Počítač má spoustu technických dat. Všechna mohou být důležitá, ale především potřebujete rozumět několika základním.

Pevný disk

Velikost pevného disku se označuje zkratkou HDD (hard disk drive) a udává se v gigabajtech (GB). Gigabajt je miliarda bajtů (vlastně trochu víc než miliarda, přesně to jsou dvě na třicátou, jak odborníci dobře vědí a neodborníky právem nezajímá). Bajt je množství paměti, do něhož se vejde jedno písmeno.

Abyste měli představu: gigabajt stačí na pět tisíc průměrných knih, anebo pro dva celovečerní filmy v televizní kvalitě, anebo pro dvanáct hodin hudby, anebo pro čtyři sta fotografií v dobrém rozlišení.

Pevné disky v současných počítačích mívají kapacitu od 150 GB výše a jsou levné, takže se vyplatí chtít větší. Stejně budete mít místa pro data časem příliš málo, ať si pořídíte jakýkoli disk. Za rozumnou velikost pokládám 500 GB.

Cenu stolního počítače takový disk zatíží asi dvěma tisíci, cenu notebooku pěti tisíci (součástky do notebooku jsou vesměs dražší a jejich ceny rostou s výkonem rychleji).

Operační paměť

Dalším důležitým údajem je velikost operační paměti (vpřehledech technických dat se značí RAM, random access memory). Na disku si počítač ukládá data dlouhodobě, v operační paměti s nimi pracuje, když „počítá“. Čím více paměti, tím lépe. Velikost paměti má zásadní vliv jednak na rychlost počítače (abyste nemuseli na každou jeho odezvu dlouhé vteřiny čekat), jednak na jeho stabilitu (aby se co nejméně „zasekával” či „zamrzal”, máme-li zůstat u slušných slov).

Pro PC s operačním systémem Vista, tedy pro většinu nyní nových počítačů, potřebujete nejméně 1 GB paměti, raději dva, ještě raději čtyři.
Cena pamětí se liší podle jejich kvality a použité technologie, také podle výrobce a modelu počítače. U stolních počítačů se pohybuje od 300 po 2000 korun za 1 GB, u notebooků je zpravidla o něco vyšší a jakoukoli paměť nelze použít do jakéhokoli počítače.

Typ procesoru

V minulosti se hodně dbalo na typ použitého procesoru (to je jádro celého stroje, to v počítači, co doopravdy počítá – všechno ostatní jsou víceméně jen pomocné věci okolo) a na jeho takzvanou hodinovou frekvenci. Tyhle údaje jsou v současnosti pro běžného zákazníka téměř bezvýznamné.

Může být dobré vědět, že na světě jsou dva hlavní výrobci procesorů pro osobní počítače: Intel a AMD. Kvalita jejich produkce je srovnatelná, procesory se vyrábějí v modifikacích pro stolní počítače a pro notebooky (u těch druhých se klade důraz na nízkou energetickou spotřebu). Výkon procesorů je odstupňován, za rychlejší zaplatíte pochopitelně více. Všechno ostatní je pro odborníky.

Co lze do počítače zapojit?

Pokud je počítač osazen většinou zásuvek a konektorů, vyjmenovaných v této příloze, pak to všechno zvládne. Tím se z něj rázem stane (podle marketingových odborníků) „multimediální centrum domácnosti”.

Ve skutečnosti to bude místo, kde je neuvěřitelný zmatek a kde jeden člen rodiny odstrkává druhého. Mimochodem: používá-li počítač více lidí, není od věci stanovit si, kam kdo smí ukládat svá data. Dá se to udělat i dokonaleji, nastavením uživatelských práv, ale to už je pro mírně pokročilé.

Záloha? A na co?

Přikoupit můžete (a měli byste) především zálohovací externí disk. To je investice, do níž se lidem nikdy nechce, protože není úplně malá (dva tisíce minimálně, ale spíš víc) a nepřináší žádný viditelný užitek.

Disk jen připojíte k počítači a zapnete nějaký zálohovací program. Ten v pravidelných intervalech kopíruje všechna nebo vybraná data z počítače na zálohovací disk. A může to dělat chytře – tak, aby nově kopíroval jen to, co se doopravdy změnilo. Samozřejmě je to úplně k ničemu.

Ovšem jen dokud se disk ve vašem počítači nepoškodí. Pak budete buď rádi, že jste včas zálohovací disk koupili, nebo budete mlátit hlavou do zdi, jelikož fotku Mirečka při prvním koupání už možná nikdy neuvidíte. Záleží to jen na vás.

Havárie disku je, mimochodem řečeno, mezi většími poruchami počítačů ta nejčastější. Není se co divit, jde o velice přesné a mimořádně namáhané mechanické zařízení.

Nejběžnější disk rotuje rychlostí 7200 otáček za minutu, tedy sto dvacet za vteřinu. (V notebooku 5400, respektive devadesát.) Když si to představíte, spíš se podivíte, že vůbec taková věc funguje, než že se občas porouchá.

Soukromá tiskárna

Další nevyhnutelnou investicí bývá tiskárna. Nekupujte pouze tiskárnu (ledaže ji potřebujete pro nějaký speciální účel a víte přesně, co děláte), kupte si multifunkční zařízení, což je kombinace tiskárny, kopírky a skeneru (někdy i faxu) v jednom přístroji. Kvalitní multifunkční zařízení pořídíte za méně než 2000 korun, i když rozumnější je trochu připlatit.

Proč je výrobci dávají tak lacino, pochopíte, až poprvé půjdete kupovat nové inkoustové náplně. Kompletní sada stojí kolem tisícovky, musí být samosebou značková, tedy od téhož výrobce jako tiskárna (tu tiskárnu by vám mohli dát zadarmo a pořád by vydělávali) a při troše neopatrnosti ji můžete vyplácat za týden. Tiskněte proto jen to, co opravdu potřeba vytisknout.

Skener je neocenitelná věc. Jeho prostřednictvím si naskenujte do počítače doklady, účty a kdejakou korespondenci – a už je nikdy nebudete muset hledat.

PETR KOUBSKÝ