Ale abych nemluvil příliš obecně. S mou ženou začala učit ve škole kolegyně Devátá. Nastoupila krátce po Vánocích, a na rozdíl od ostatních učitelek byla krásně opálená. Vrátila se totiž z Mexika, kde její manžel čtyři roky pracoval jako obchodní zástupce.

Moje žena jí padla nějak do oka, takže nás Devátých pozvali jedno sobotní odpoledne i s dětmi na návštěvu. Neodmítli jsme. Uvítali nás velmi srdečně. Nejprve jsme si prohlédli jejich byt. Byl zařízen ve stylu mexické haciendy.

Na poličkách stály sošky, vázy, šklebili se tam bůžkové, v komodě za sklem byly ty nejcennější předměty – drahokamy, stříbrné dýky s vykládanou rukojetí, tabatěrky… no krása!

Pak jsme se posadili u kulatého stolu a paní domu nám přinesla pravou mexickou kávu. Když nás obsloužila, začala se bavit i s dětičkami. Zeptala se například Alenky, který předmět ve škole má nejraději.

„Zpěv!“ odvětila naše dcerka. „A můžeš nám něco zazpívat?“ Dcera vstala, přímo předpisově se uklonila a spustila: „Utíkala Káča podle rybníka, vystrčila pr…el na kominíka. Bác, bác, bác, a on ji přes ni plác, bác, bác, bác, a on ji přes ni plác!“

Konec vystoupení, nový úklon. Tleskal jí jen její bratříček. Devátých upadli, stejně jako my, do značných rozpaků. Lidová píseň v podání naší Alenky zanechala stín na dalším průběhu naší návštěvy.

Děti se sice ještě proskočily po bytě, já se snažil vyprávět aktuální anekdoty, ale už jsme to, díky naší dcerunce, tady prohráli. Asi po hodině jsme se raději zvedli k odchodu.

Sotva za námi zapadly dveře, zaútočila moje žena na Alenu: „Kde ses naučila tu písničku? Něco tak vulgárního! Co si o nás pan inženýr a paní učitelka pomyslí?“

Náhle se manželka otočila k synáčkovi, kterému z rukávu cosi vypadlo na zem. „Co je to?“ tázala se, zvedajíc tu věc.

„Dýka!“ vydechl jsem zděšeně a obrátil se na Martina. „Tys ji tam u Devátých ukradl?“ Synáček beze studu přikývl.

„Co tě to, proboha, napadlo?“ zařval jsem na něho. „Klid, zůstaly jim tam ještě tři!“ zastávala se mladšího brášky Alena.

„Ta ostuda…!“ padala vedle mne do mdlob manželka. „Co teď budeme dělat?“

„Co? Martin okamžitě dýku odevzdá a omluví se!“ rozhodl jsem, neboť jsem si uvědomil, že právě teď se hraje o charakter mého nejmladšího dítěte.

Vyjel jsem tedy naším autem, posadil Martina i s dýkou na zadní sedadlo a vraceli jsme se zpátky.

Když jsme dojeli až k domku Devátých, musel Martin sám zazvonit u jejich vrátek. Já zůstal v autě a sledoval ho pak, jak se přiznává panu Devátému ke svému poklesku a dýku odevzdává.

Zanedlouho přiběhl zpátky. Když se zase za mnou uvelebil, zeptal jsem se ho: „Tak jaké poučení si, Martínku, po svých dnešních nepěkných zkušenostech uložíš do paměti, no?“

Můj syn o mých slovech dlouho přemýšlel. Pak ale přimhouřil oči a do obdélníčku zpětného zrcátka mi opověděl: „Že krást, tati, je super!“ Tak vám nevím…

STANISLAV RUDOLF