Nebo, lépe řečeno, zatímco vaše děti žvatlají připitomělé nesmysly, ty moje dávají problesknout náznakům geniality. Ukažte mi rodiče, který by předcházející větu nepodepsal. Zatímco ostatní se ovšem ve věci nesmyslů mýlí, já mám pravdu; už proto, že - jak sami začínáte tušit – nesmysly jsou můj obor. (Co jiného by také mělo být sloupkařovou specializací)

Jak praví Písmo svaté, na začátku bylo slovo. A nebylo to slovo ledajaké, alespoň v případě mého synka Davida ne. Když jsem ho – v době, kdy byl velký asi jako vepřové koleno a nic srozumitelného ještě dávno neříkal – nosíval večer do postýlky, vždycky na půli cesty od sprchy k posteli ze sebe vyrazil cosi jako „žebe“, „ževe“ nebo „žege“. Večer co večer, „žebe“.

Působilo to tajemně do té doby, než jednou dokázal při vydávání toho zvuku zároveň ukázat rukou na zeď. A skutečně, na zdi visel, lety pozapomenut jako všechno, co známe příliš důvěrně, zašlý plakát s fotografií Micka Jaggera. Málokdo tomu uvěří, ale já jsem přesvědčen o tom, že první Davidovo slovo toho pojmenování hodné bylo „Jagger“. („To víš, že jo,“ řekla manželka.)

Dcera Kamila, která následovala tři a půl roku po Davidovi, zase má vyhraněné názory na křesťanství. Byl jí snad rok, když celou spořádanou sloupkařovu rodinu zastihlo jedno nedělní dopoledne v jakémsi protestantském kostele, takovém moderním s elektrickými varhánky a kazatelem, který vypadá ze všeho nejspíš jako snaživý realitní agent.

„Ježíš je náš pán,“ prohlásil agent sebevědomě. „Ne!“ zaječela Kamila, asi na protest proti svému pobytu v kočárku – ale povídejte to někomu. Věřící nás počastovali pohledem, který známe z dokumentů o opičím procesu. „Ježíš nás vede,“ začal agent znovu. „NÉÉÉÉ!“ Nečekali jsme, až začnou plát ohně a padat slova jako Antikrist, a zvolili jsme taktický ústup. Stran náboženství dodnes není u dcerky zcela jasno (ač kopýtko ani ocásek jí nerostou). Jindy mne doběhne, co všechno v těch hlavičkách chybí. Synkovi říkám od narození střevlíček. Když mu bylo asi sedm, ukázal jsem mu fotografii skutečného střevlíka.

Vytřeštil oči: „Cože? Střevlík je BROUK? Tos mi celou dobu říkal jako BROUKOVI?“ Při pohledu na nazvětšovanou šestinohou bestii se vskutku jen nesnadno vysvětlovalo, proč je to oslovení mazlivé.

Postupně se nicméně oba sehráli a tvoří verbálně nebezpečnou dvojici. Při pohledu na snímek, na němž americký prezidentský kandidát Barack Obama nabízí manželce hamburger, nastražil nedávno David sestře léčku: „Oba-ma-jí-hous-ku.“ Kamila, jež v šesti letech politiku tolik nesleduje, bezelstně opáčila: „Ne, jenom ten pán.“ (Nezoufejte, taky mi chvíli trvalo, než mi to došlo.)

A v tu chvíli poznáte, že už je pozdě to zarazit. Plyne z toho, že pokud člověk chce, aby jeho děti říkaly co nejméně nesmyslů, udělá dobře, když se jich zavčas vyvaruje sám. Ale co potom má dělat sloupkař, jemuž právě nesmysly obstarávají živobytí?

DANIEL DEYL
autor je novinář