Jména jsou vylhaná, ale jinak tady bude pravda – tedy většinou. Občas ji asi trochu vylepším. Ale první malý příběh to ani nepotřebuje.

Přišla u nás doma řeč na kouření. Ne že bych byl tak prvoplánový, děti se začaly ptát samy. Z čeho se vyrábí cigareta? Jak se tabák pěstuje? Od kolika let se smí kouřit? Čím to člověku škodí? Může se na to umřít?

„A proč policajti neudělají pastičku na všechny, co kouří?“ (Tom) „I na holky?“ (Lenka) „A proč lidi nejdou a nespálí to pole s tabákem?“ (Tom – tvrdej chlap) „To se nesmí,“ povídám. Nikomu nesmíš ničit majetek. A policajt smí dělat jen to, co má přikázáno zákonem, nic víc. Může jen vyhodit lidi s cigaretou odtamtud, kde je kouřit zakázáno.

Přemýšlejí. Intenzivně. Rozevírá se jim netušená mezera: mezi povoleným a správným. Až dosud to bylo totéž. Teprve v prostoru volby přestáváme být dětmi.

Mimochodem, zvažoval jsem odpovědi pečlivěji, než byste si mohli myslet. Jsem nekuřák a nemám kouření rád, o jeho škodlivosti nepochybuju. Ale prospěje dětem tvrdý odsudek víc než zdrženlivá mírná argumentace?

Akce vyvolá reakci, vyhraněné názory rodičů vyvolávají pochybnosti a nesouhlas. Se mnou, pokud si vzpomínám, to v dětství tak určitě bylo.

Jak moc objektivní a nestranní máme být, když seznamujeme děti se světem? Které naše předsudky jim budou ku prospěchu a které ne? Teprve v prostoru volby prožijeme krásu a hrůzu rodičovství naplno.

„Kouří jen pitomci,“ pravil jsem nakonec po zralé úvaze. Zcela objektivně, vyváženě a nestranně, jak se sluší na přemýšlivého intelektuála.

Petr Koubský

Autor je analytik v oboru IT.

S příběhy českých otců a dědečků se budete setkávat pravidelně každou sobotu na stránkách Babyboomu.