Jsem dvojčetem svého muže

Po česku, nejspíš bez ranče. Jistě by se našly podobnosti, ale vzhledem k tomu, že každá autorka má jiný osud, rozdílné nároky i měřítka, netroufám si odpověď zevšeobecnit. Jsem dvojčetem svého muže, protože většinu času trávíme spolu, ať jsme doma, nebo na cestách, ale jinak jsem celkem samostatné individuum a věnuju se svým zájmům a úkolům,“ říká Eva Hudečková, která k literatuře došla složitou cestou přes etapu hereckou. Její život se zásadně změnil, když potkala houslistu Václava Hudečka, který v té době byl idolem dívek a žen.

Co je tedy pro vás důležité?

Harmonický domov a práce, která mě zaměstnává a baví. Ráda se pohybuji v dobré společnosti, mezi nadšenci, kteří usilují o správné věci a hrají poctivou hru. Ubíjelo by mne žít v chaosu a mrzutostech, vyhýbám se místům, kde bují. I za cenu, že se mé psaní v posledních letech soustředilo jen na knihy. V týmové práci záleží na každém jednotlivci a je zoufalé přihlížet téměř bezmocně, jak kdejaký arogantní mamlas dokáže beztrestně poškodit práci ostatních. O to víc si vážím každého člověka, se kterým je radost pobývat. Snesitelný svět je vždycky dílem šlechetných lidí. Po ničemech zůstává jen utrpení a zmar. Takže všechno své autorské úsilí věnuji hrdinům, kteří překračují hranice svých možností, aby se přičinili o nápravu věcí.

Máte nějaké mimoliterární a mimohudební koníčky?

Na drobné domácí práce jsem nešikovná, ani se to nesnažím napravit, nadělala bych víc škody než užitku. Za studií na divadelní fakultě jsem uháčkovala čepici a moji spolužáci ji pak v hodinách herectví používali jako rekvizitu ke komickým výstupům. Práce na zahradě mě těší, ale nechávám ji na našem panu zahradníkovi, který je mistrem ve svém oboru a všemu kvete pod rukama. Malování je bezvadný způsob relaxace, rozpustím starosti v paletě barev a nasávám vůni terpentýnu, jsem u vytržení, když z mourovatých mlhovin vzejde obrázek a můj muž pozná, co to je.

Nechybí vám ono herecké převlékání z jedné role do druhé?

Z jedněch krásných šatů do druhých? Nechybí. Při psaní si přijdu na své, vymýšlím si bytosti, bavím se jejich charaktery a činy, jsem jejich stvořitelem a režisérem. Užívám si té svobody, nabízí mi neomezené možnosti. Všechno podstatné se stejně skrývá v herecké osobnosti. Tak to cítím i v životě. Člověk je složitější a cennější tvor, než aby jeho cenu určovaly hadříky a věci.

Jak trávíte čas na cestách, když doprovázíte svého muže? Chodíte po pařížských ulicích, vidíte spoustu nádherných věcí. Neláká vás nakupovat luxusní toalety?

Nenakupuju v nejdražších obchodech, nejsem zas tak marnivá. Ale obdivuju krásné výtvory a ráda si je prohlížím. Nápady, střihy, materiály, kombinace barev, je to přehlídka dokonalého řemesla, výkvět neporušené tradice. Představuju si, kde by dnes byly české salony zvučných jmen jako Podolská a Rosenbaum, jak by vůbec všechno bylo jinak, kdyby tvořivosti našich nadaných lidí na dlouhá desetiletí nebyla učiněna přítrž… Chodím po galeriích, po divadlech, po ulicích i po obchodech. Zajímá mě všechno, jak se lidé tváří, jak na sebe dbají, čím se baví, jak se k sobě chovají. Dívám se a poslouchám. Srovnávám, učím se.

K čemu jste došla?

Před časem jsem v Praze viděla na refýži dívku. Lidé ji s odporem pozorovali a ustupovali od ní. Válela se po zemi, z úst jí šla pěna. Připomněla mi epileptika z Dostojevského románu. Zavolala jsem sanitku. Někteří se pohoršovali, proč tolik péče o „jasnou“ feťačku. Vzpomněla jsem si na událost, která mě potkala v Paříži. Byli jsme tam s manželem. Když měl zkoušku, vydala jsem se po městě. Cítila jsem se mizerně, přecházela jsem chřipku V pasáži se mi udělalo špatně, na chvilku jsem ztratila vědomí. V tu chvíli u mne bylo spousta lidí, kteří se o mne postarali. Chovali se ke mněj ako k člověku v nouzi.

Vaše poslední knížka Tajemství pražského šotka je opět krásnou pohádkou pro dospělé. Tentokrát z Prahy konce 19. století. Znamená to, že ležíte v archivech?

Ano. Do každé knížky vnáším témata, která musím nastudovat, abych byla v obraze. Snažím se namáhat mozek, aby mi nezlenivěl. Fakt je, že mě pořád baví něco se dovídat a žasnout nad novým poznáním.

Jsou vaši hrdinové vymyšlení, nebo mají něco společného s realitou?

Snažím se je vytvořit z pravdivé hmoty. Nejvěrohodnější kouzlo je pro mne takové, které skrývá reálné jádro a je smotáno z přediva snu a skutečnosti. V dětství jsem milovala verneovky, byla jsem si jistá, že všechny autorovy fantastické vize se v budoucnu vyplní. Ale ani ve snu mě nenapadlo, že vývoj vědy půjde dopředu kosmickou rychlostí a já budu jednou u toho. Zažila jsem dětství, které se podobalo prostinkým obrázkům ze slabikáře od Mikoláše Alše. Svět se mění, nabírá jiný směr. Moderní člověk zbavil vlády Boha a sám se ujal vedení nad osudy Země a vesmíru. Kam to přivede, je ve hvězdách. Pro jistotu nechávám aspoň ve svých knihách vítězit dobrou vůli a šlechetnost.

Jste hodně na cestách – kde se odehrávaly vaše největší zážitky?

Všude jsme zažili příjemná setkání s mimořádnými osobnostmi. Slyšeli jsme hrát nejlepší světové hudebníky a orchestry, byli jsme na místech, kde se ze samé krásy tajil dech. Možná to je paradoxní, ale nejsilnější zážitky mám z bývalého Sovětského svazu. V letech totality jsme tam měli spoustu přátel, geniálních umělců s prázdnou kapsou, kteří nás dokázali královsky pohostit „z ničeho“. Jídla bylo málo, maso k nesehnání, dávali nám to nejlepší, co měli. Živili nás kaviárem z dvoukilových piksel, které byly k mání v bufetu Velkého divadla pro hvězdy opery a baletu. Byli upřímní a vzdělaní, s přehledem o všem, co stálo za řeč. Měli ve zvyku uctívat umění svých konkurentů. Nežehrali na poměry, komentovali je s bohatýrskou neohrožeností a šalamounským vtipem. V jejich přítomnosti se i ve svěrací kazajce dýchalo líp.

Kromě Prahy, které je vaše nejmilejší město a proč?

Jsem Evropanka, ostatní svět mě zajímá pouze turisticky. Nechtěla bych žít na žádném jiném kontinentu, připadala bych si tam odcizeně, odtržená od kořenů. Mám ráda Itálii a kdybych si měla vybrat, ve kterém z prosluněných měst bych chtěla pobývat, těžko bych se rozhodovala. Asi by zvítězily Benátky. Mohla bych se z okna dívat na moře.

Za dveřmi jsou Vánoce – jak zvládáte předvánoční uklízecí šílenství a kde a jak nakupujete dárky?

V adventním čase máme vždy nejvíc práce, vracíme se domů před svátky, úplně zchvácení. Na Štědrý den ozdobíme dům, stromek a zahradu. Štědrý večer trávíme v rodině mé sestry. Vypneme motory, obklopí nás blaženost a klid. Na dárcích si dávám záležet. Když mi během roku padne do oka věc, o které vím, že je pro někoho ta pravá, koupím ji hned. Stává se mi, že skladuju dárky už od ledna. Čas na nákupy mám o vánočním turné. Jezdím s mužem od města k městu, chodím se dívat do kostelů na jesličky, bloumám po galeriích, kde je výběr obrázků a uměleckých předmětů. Nahlížím do obchodů, koupím pár maličkostí. Ozdobím pokoj v hotelu, zapálím svíčku a myslím na milované bytosti, které patří k mému životu. Pokud se nedám do psaní, chodím na manželovy koncerty. Mají o adventu čarovnou atmosféru. Posluchači vypadají zjihle a šťastně, jako by je opouštěly přízemní starosti. Možná je to tím, že hudba léčí jejich duše, snímá z nich bolest a oni myslí na své blízké s láskou a vděkem. Je to požehnaný čas, stojí za to, aby si ho člověk uvědomil. Vždyť „všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest,“ jak říkal Jan Amos.

Čím vám váš muž v životě udělal největší radost?

Tím, že se narodil.

Pracujete na dalším románu nebo si teď dáte oddech?

Přiznám se, že občas zatoužím splnit si dětský sen a dát si dva roky prázdnin. Ale nějak mi to nejde. Pořád je něco na práci a všelijaké to kvaltování nemá konce…