člověk. Například se modlíte před každým jídlem.

Před únorem jsem byl ministrantem, uměl jsem latinsky odříkat confiteor, ale pak se to zasulo. Teprve když jsem dělal obrázkovou bibli, ponořil jsem
se do toho nejkrásnějšího životního návodu a zjistil, že je to jediná hodnota na tomto světě.

Pomáhá vám to?

Dokonce i prakticky. Po těch letech, kdy kreslím pro noviny, je člověk úplně vyždímaný. To si položím bibli na stůl, otevřu okno a než se vrátím z oběda, tak vítr zalistuje. Řeknu si třeba pravá stránka dole, poslední verš, ten rozeberu a nakreslím. Absolutně aktuální kresba je druhý den na třetí stránce Frankfurter Allgemeine. Což neznamená, že by mi to nalistoval sám Hospodin.

6.8.2007 VSTUP DO DISKUSE 2
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Vojenský historický ústav má nově opravenou stíhačku MiG-15

Praha - Vojenský historický ústav (VHÚ) bude moct vystavit nově opravený stíhací bombardér MiG-15. V uplynulých pěti měsících ho zrekonstruovali pracovníci Vojenského technického ústavu (VTÚ). Představitelé VTÚ, VHÚ a ministerstva obrany ve čtvrtek opravený stroj na vojenské základně ve Kbelích představili novinářům.

Rakušan: Hnutí STAN je připraveno soudit se o mandát Drábové

Praha - Hnutí STAN je podle středočeského lídra Víta Rakušana připraveno soudit se o mandát krajské zastupitelky Dany Drábové, pokud by ho někdo napadl. Drábová je totiž předsedkyní Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB), ačkoli podle ministerstva vnitra mohou být zastupiteli jen řadoví státní zaměstnanci. STAN tvrdí, že souběh funkcí je podle zákona možný. I kdyby hnutí u soudu neuspělo, výsledkem bude alespoň precedentní rozhodnutí, které vyjasní současný stav, řekl dnes Rakušan novinářům.

Hasiči přejeli hocha, chvátali k požáru. Policie: Nešťastná náhoda

Krucemburk – Havlíčkobrodští kriminalisté uzavřeli vyšetřování nehody z letošního června, při níž hasiči na závodech dračích lodí v Krucemburku na Havlíčkobrodsku přejeli desetiletého chlapce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies