Mnohokrát jsem si v životě vzpomněl na výrok italské herečky Sophie Lorenové, která po narození svého syna prohlásila: „Já nevím, jak mohou být některé matky tak nekritické a ješitné. Myslí si o svém dítěti, kdoví jaký to je zázrak. Jakoby si nevšimly, že ze všech dětí nejkrásnější, nejhodnější a nejchytřejší je jenom můj syn!“ Slova slavné filmové hvězdy přesně vystihují jednu z výrazných vlastností nás, rodičů: nekritičnost. Rodičovské vychloubání mi odjakživa vadilo a umínil jsem si, že takovým nikdy nebudu!

Když ale bylo našemu Martinovi asi patnáct měsíců, moje žena onemocněla. Protože babičky žily dost daleko od nás, snažil jsem se převést část péče na sebe. Kluka jsem převinoval, krmil a hýčkal. Myslím, že se mé ženě už při pohledu na mě dost přitížilo.

V těch dnech nám pošta doručila pozvánku, že se máme dostavit s dítětem na jakousi povinnou prohlídku. Nacpal jsem tedy Martina do kočárku, utáhl mu pod bradou čepici, protože zrovna sněžilo, a vyrazil udaným směrem.

V čekárně dětského oddělení místní nemocnice už ječelo asi deset dalších dětí. Když jsem našeho kluka vysypal ze spacáku na bílý stůl, všechny maminky zpozorněly. Nevadilo mi to. Posadil jsem si ho na klín a vrazil mu do pusy šidítko.

„Váš chlapeček ještě dudá?“ zeptala se po chvilce jedna z přítomných žen. „Už by neměl. Bude mít křivé zoubky,“ poučila mě výhružně. – Já nic.
Druhá maminka se připojila: „Naše Andrejka už nemusí mít dudlíčka od jednoho roku. Sama ho vyhodila oknem.“ – „Náš Daneček taky nedudá!“ zaznělo od protější stěny. „Jedna moje známá lékařka tvrdí, že pak děti líp mluví!“ – „Moje Monička řekne už všechno. A sama jí lžičkou,“ řekl někdo po mé levé straně. „To zase můj Románek se už nepočůrává, viď, Románku,“ sklonila se rusovlasá maminka k synáčkovi, který se, podle mne, tvářil v její náručí dost přihlouple.

Nastala chvíle, které jsem se obával nejvíc. Pohledy přítomných žen se soustředily na mě. „A co už umí ten váš?“ zeptaly se. „Už mluví?“ S hrůzou jsem si vybavil, jak daleko pokročil vývoj řeči u našeho Martínka. Dokázal pojmenovat kolem sebe všechno. Bohužel říkal všemu eve. Máma byla eve, táta eve, hračky eve, dokonce jsme měli i babičku eve. A tak jsem jenom mlčky přikývl.

„Copak už říká?“ vyzvídaly maminky dál a vyměňovaly si přitom pohledy plné škodolibého porozumění. Neměl jsem na vybranou. Musel jsem s eve ven. Jedi〜ně… blesklo mi hlavou. „Říká: Einstein je bubec!“

„Cože…?!“ zazněl naráz mnohohlasý ženský sbor. Vysvětlil jsem jim klidně, jaké pochybnosti má můj syn o platnosti teorie relativity.

V čekárně se potom rozhostilo příslovečné hrobové ticho. Maminky na mě stále upřeně hleděly. A jejich pohledy obsahovaly slušnou dávku hadího jedu. Naštěstí nás zavolala sestra jako první…

Když jsem si později v paměti celou příhodu z čekárny přehrával, došel jsem k závěru, že někdy přijde ta chvíle, kdy se otec nesmí nechat zahanbit svým dílem. Mimochodem – nevíte náhodou, zda Einsteinova teorie relativity ještě platí? Pokud vím, můj syn ji aspoň nepopřel.

Stanislav Rudolf

autor je spisovatel