Čeští zaměstnanci se z hlediska pracovní legislativy nemají v průměru hůř než pracovníci ostatních zemí Evropské unie a výrazně lépe, než zaměstnanci například ve Spojených státech amerických.

V některých ohledech se český zákoník práce pohybuje v pásmu průměru EU, jsou ale ukazatele, ve kterých jsou na tom Češi nejlépe. Například pevná výpovědní lhůta je v České republice spolu se Slovenskem a Švýcarskem nejdelší z celé Evropy – plné dva měsíce.

V některých evropských zemích ale závisí výpovědní lhůta na počtu let, které zaměstnanec ve firmě odpracoval. Ve Finsku tak pracovník po necelém roce ve firmě musí počítat s pouhými čtrnácti dny, dvanáct opracovaných let mu už však poskytne půlroční odklad.

Jednu z nejkratších výpovědních lhůt v rámci EU mají Irsko a Velká Británie – pouhý týden. To však opět platí pouze v případě, že zaměstnanec pracoval ve společnosti krátkou dobu. V obou zemích se lhůta rovněž prodlužuje podle délky zaměstnání. Ve Velké Británii až na dvanáct a v Irsku na osm týdnů. Mimochodem, v USA, ale například ani v Mexiku, pojem výpovědní lhůta neznají vůbec a zaměstnanci mohou odejít (nebo být vyhozeni) bez okolků „na hodinu“.

Nejkratší týden

Podstatným ukazatelem pro zaměstnance je také délka pracovní doby. Česká republika patří do nejširší skupiny evropských států, ve kterých zákon stanoví délku pracovní doby na čtyřicet hodin týdně (bez přesčasů).

Lépe se mají jen zaměstnanci ve Francii s pětatřiceti­hodinovým pracovním týdnem a v Belgii s osmatřiceti hodinami za týden. Naopak britské, řecké a irské zákony nastavily limit na osmačtyřicet hodin za týden a Německo přesné číslo ani určené nemá. Z německých kolektivních smluv však vyplývá, že němečtí zaměstnanci pracují v průměru 37,7 hodiny týdně.

Mimochodem, průměrná pracovní doba podle kolektivních smluv je ve většině států někde o hodinu, někde o dvě i více kratší než ta, kterou stanoví zákon. Čeští pracující organizovaní v odborech odpracují v průměru ne čtyřicet, ale osmatřicet hodin týdně, britští zaměstnanci dokonce ještě o deset minut méně a Nizozemci jen třicet sedm hodin. Podle kolektivních smluv jsou na tom hůře než Češi například Rakušané, Švédové nebo Řekové. Jedinou zemí, kde se zákon od průměru kolektivních smluv neliší, je Francie. Pětatřicetihodinový pracovní týden zřejmě už ani odbory neměly potřebu dál krátit.

Kolik za přesčas

Jednotlivé země EU se liší také příplatky za práci přes čas. I zde se Česká republika pohybuje přibližně ve středu pelotonu. Nejvíce si vydělá za přesčasovou práci zaměstnanec v Lotyšsku. Jeho příplatek činí sto procent a za rok může odpracovat téměř čtyři sta sedmdesát hodin navíc. Většina zemí, například Belgie, Rakousko, Polsko nebo Velká Británie, uzákonila padesátiprocentní příplatek za přesčasové hodiny. Limit přesčasové práce v těchto zemích kolísá mezi sto šedesáti (Litva) až pěti sty dvaceti (Portugalsko) hodinami práce navíc za rok.

Čeští zaměstnanci mají za přesčasovou práci nárok na pětadvacetipro­centní příplatek k platu a každý rok mohou odpracovat navíc až čtyři sta osmnáct hodin.

Jednoduchým výpočtem tak zjistíte, že pracovník v České republice se stokorunovou mzdou na hodinu si může za přesčasy vydělat za rok až deset tisíc čtyři sta padesát korun.

Pouze desetiprocentní příplatek nabízí ze zákona za přesčasové hodiny Itálie. Vůbec otázku odměny za přesčasy neřeší zákon ve Španělsku nebo Irsku.

Neznamená to ovšem, že tamní zaměstnanci pracují nutně přesčas zadarmo, ale že se musejí se svým zaměstnavatelem domlouvat buď individuálně, nebo prostřednictvím odborů.

To samé však platí také pro všechny ostatní země, protože uvedená procenta představují pouze minimum, které všem pracujícím zaručuje zákon. V České republice má každý pracovník v podnikatelské sféře nárok na čtyři týdny dovolené, v nepodnikatelské (například státní úřady) na pět a učitelé na osm týdnů. Pátý týden volna přitom patří mezi nejobvyklejší benefity, jež nabízejí tuzemští zaměstnavatelé.

Delší zákonnou dovolenou než Češi mají například Dánové nebo Španělé: celých třicet dní. V mnohých státech EU, jako v Rakousku, Polsku nebo na Slovensku, se délka dovolené zvyšuje s počtem odpracovaných let. A také v případě dovolených platí, že zákon představuje pouhé minimum. Co si odboráři vyjednají v kolektivní smlouvě navíc, to mají.