VYBERTE SI REGION

Miler: Krtek je mi podobný

Praha - Jeho pohádkové příběhy jsou láskyplné, veselé a zná je celý svět. Nepracuje už šestnáct hodin denně, ale bez malování být nemůže.

9.2.2008
SDÍLEJ:

Krteček se stal fenoménem několika dětských generací Foto: archiv Zdeňka Milera

Režisér a výtvarník animovaných filmů Zdeněk Miler je hrdý na to, že dokázal zpříjemnit dětství lidem několika generací.

Tvořil byste pro děti, i kdyby krtek nebyl tak žádaný?Já jsem původně vůbec nechtěl malovat pro děti. Studoval jsem Umprum a najednou přišla válka a Němci zavřeli vysoké školy. V té době jsem dostal nabídku do Zlína, kde skupina lidí začínala s kresleným filmem. Ten mě vlastně zachránil od Reichu.

V padesátých letech pak vznikl Krtek. Je Vám něčím podobný?Když něco děláte s láskou, tak do toho dáváte svůj názor, svůj pohled na svět, sebe. Lidé, kteří mě znají, říkají, že ten krtek jsem já. A já se hlásím k tomu, že to nejlepší, co jsem v sobě měl, získal ten krtek. Špatnými vlastnostmi jsem ho raději nezatěžoval.

Není až moc dokonalý? On snad nikdy nezazlobí?
Občas se mu také něco nepovede, ale všechny svoje prohry řeší vtipem.

Byl jste v dětství také takový?Je pravda, že se v něm odráží moje dětská touha po kamarádech, protože já jsem byl v dětství samotář. Neměl jsem ani žádné sourozence. Sestra se narodila teprve až později, byla o osm let mladší.

Proto pohádkový krtek bydlí sám a nemá rodinu?Hodně lidí mi radilo, ať mu přimaluji maminku, tatínka, sourozence, a já si myslím, že by se ty příběhy rozmělnily a byl by z toho guláš. Připadá mi, že právě to se stalo třeba Rumcajsovi, když k němu přibyla Manka s Cipískem. Lidé se přestali soustředit na hlavního hrdinu a už to nebylo ono.

Maloval jste rád už v dětství?Ve třetí třídě nám náš učitel řekl, abychom si otevřeli slabikáře na straně, kde je obrázek s horou Říp od Mikoláše Alše. Měli jsme ho překreslit a vybarvit. Já jsem tehdy zrovna dostal k narozeninám nové pastelky, chtěl jsem je pořádně vyzkoušet a tak jsem na ten Říp „naplácal“ všechny barvy. Za hodinu procházel učitel třídou a zastavil se nad mým výkresem. Dlouho mlčel a pak náhle odešel ze dveří. Já jsem se lekl, že jsem zničil obraz slavného malíře, a čekal, co přijde. Učitel se za chvíli vrátil a spolu s ním dalších šest kolegů z vedlejších tříd. „Podívejte, jak to ten Miler dokázal namalovat,“ prohlásil, a mně se ulevilo. Taková pochvala vás ovlivní na celý život.

Od té doby jste už štětec nepustil z ruky?Zůstalo to ve mně jako velké vyznamenání. Každý den, když jsem přišel ze školy, hodil jsem aktovku do kouta a utíkal malovat. Maminka měla šicí stroj a na černé desce této staré dobré singrovky jsem si moc rád rozkládal pastelky.

Museli Vás rodiče od malování odhánět?Naopak. Tatínek sám rád maloval. Každé nedělní dopoledne trávil u malířského stojanu, na který napínal plátno a maloval náměty podle obyčejných pohledů. Sedával jsem za jeho zády a až do oběda ho v tichosti pozoroval.

Co byste poradil nemalujícím rodičům, kteří chtějí mít malující děti?
Většina dětí maluje a umí to moc dobře. Je to pro ně přirozené, samozřejmé.
Pak ale často přichází období, řekl bych tak kolem osmi až deseti let, kdy malovat přestanou a nikdy se už k tomu nevrátí. Kdyby jim rodiče pomohli tu dobu překlenout a udrželi je u toho, zůstalo by jim to možná napořád. Stejně jako mně.

Co říkáte dětským výtvarným kroužkům? Neničí osobitý projev?
Pokud v dítěti něco je, tak to tam zůstane. Nadané dítě je k tomu malování přirostlé a všechno ho inspiruje. Jeden můj kamarád na vysoké škole byl takový fanatik do malování, že maloval i za chůze. Měl u sebe neustále náčrtník, chodil za lidmi a maloval jejich gesta, pohyby. Jezdili jsme spolu často vlakem a zaznamenávali, jak kdo jí, spí, jak se tváří. Ve vlaku mezi Kladnem a Prahou jsem se naučil vystihnout různé charaktery.

Co považujete ve výchově za důležité?Naučit děti trpělivosti a být k nim trpělivý. Hodně jsem získal od své babičky, která mě brávala na klín a vyprávěla pohádky. Jednou jsem za ní přišel a ona mi místo pohádky navrhla pozorování mraků. Seděli jsme pak hrozně dlouho u okna a přirovnávali oblaka k různým zvířatům a postavám. Ta moje babička mi takto otevřela okno do fantazie, do pohádky. Byl to v mém životě velmi významný okamžik.

Co říkáte na současnou počítačovou animaci?Nemám ji rád. Oni udělají jeden záběr na nehybnou figuru a pak hned přeskočí na druhou, podobně nehybnou. Výsledkem je příběh, ve kterém účinkují strnulé mrtvolky otvírající pusu. Počítače nahrazují poctivou, nefalšovanou, lidskou dřinu, a z těch animovaných příběhů je to pak bohužel cítit. Chybí jim lidský rozměr.

Nahradila ho agresivita?
Ano, samozřejmě. Přináší ji Amerika, protože to je její způsob života. Američané si museli natvrdo vydobýt svou zemi a dlouho žili a dodnes žijí ve velkých kontrastech. Odráží se to i v animované tvorbě.

I Walt Disney vám připadá takový?
Disney byl vynikající, ale ti jeho pokračovatelé, to už není ono. Disney byl do jisté míry básník. Dělal hezké, milé věci. Zaměstnával spoustu šikovných lidi z celého světa, protože je dokázal přeplatit. Animátor musí do filmu přinést sám sebe a kromě výtvarného nadání by měl mít také herecký talent. Animaci ji nutné dělat s pocitem podobným tomu, když se zamilujete. Absolutně naplno a poctivě.

Co vám dnes udělá radost?
Jsem šťastný, když mě na Václavském náměstí zastaví někdo neznámý, a místo pozdravu se zeptá: „S kapsami?“

Zdeněk Miler

Narodil se 21.2 . 1921 v Kladně.
Vystudoval Grafickou školu a Vysokou školu Uměleckoprůmyslovou v Praze. Začínal s malováním melancholických obrazů, od roku 1942 působil ve zlínských filmových ateliérech a v roce 1945 přešel do Prahy, kde se stal jedním ze zakladatelů barrandovského Studia bratří v triku, které vedl Jiří Trnka.

Legendární Krtek vznikl v roce 1954 a ocenění za film Jak krtek ke kalhotkám přišel na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách rozhodlo o zaměření jeho celoživotní tvorby. Spolupracoval s autory jako je J. A. Novotný, Hana Doskočilová nebo Ivan Klíma. Jeho dvě dcery propůjčily krtkovi svůj hlas a osmnáctiletá vnučka se v současné době také věnuje malování. V roce 2006 získal Medaili za zásluhy 1. stupně.

Autor: Andrea Zajíčková

9.2.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies