Prý máme počkat na sestry, které přijdou již jen odebrat krev. Asi hodinu sedíme na vyšetřovně a nic se neděje. Vyšli jsme na chodbu scílem uchvátit pozornost zdravotního personálu. Ale na chodbě už takhle číhalo mnoho dalších pacientů. Náš soused z vedlejší vyšetřovny nám začal radit. "Běžte si stěžovat, takhle malé miminko by neměli nechat čekat." Manžel uposlechl jeho rady, zatímco já jsem setrvala ve společnosti tohoto muže, který vyčetl otazník na mé tváři, jak jsem se zahleděla na krví prosáklý obvaz na jeho ruce. "No jo, uřízl jsem si dva prsty." Sdělil mi to asi tak, jako by jste někomu oznamovali, že jste si dali do kafe dvě kostky cukru. Dále povídá: "Já slyšel to vaše miminko plakat přes stěnu, tak jsem se za něj pomodlil, aby vám to všechno dobře dopadlo!" Tomu říkám altruismus. Zanedlouho pak demonstroval neobyčejně silný smysl pro černý humor. Zavolal na procházející sestřičku, že by potřeboval převázat, že už mu prosakuje krev. Ta hned popadla obvaz a jak se k němu žene, muž začal lovit v kapsách špinavých jeansů a jestli by mu prý hned nepřipojila ty

zbylé prsty! Sestřička i já jsme zbělaly v obličeji a než se o nás pokusily mrákoty, tak se muž upřímně rozesmál, že nás tak pěkně nachytal.

Za další hodinu se nám představily dvě sestřičky a přivezly si malý stoleček s nářadím. Potom se dlouho dohadovaly, přehrabovaly a hledaly. Opět odcházely a objevovaly se s novými a novými udělátky. Když byly už nachystané, snažily se nás dostat z místnosti. Můj muž se s úlevou vzdálil, ale mně to nedalo tam úplně vyčerpaného Lukáška nechat s cizími sestrami. To, co se mi v následující hodině dělo před očima, byla noční můra.

Napichovali mého broučka jako ražniči ze všech stran a do různých hloubek. Krev byla všude, jenom ne ve zkumavkách a já jsem držela zmítající se tělíčko měsíčního miminka, jehož řev musel být slyšet až na vrátnici. Toto úsilí trvalo něco přes půl hodiny. Nakonec se rozrazily dveře a v nich stál můj muž jako Zoro mstitel a začal křičet, jak dlouho hodlají do Lukáška štourat. Ženy-sestry koktaly různé omluvy a nakonec z nich vypadlo, že nejsou pediatrické sestry a že nejsou na tak malinká miminka zvyklé. V ten moment je už manžel velmi nevybíravým způsobem cpal ze dveří a dal si zavolat pediatra. Potom jsme čekali na pediatra a potom znovu na pediatrické sestry, které se náramně divily, že předchozí pokusy

jejich kolegyň byly prováděny s nevhodnými pomůckami a jehlami. Zkrátka a dobře, za sedm hodin čistého času, když přišli s nápadem, že ještě vyšetří moč a tu odeberou ne do kalíšku, ale cévkováním, tak jim manžel vytrhl Lukáše z rukou, zabalil do deky, zapnul do autosedačky a pětičlennému překvapenému personálu sdělil, že mají 5 minut na to připravit papíry o propuštění pacienta k podepsání a přistavit naše auto z parkoviště. Samozřejmě očekává plnou náhradu parkovného. A skutečně se tak stalo. Když jsem dosedla do auta, ještě jsem si pořád nebyla jistá, co se vlastně stalo, ale ke svému muži jsem vzhlížela s obdivem jako k hrdinovi, který vysvobodil mého syna ze spárů amerického zdravotnictví.

Nemůžete se mi potom divit, že když jsem ukládala ten večer ztýraného Lukáška do postele, že jsem ho dávala hajinkat a přikryla ho peřinečkou, aby mu nebyla ziminka.