VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Pavel Bobek: Nikdy jsem nebyl in

Písničky Pavla Bobka poslouchají pamětníci již přes půl století. Jeho touhu zpívat nezlomila ani operace, jejíž léčba se protáhla na půldruhého roku. Letos slaví padesát let na pódiu. Jak jinak než hudbou.

18.6.2009
SDÍLEJ:

Pavel BobekFoto: Deník/Jiří Koťátko

Když se podíváte na to, co všechno jste za to půlstoletí natočil, je něco, co byste udělal jinak?

Nic bych neměnil. Myslím, že se všechno povedlo, akorát se nesmírně divím tomu, že již padesát let vykonávám tuhle profesi a nikdy jsem se na ni nepřipravoval.

Vyjma toho, že jsem chodil na hodiny klavíru. Je zvláštní, že jsou lidi schopní a ochotní mě poslouchat. A to nejen starší generace, ale i mladí. To je strašně povzbuzující pocit.

Až do 80. let jste se věnoval zároveň hudbě i architektuře, kterou jste vystudoval. Jdou vůbec tyhle dvě odlišné profese dohromady?

Já myslím, že architektura a hudba mají spolu strašně moc společného. Obojí má rytmus, výšky, hloubky, barvy.

Také moje první kapela souvisela s profesí architektury. Jmenovala se Faps podle Fakulty architektury a pozemního stavitelství. Architekti byli také moji první posluchači.

Z nich se také tenkrát pro muziku hodně lidí nadchlo. Například můj bratranec Dušek, který se mnou hrával v Semaforu na housle, nebo architekt Pavel Šváb, který se mnou nazpíval dvě písničky.

Býváte ještě i dnes před koncertem nervózní?

Tréma je věčná. Byl jsem nervózní před padesáti lety a jsem i teď. Vloni jsme na koncert do Trutnova přijeli pět minut před začátkem. Měl jsem vystoupit na festivalu, kde bylo asi patnáct tisíc lidí… Čekalo se jenom na mě.

Co se stalo?

Rozbilo se nám auto, takže jsme museli jet náhradním. Ještě během jízdy v autě jsem se převlíkal a pak mě vytáhli z auta rovnou na pódium. To jsem měl tedy těžké. Nakonec ale koncert dopadl velmi dobře. To mě udržuje v dobré náladě.

Spíše mě štvalo, když jsem nemohl zpívat vůbec. To když jsem při operaci, kterou jsem před pár lety podstoupil, přišel skoro o všechno, co člověk má. Trvalo to půldruhého roku, než mě pan doktor Jonáš svou celostní medicínou dostal do stavu, v jakém nyní jsem.

O svých pocitech, které jsem po operaci prožíval, teď píši knihu. Bude se jmenovat Love and Marriadge.

Podepsala se nemoc například i na vašich hlasivkách?

Zjistil jsem, že z rozsahu dvou oktáv, které jsem dřív měl, zbyla jen ta spodní, se kterou se samozřejmě zpívat nedalo. Dodnes ještě nejsem úplně fit. Například nemůžu běžet na tramvaj, což jsem dělal rád. Nebo nemůžu jezdit na kole, protože ještě pořád nemám správnou rovnováhu.

Letos už ale pracujete naplno. V jubilejním padesátém roce na pódiu jdete z jednoho koncertu do druhého. To musí být docela únavné. Jak nejraději relaxujete?

Mně koncertování nedělá nijak zvlášť potíže. Ne že bych to cestování miloval tak jako dřív, ale když nemusím řídit a můžu si dát sem tam po koncertě sklenku vína, tak mě nic nevyvádí z míry. Samozřejmě už bych nezvládl dvacet koncertů za měsíc, jak jsem kdysi míval.

V písni Můj rodný dům to dopadne špatně. Dům nakonec zbourají. Jaký máte vztah k vašemu domu, ve kterém bydlíte už od narození?

Jak k domu, tak k zahradě mám velmi blízký vztah. Je tu i jisté souznění s tou písní. Občas se mi zdává, že ho někdo boří nebo že na zahradu přijede traktor a že ji celou rozoral.

Možná to souvisí s nějakými úpravami domu, které jste dělali. Co se za ta léta u vás doma změnilo?

Udělalo se pár úprav, ale navenek zůstal stejný a já jsem tomu rád. Tenhle dům je dobře posazený, je tu ticho, vidím odtud na tramvaje, a zároveň je není slyšet, i když je to jen kousek.

Představu o budování zahrady sdílí moje žena. Protože strašně rádi jezdíme do Středomoří, rozhodla se zahradu osázet středomořskými dřevinami a rostlinami.

Máme tu dva cedry, túje, které připomínají cypřiše, levanduli, ibišek, oleandry. Nejprve jsme se ale museli zbavit záhonů se zeleninu, které tu zbyly ještě po mých rodičích a které jsem nesnášel.

Zmínil jste se, že jste chodil na hodiny klavíru. Hrajete někdy i při koncertech?

Nikdy jsem nehrál moc dobře, ale hrával jsem hrozně rád. Občas jsem si zahrál i s kapelou, ale musel jsem skončit kvůli kontrakcím ruky, které si vyžádaly už dvě operace.

Mnoho lidí si ale myslí, že hraji na kytaru, což není pravda a vždycky, když někde přijdu a sejde se báječná parta, chtějí po mně, abych hrál. Když to odmítnu, myslí si, že jsem fouňa.

Nedávno jste natočil duet s Robertem Křesťanem, na jednu z novějších písní Boba Dylana s českým textem. Chystáte se na další?

Písničku přeložil do češtiny Rudolf Křesťan. Plánujeme i další spolupráci. Chceme vytvořit album písniček od Johnyho Cashe.

Čeká nás ještě kus práce, zatím máme připraveny teprve čtyři písničky a dalších zhruba dvanáct nás čeká. Přitom v září už máme začít natáčet.

Jak vznikla vaše spolupráce, kdo koho oslovil?

Nazpívali jsme jeden duet na jednom z dřívějších alb. Podruhé jsme se setkali, až když mě opouštěl kapelník Miloš Štomb před tím, než jsme měli točit další desku, protože měl neshody s produkční firmou.

Ta mi nabídla spolupráci s kapelou, která je modifikací Druhé trávy. Dneska se vzájemně zveme na své koncerty. Já jsem hostem na jeho a on na mých, takže ta spolupráce je častá.

Musíte písničce nejprve „věřit“, než si ji vyberete, nebo se řídíte intuicí?

Potřebuji znát dokonale slova a také do toho často zasahuji. Dokonce jsem si pár textů napsal sám, protože člověk má o tom určitou představu, a tak si to raději udělá sám, než by to nechal dělat někoho jiného.

Kterou ze svých písniček zpíváte nejraději?

Asi nejraději mám písničku Nedělní ráno, kterou jsem poprvé slyšel v podání Johnyho Cashe, a to mně učarovalo. Jednou jsem měl možnost si s Johnem Cashem i zazpívat, byť jenom kousek, a to bylo krásné.

Pak mám taky hrozně rád písničku S tím bláznem si nic nezačínej, kterou jsem nazpíval s Marií Rottrovou.

S Marií Rottrovou jste nazpíval také jednu píseň na posledním albu Muž, který nikdy nebyl IN. Jak vlastně vidíte sám sebe?

Se Zdeňkem Rytířem, který napsal texty, jsme si o tom dlouho povídali při sklence vína. Postupně ze mě vytáhl, co jsem kdy dělal a dělám, co mám a nemám rád. V kostce je to celé o mně.

Já jsem se nikdy nesnažil být in. A když jsem byl, tak to byla spíše náhoda. Ať se to týká módy a oblékání, účesu, hudby… Vždycky jsem šel spíš mírně proti proudu.

Proto jste také zpíval zpočátku jen v angličtině, zatímco jiní zpěváci ochotně brali i písničky přeložené do češtiny?

Klasický rokenrol jsem zpíval a dodnes zpívám výhradně anglicky. Podle mě totiž nemá smysl tyhle písničky překládat do češtiny. Za prvé to zní špatně a za druhé rokenrol není založený na textu.

Překládat klasický rokenrol jako Tutti Frutti, který byl takový rozjásaný a hlavně moderní, nemělo smysl. Bylo to působivé i tak. Většina překladů písní do jiných jazyků, nejen do češtiny, dopadla stejně bídně.

Je známo, že jste vyznavačem americké hudby od jazzu přes rokenrol, country… Oslovilo vás v poslední době něco z tuzemské hudební produkce?

Přiznám se, že současnou hudbu moc neznám. Ale spoustu mých nových písniček složili mí oblíbenci. Zhruba před desíti lety jsem třeba natočil několik písniček od Leonarda Cohena.

Zpočátku jsem se do toho moc nehrnul, protože mi jeho písničky připadaly takové zádumčivé, až smutné. Pak jsem byl na jeho koncertě a zjistil jsem, že je to hrozně fajn člověk, který vtipkuje a umí mluvit vesele. Takže kdyby mi přišla do cesty nějaká krásná Cohenova písnička, zase bych ji rád trochu pokazil češtinou.

Vizitka Pavla Bobka

Narodil se 16.září 1937 v Praze a po absolvování gymnázia šel ve šlépějích svého tatínka – vystudoval Fakultu architektury a pozemního stavitelství ČVUT.

Stejně jako všichni jeho vrstevníci propadl rockenrollu a začal zpívat nejprve s fakultní skupinou FAPS, na to působil dva roky se skupinou Olympic.

Se skupinou Country Beat se v roce 1967 stal stálým členem divadla Semafor, kde působil až do roku 1990.
V březnu roku 2005 vyšlo Pavlu Bobkovi úspěšné album Muž, který nikdy nebyl IN, na kterém spolupracoval producentsky i hudebně
s Lubošem Malinou.

V roce 2005 se podrobil operaci dvanácterníku, po které byl ze zdravotních důvodů nucen na rok a půl přerušit práci.
Již v roce 2007 vydal album Antologie.

V rámci jubilejních padesáti let na pódiu letos pořádá speciální koncertní turné, které potrvá až do srpna.

Autor: Lenka Vašková

18.6.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Lubomír Zaorálek
4 15

Sobotka: Kandidátem ČSSD na Hrad by mohli být Zaorálek nebo Štěch

Kajínek po propuštění z vězení vyvolává mezi lidmi různé reakce. Jedni jej odsuzují, druzí jej považují za celebritu. Když ve čtvrtek odpoledne s přítelkyní nakupoval v brněnském univerzitním kampusu, lidé se s nim fotili a chtěli autogramy.
AKTUALIZOVÁNO
21 12

Lidé jsou skvělí. Přejí mi a věří, že jsem nevinný, řekl omilostněný Kajínek

Ruské velvyslanectví: Růžový tank pošpiňuje vzpomínku. Podpořilo přemalování

Členy vojenského klubu, kteří se o víkendu pokusili vrátit růžovému tanku IS-2 před červeným kostelem v Brně původní zelenou barvu, ve čtvrtek podpořilo velvyslanectví Ruské federace v České republice. Jeho zástupci se ohradili proti tvrzení Davida Černého, který tank přetřel na růžovo, že se jedná o symbol okupace z roku 1968.

Erdogan v bruselských kleštích. Jednal s Merkelovou i Macronem

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan se musel v Bruselu na summitu NATO podívat přímo do očí těm, které v uplynulých měsících na dálku urážel. Setkal se s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem a německou kancléřkou Angelou Merkelovou. I když s pohledem do očí má v případě Angley Merkelové prezident Turecka problémy. Při jednáních v únoru v Ankaře se turecký prezidnet očnímu kontaktu s kancléřkou v maximální možné míře vyhýbal.

Zase můžete cestovat. Soud pozastavil Trumpův protiimigrační dekret

Když na začátku svého vládnutí v Bílém domě omezil prezident Donald Trump vstup do země občanům zemí, kde převládá muslimské obyvatelstvo, postavili se proti jeho rozhodnutí nejen obyvatelé USA na protestních akcích. Své slovo řekl k naplnění Trumpových předvolebních slibů i soud.

AKTUALIZUJEME / AKTUALIZOVÁNO

V Bruselu bez rukaviček. Problémem bude Turecko, rozpočet, teror a možná i Rusko

Podle článku 5 zakládací listiny Severoatlantické aliance je útok na jednoho člena NATO útokem na celou alianci. To platilo bez výhrady v době studené války. Bude to platit i v éře nového amerického prezidenta Donalda Trumpa?

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies