Jak vznikalo album Náhodou? Do té doby jste měl docela dlouhou pauzu, co se hudebních počinů týče.
Já jsem nikdy nevydával alba každý rok. Album Náhodou ale vznikalo trošku v křečích.

Jak to?
Začal jsem na něm pracovat v době, kdy se diametrálně změnil koncept televizí, přístup nahrávacích společností a rozhlasových stanic k nově vytvářené domácí hudbě. Místní showbusiness točí několik žádaných skupin, popřípadě interpretů, od kterých nasadí nové písně z jejich nových alb, ale seznam je dosti omezený. Měl jsem dost materiálu na album, ale dost málo vůle na jeho realizaci, protože jsem tušil, co všechno mne čeká mimo psaní a nahrávání. To je zábavné. To ostatní ne.

Kdo vás přesvědčil?
K nové desce mě dokopali kamarádi, kteří na realizaci sehnali finance. Stejně si ale myslím, že nahrávání hudebního nosiče je spíše jen doplněk k živému hraní, protože to navíc stojí peníze a úsilí to vytvořit. Nemluvě o pirátství, které snižuje nahrávací byznys na minimum.

Jste nakonec spokojen s výsledkem?
Velice. Pro mě to mělo ohromný význam v tom, že jsem něco vytvořil a zrealizovalo se to, protože jinak by ta mezera mezi alby byla už příliš velká. A za to svým kamarádům vděčím.Vytvořil jsem další řadu písniček, kterou teď můžu živě hrát. Jednu z nich se taky podařilo zařadit do playlistu největšího soukromého celoplošného radia, což je vždycky důležité, protože menší rádia opisují od větších po nějaké časové prodlevě. Vyčkávají, jestli se píseň takzvaně chytne.

Šlo o píseň Náhodou, po které jste album pojmenovali?
Do rádia šla nakonec píseň Usínám. Já jsem spíše prosazoval Náhodou, protože myslím, že má nejlepší komerční potenciál, má příběhový charakter a nastiňuje určitou Erbenovskou atmosféru a má i silnou melodii. Ale píseň Usínám má zase modernější zvuk, tak to vyhrála.

Hrajete rád na živo?
Živé hraní mě baví ze všeho nejvíc, a to kvůli tomu kouzelnému momentu, který nemůžete vrátit. Práce ve studiu je také velice zajímavá, ale tam si to můžete vrátit, přemazat to nebo se k tomu vrátit třeba až druhý den nebo za rok. Ale když se vám něco povede přímo v živém vystoupení, tak je to kouzlo toho konkrétního momentu. Při živém vystupování se prostě musím snažit nedělat chyby a ještě vytvářet atmosféru, což nezáleží jen na mě, ale taky na publiku.

Máte s publikem i špatnou zkušenost?
Chyba je v tom případě vždycky na vás. Někdy se mi stávalo, že jsem hrál dvacet minut a publikum bylo pořád vlažné a bylo vidět, že se pořád tak nějak stydí. Tak jsem hrál a hrál až jsem je „uhrál“ a převedl jsem je na svoji stranu řeky. U nás je publikum trošku konzervativnější než například v severní Americe. Tam se publikum aktivně podílí na zábavě. Ví, že musí spolupracovat.

Opravdu? Jak?
Když si lidi v Americe zaplatí vstupné na koncert, tak to neznamená, že se budou jen pasivně bavit, jako když si koupí lístek do kina. Oni si uvědomují, že musejí být součástí zábavy, že je to součinnost. Že musejí nabít.

Spolupracoval jste taky s Ivanem Hlasem. Jak jste se dali dohromady?
Shodou okolností jsme oba chodili k profesorovi Mizerovi na kytaru, no a znali jsme se především z Hanspaulky.

Z Hanspaulky?
Tam na Praze 6 jsem vyrostl. Fyzicky i hudebně. Byla to luxusní čtvrť umělců, doktorů, komunistů, no prostě taková podivná všehochuť. Takový svícen, pod kterým byla tma a chránila nás. Hanspaulka byla takovou Greenwich Village, kde vznikaly skupiny jako Žlutej pes, Yo Yo Band Bluesberry, Krausberry. Já jsem tam tehdy také začínal hrát ve skupině Mají. Už tehdy jsem obdivoval Ivana Hlase, který v té komunistické šedi skládal písničky s nádhernými texty a melodiemi. Když jsme se domluvili na spolupráci a založili kapelu Navi Papaya, tak jsem byl opravdu šťastnej. Navi je pozpátku Ivan a Papaya pro nás byla symbolem jakési exotiky, aniž bychom pořádně věděli, co to je za ovoce-zeleninu, kterou nikdo z nás nikdy neochutnal.

To bylo skoro před třiceti lety…
Zrovna nedávno jsem se bavil s někým, kdo má naše původní nahrávky, a plánujeme, že to někdy dáme celé dohromady, vyčistíme to a uděláme z toho třeba nějakou antologii. Ti, kteří něco mají, mohou psát na můj e-mail (jan@kalousek.com).

Na začátku osmdesátých let jste odjel do Kanady, kde jste zůstal až do sametové revoluce. Jaké to bylo, když jste odešel?
V Kanadě jsem začal úplně jiný život. Vůbec nikoho jsem tam neznal, nekamarádil jsem se tam s žádnými Čechy. Když mi bylo smutno, tak jsem vzal kytaru a hrál jsem si třeba zrovna ty písničky od Ivana a bylo mi líp.

Věnoval jste se tam muzice?
Založil jsem tam několik souborů a byl součástí několika hudebních skupin. Na rozdíl ode dneška, kdy vyhledávám ticho, jsem tenkrát vyhledával rámus a chtěl jsem, aby všude kolem mě byla hudba.

Jakou hudbu jste hráli?
Hráli jsme pop, protože jsme chtěli být slavní. Taky nás to bavilo. Měl jsem dvě zásadní kapely, jedna se jmenovala Hugh Ball and What it is, se kterou už jsme byli docela blízko k úspěchu, ale nakonec to nevyšlo, protože nám dělal manažera takový podvodník, který měl veliký talent na vábení přiblblých investorů a žil si za to na vysoké noze.

A co další skupina?
Se skupinou Kick Poets, kterou jsem po rozpadu té předešlé založil, jsme se rozhodli odjet hrát do Evropy, což nám přišlo zvláště exotické. Bylo to v roce 1989 a byly zrovna levné letenky do Paříže, kde se slavilo dvě stě let od dobytí Bastily.
Abychom měli na letenky a kargo, prodali jsme část svých nástrojů. Letěl jsem napřed. Z Paříže jsem jel vlakem do Norimberka, z Norimberka do západního Berlína a kluci z kapely pak přijeli za mnou. V Berlíně jsme pak zažili i pád Berlínské zdi.

Takže se dá říci, že jste celý život na cestách?
Jeden z důvodů, proč jsem jezdil už odmalička, také bylo, že máma dělala pro leteckou společnost Air India, takže jsme měli nějaké letenky zadarmo. Na vysoké už to cestování začal být trošku problém, tak jsem se naštval a emigroval jsem. Je pravda, že jsem v životě cestoval dost a do některých míst i opakovaně, protože hned napoprvé toho tolik o zemi nezjistíte. Mám několik oblíbených destinací, kam jsem opakovaně jezdil a jezdím nebo takové, do kterých bych se rád vrátil.

Psal jste někdy písničky na objednávku?
Jenom pár a dělat to nechci. Muselo by se jednat o zajímavý projekt. Pro mne je důležité spojení interpreta a písničky a rád se účastním procesu psaní, ale podmínkou to není. Třeba když teď pracujeme na nových skladbách se skupinou ZOO, tak se procesu skládání spoluúčastním, ale soustřeďuji se hlavně na texty. Pro mne je důležité snažit se o vytváření kvality. To ostatní mne zajímá méně.

A máte nějaké konkrétní plány?
Asi po osmnácti letech se dáváme dohromady se skupinou ZOO, se kterou jsem hrával v devadesátých letech. Budeme hrát v podstatě v původním složení jako tenkrát a doplní nás pár hostů, protože hudba ZOO má dost komplexní aranžmá a zvuk. Používají se kromě běžných nástrojů také různé píšťalky, hoboj, housle, dudy, symfonický orchestr. Jirka Chlumecký skládá především filmovou hudbu, Honza Kolář hraje s Českým národním symfonickým orchestrem, je to jeden z našich předních hobojistů. Ta hudba bude zas trošku jiná, bude mít svoji zvláštní atmosféru a to mě baví. Je to výzva.

Kdy začnete koncertovat?
Máme ambice začít už na jaře. Ale znáte to, kolikrát se otočíte dvakrát v posteli a je půl roku pryč.

Jana Kalousek

Narodil se v roce 1961 na pražském ostrově Štvanice, kde kdysi stávala porodnice. Jeho pohled na muziku silně ovlivnilo prostředí Hanspaulky na Praze 6, kde také působil se svou první kapelou Mají. V roce 1982 založil s Ivanem Hlasem skupinu Navi Papaya. Ve stejném roce emigroval do Kanady, kde zůstal osm let. Působil tam v několika hudebních skupinách.

Krátce po sametové revoluci se vrátil zpět do České republiky, postupně vydal několik alb s písničkami, na kterých se sám autorsky podílel. Spolupracoval také s Ivanem Hlasem nebo se skupinou ZOO, se kterou po delší pauze znovu obnovuje spolupráci. V roce 2007 vyšlo jeho poslední album Náhodou.

Rád cestuje, několikrát navštívil Indii, Kenyu, Etiopii, jižní Afriku, USA, Kanadu a další. Má ženu Karolínu, která je advokátkou.