Stejně si ale myslím, že hned na začátku svých úvah dojdete ke stejnému zjištění jako moje žena: že totiž všichni všechno mají. Ale dárek, i když třeba velmi skromný, by měl, podle mne, dostat přece každý.

Vždycky mě zarazí, když slyším některé naše známé prohlašovat, že oni si nedávají pod stromeček nic. Nejsou prý malé děti. No nevím. Já mívám radost pokaždé. Letos například určitě zajásám nad flanelovou košilí a balíčkem se čtyřmi holicími břity. Horší věc: co dát letos své ženě Jarce?

Nenápadně naslouchám, když k nám přijdou na návštěvu její kamarádky. Ale ani tehdy ten správný tip neobjevuji. Ony totiž neuvěřitelně dlouho mluví o textilním zboží, což je bohužel území, na něž se z mužů odvažuje vstoupit jenom naše vietnamská etnická komunita.

Takže? Co jí dát třeba penízky, aby si něco takového koupila sama? Ne, peníze přece nejsou dárek. Nebo snad jsou…?! Nu, větším množstvím korunek by nepohrdla patrně žádná žena, ani ta moje. Obálčička, která by skrývala pár stovek, či snad tisícovku nebo dvě, by jí mohla udělat při zvuku koled radost.

A co ji vůbec nastartovat na cestu mezi milionářky? Ovšem že bez účasti v nějaké televizní soutěži. Už totiž vidím, že by určitě vybouchla už na primitivní otázce za půl milionu korun: Jak se jmenoval synovec etiopské běžkyně, která se na posledním mistrovství světa umístila ve finále mezi prvními šesti?

Ne, musím hrát o jistotu! Takže je rozhodnuto: moje žena najde letos pod stromečkem peníze! A bude to přesně 70 000 000 Kč. Ano, ano, čtete správně: sedmdesát milionů korun!

Myslíte, že snad dělám trapné vtípky? Tak to vůbec ne. Když jde o peníze, tak jdou u mne žerty stranou.

Zkrátka: moje žena skutečně těch sedmdesát milionů ode mne dostane. Zaslouží si je. Dlouhá desetiletí už o mne pečuje. Vaří, žehlí, pere na mne, uklízí, vychovala naše dvě děti, teď se stará o vnoučata… Proč by právě ona neměla po těžkém dni usínat s pocitem, že má pod hlavou sedmdesát milionů?

Už je mám doma. Opatřil mi je, prý docela snadno, kdesi v Praze, náš syn Martin. Jsou zatím uloženy v líbezném polštářku, který už jen zabalím do ozdobného papíru a na Štědrý večer položím pod stromeček. To bude překvapení.

Milionářky bývají jistě velkorysé. Takže ani té mé snad nebude vadit, že i když prý byly bankovky za sedmdesát milionů stále platné, kdesi v bance je řezačka čistě z estetických a zdravotních důvodů přeměnila v papírovou drť.

A je jí přesně tolik, že se vejde do sypku polštářku. Proto věřím pevně, že Jarunka můj nápad stejně ocení. Hlavně ale před ní o tom fantastickém dárku, který na ni čeká, zatím nemluvte! Psst!

STANISLAV RUDOLF