Patříte mezi umělce, kteří do svých písniček dávají to, co je v životě trápí?
Já si spíše pamatuji ty hezké věci, ty ošklivé zapomínám. Z komunismu si také pamatuji spíše to legrační.

Jaké jste měl dětství?
Narodil jsem se těsně před válkou, máma byla židovka. Měl jsem tři další sourozence a největším úspěchem naší rodiny bylo to, že jsme všichni přežili protektorát.
Tatínek byl totiž katolík, a o smíšená manželství se nacisté začali zajímat až na konci války.V té době už byl takový zmatek, že na všechny rodiny, jako byla ta naše, naštěstí nedošlo.

Uvědomoval jste si jako dítě nějaké nebezpečí?
Ani ne, rodiče před námi raději o ničem nemluvili a židovskou hvězdu musela nosit pouze maminka. Zůstala ve mně jenom jedna výrazně nepříjemná vzpomínka.

Bydleli jsme ve čtvrtém patře a pod námi žila Němka, příslušnice SS.
Byla to taková divá žena, která často stávala na chodbě s rozpuštěnými vlasy, v županu a kouřila cigaretu. Strašně jsem se jí bál a pokaždé čekal, až půjde někdo nahoru, abych nemusel jít kolem ní sám. Tak vypadala válka v mých dětských očích.

Muzicírovali jste doma?
Hodně jsme zpívali a na Štědrý den dokonce i čtyřhlasně. Měli jsme takové staré piano a já na něj začal hrát hned, jak jsem dosáhl na klapky. Rodiče ale nebyli hudebně nadaní a mezi mé nejhorší zážitky z války patřily chvíle, když se otec pokoušel hrát na violoncello.
Bylo to zrovna v době, kdy vypadalo vše beznadějně a falešné tóny přispívaly k pochmurné náladě. Možná, že to byl otcův originální způsob odboje.

Jakou hudbu jste doma poslouchali?
Neměli jsme ani rádio, ani gramofon, a tak jsem chodil k sousedům, kteří měli méně dětí a tím pádem si mluvící bedýnku mohli dovolit. Díky ní jsem poznal Wericha, Voskovce a Ježka. Ovlivnilo mě to na celý život.

Jste hudební skladatel, bylo v době vašeho dětství výrazně méně ruchů a zvuků než dnes?
Bylo jich určitě mnohem méně. Odjakživa mě zajímají spíše přírodní zvuky, ale jeden, takový typicky civilizační, mi utkvěl v paměti snad už navždy.
Naproti našemu domu byla ohrada, zpoza které se každé ráno ozýval zvuk cirkulárky. Zvykl jsem si na něj a když ho dnes slyším, vracím se do dětství.

Použil jste ho v některé z vašich skladeb?
Zatím ještě ne.

Pro výuku na hudební nástroj je nezbytný dril. Mají rodiče své děti do hraní nutit?
Bez drilu to nejde. Zdá se mi, že dnes nám roste generace samých hudebních konzumentů. Vypadá to, že stále méně dětí je ochotných věnovat se hudbě aktivně, možná proto, že je poměrně snadno dostupná, že se dá kdykoliv odněkud stáhnout, zkopírovat. Jsem nadšený, když potkám dítě, které cvičí několik hodin denně třeba na housle. V dnešní době to považuji za zázrak.

Když komponujete písničky, myslíte přitom na dětské posluchače?
Nepřemýšlím nad tím, komu je to určené. Nemám jasnou dělící čáru mezi dětskými písničkami a těmi pro dospělé.

Umíte se dívat na svět dětskýma očima?
Myslím, že ano.

A máte na to nějaký recept?
Řekl bych, že je to o tom, jakého je člověk založení, jakou má povahu. Možná, že jde o schopnost udělat si ze sebe legraci, uvidět se jako směšnou, nedokonalou bytost. Je mi líto takových těch důležitých lidí, kteří se neumějí z ničeho radovat.

Jste autorem mnoha písniček, hudby k různým filmům, divadelním představením. Který z žánrů máte nejraději?
Měl jsem to štěstí delší dobu spolupracovat s lidmi, kteří vyráběli večerníčky, jako byl třeba režisér Václav Bedřich. Tehdejší animovaný film byl takovou oázou, která do jisté míry unikala ideologickému dohledu.

Který z těch večerníčků, ke kterým jste složil hudbu, máte nejraději?
Dlouho se mělo za to, a teď se k tomu Česká televize začíná bohužel zase vracet, že večerníček musí být laskavý, učesaný, až jakoby sladký. V tomhle směru byli Maxipes Fík, Pat a Mat anebo Králíci z klobouku revoluční. Myslím, že dětem se líbili a líbí právě pro to svoje rošťáctví, neuhlazenost.

Nevadí vám, když někde na ulici uslyšíte z mobilu melodii Králíků?
Párkrát už se mi to stalo. Když jsem to uslyšel poprvé, měl jsem pocit, jako že bych se měl uklonit.

Překvapují vás něčím dnešní děti?
Třeba tím, jak umí být spontánní v divadle, při představení, jak se zapojují do děje. Dříve se nesměly příliš projevovat, učitelky je hned okřikly, dnes už je to jinak. Vidím v tom posun.

Co je podle vás kýč v hudební tvorbě pro děti?
Pro mě osobně je vždy určující to, zda v tom slyším radost toho, kdo to vymýšlí. Nelíbí se mi, když je z písničky cítit kalkul, vypočítavost. Nemám moc rád, když se věci dělají jakoby šité na míru dětskému divákovi.

Ale přitom máte rád jednoduchost, musíte se o ni hodně snažit?
O jednoduchost se snažit nedá, a ani není potřeba ji hledat. Dochází se k ní jakoby mimoděk. Je úžasné, když se za ní skrývá společná práce celé skupiny lidí, jako tomu bylo právě třeba u těch večerníčků, na které vzpomínám ze všeho nejraději.