VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Zdena Nepilová: Františka si malé děti chodily pohladit

Svým laskavým humorem a lehkostí ve vyprávění si dokázal získat dospělé i děti. Kniha Já Baryk patřila mezi jeho nejčtenější dětské tituly, ale jejího večerníčkovského ztvárnění se už František Nepil bohužel nedočkal. Na oblíbeného spisovatele, žurnalistu, humoristu a především svého manžela vzpomíná Zdena Nepilová.

18.5.2008 1
SDÍLEJ:

František Nepil na besedě v Základní škole Mařetice v roce 1994.Foto: archiv Zdeny Nepilové

Jaké měl František Nepil dětství?
Moc rád na něj vzpomínal. Spolu s rodiči a svým o šest let starším bratrem Miloslavem vyrůstal na samotě. Jeho otec byl totiž správcem skautské rezervace u Nižboru.

František musel chodit denně téměř dva kilometry pěšky do školy. Cestou se potkával se všemi těmi divokými včelami, liškami, kukačkami, zkrátka tvory, kteří potom později vystupovali v jeho povídkách. Nejdůležitějším zvířetem v jeho životě byl ale pes Alík.

Určitě měl něco společného s Barykem z večerníčku Já Baryk.
Ano, byl to on. Skutečný Alík sice nevypadal tak, jak ho pro Večerníček namaloval Adolf Born, ale bystrý byl stejně jako ten pohádkový Baryk. Byl to čistokrevný ořech, dobře vycvičený. Když maminka zavelela, že je čas k večeři, měl už naučené, že kluky musí přivést z lesa. Našel je, ať byli kdekoliv. Nelenil pro ně vlézt i do potoka.

Psal váš manžel už když byl malý?
Patrně si jeho talentu všimli už učitelé na měšťance, protože mi vyprávěl, jak ho pověřili, aby chodil po třídách a předčítal dětem ze svých slohových prací. Prý aby spolužáci viděli, jak má taková slohová práce správně vypadat.

Při vyučování zase rozesílal po třídě různá vtipná psaníčka a podepisoval je svým originálním podpisem – přeškrtnutým pivem, což mělo znamenat – Nepil. Jedna ze spolužaček má některá dodnes schovaná doma.

Byl asi takovým třídním šaškem?
Patrně ano a ta veselost mu asi byla dána do vínku. Když ho jeho teta Marie těsně po narození vzala do náručí, prohlásila: „Takové veselé oči jsem na miminku ještě neviděla. To bude určitě veselý člověk.“ A skutečně to tak bylo.

Bylo to tak, ale pozor, lidé si Františka často představovali jako upovídaného. Opak byl pravdou.

On raději lidem naslouchal než povídal. Když ale potom něco řekl, tak to stálo za to, uměl pobavit. Řekla bych, že ve skutečnosti byl spíše uzavřený člověk.

Není divu, když část svého života strávil s rodiči na samotě.
Když se ho někdo zeptal, jakou hudbu má rád, odpověděl že nejraději má ticho. Byla to skutečně pravda, ta samota ho ovlivnila na celý život. Když chodil do druhé třídy, přestěhovali se Nepilovi do Prahy a František to město moc špatně snášel.

Cítil se v něm pořád jako cizinec. Nechápal proč, když jde po ulici a někoho pozdraví, se lidé mračí a podivně se šklebí. Stýskalo se mu po lese až tak moc, že z toho dokonce na nějaký čas onemocněl.

Vyrůstal mezi skauty. Byl zásadový?
Je komické, že dostál svému jménu a po celý život skutečně nepil alkohol a nekouřil. Skautství v něm zůstalo napořád.

Ženy umělců bývají většinou prvními a nejdůležitějšími kritiky. Bylo to tak i ve vašem případě?
Někdy jsem mu dělala prvního čtenáře a jako čtenářský diletant z vesnice jsem mu říkala: „Tak tomuhle nerozumím, musíš mi to vysvětlit.“

Takže jste se možná zasloužila o tu jeho proslulou vypravěčskou srozumitelnost?
To nevím, ale František si zakládal na tom, aby to, co napsal, bylo srozumitelné všem. Tak vlastně vznikl i ten jeho originální způsob čtení. Nahrával sám sebe na diktafon a zkoušel si to číst tak dlouho, dokud neměl pocit, že srozumitelnější už to být nemůže.

Ve svých povídkách si často dělal legraci z rodinných příslušníků. Poznala jste tam někdy i sama sebe?
Mnohokrát a vždy jsem mu v legraci říkala: „Ty máš štěstí, že to není žalovatelné.“

Jaký měl František Nepil vztah k dětem?
Děti měl hrozně rád a uměl to s nimi. Mnoho spisovatelů odmítalo jezdit na besedy s dětmi, ale on je naopak vyhledával. Uměl děti úžasně zaujmout. Když přišel na návštěvu do některé mateřské školy, děti ho hned začaly brát jako někoho, koho důvěrně znají, a dokonce si ho chodily i pohladit.

Čím to bylo, že uměl tak upoutat?
Pan Horníček říkal, že když se ozve Nepilův hlas, přestane člověk spěchat. Teprve potom, co se zastaví, tak pochopí, že předtím vlastně nikam nespěchal. Já myslím, že s Nepilem na čas zapomínali dospělí i děti.

Jaký byl tatínek a dědeček?
Byl samozřejmě velmi časově vytížený, ale když mohl, tak se dětem snažil poskytnout něco nevšedního. Třeba je na chalupě vzbudil uprostřed noci a ještě spící je vynesl ven, aby jim ukázal světlušky. Také třeba ozdobil starou hrušeň svítícími lampiony a jen tak, zničehonic, uspořádal dětem zahradní slavnost.

Pro koho psal raději, pro děti nebo pro dospělé?
Říkal, že při psaní pro děti odpočívá. Měl třeba rozepsanou knihu pro dospělé a dostal se do fáze, kdy nevěděl, jak dál. Aby nelelkoval, odskočil si na chvíli do dětského světa a napsal něco pro děti. Naše dcera Helenka neměla ráda zlo vpohádkách, tak jí vymýšlel nové, laskavější, a některé z nich pak i sepsal.

Zdědily děti nebo vnoučata nějaký ten tvůrčí gen po dědovi?
Hodně si vyčítám to, že jsem dceru Helenku jako malou dávala do jeslí, do školky. František mi vždycky říkal, ať to nedělám, ale já si myslela, že zvládnu práci i rodinu. Dnes vidím, že to byla chyba, že jsem ho měla poslechnout. František byl moudrý i jako vychovatel. Malé děti potřebují mít mámu u sebe, jinak strádají.

Snažím se to vynahradit na vnoučatech, ale přeci jenom už jsou jiná generace a já jim v mnohém nerozumím. Přesto si všímám, že vnuk Martin hodně čte a rád o věcech hloubá. Vidím v něm otisk dědy a mám z toho radost.

František Nepil

  • Narodil se 10. 2. 1929 v Hýskově u Berouna.
  • Zemřel 8. 9. 1995 v Praze.
  • Část dětství strávil na samotě Výbrnice u Nižboru.
  • Maturoval na Obchodní akademii v Praze-Karlíně.
  • Po maturitě pracoval jako obchodní referent.
  • V roce 1969 nastoupil do redakce vysílání pro děti a mládež v Československém rozhlase. Jeho rozhlasové minifejetony se staly legendárními.
  • Přispíval do časopisu Mateřídouška, kde také vycházely jednotlivé povídky, ze kterých pak vznikla kniha a následně večerníček Já Baryk.
  • Je autorem řady scénářů a televizních pohádek.
  • Napsal několik desítek textů ke scénkám Divadla Spejbla a Hurvínka.
  • Tvorba pro dospělé: např. Dobré a ještě lepší jitro, Jak se dělá chalupa, Atlas mého srdce, Apokryfy z éteru, Kde jsi chodil, Satane, Střevíce z lýčí a další.
  • Tvorba pro děti: např. Strašpytýlek, Pět báječných strýčků, Polní žínka Evelýnka, Pohádková lampička.
  • Večerníčky: Domeček u tří koťátek, Makový mužíček, Kouzelník Žito, Štuclinka a Zachumlánek, Já Baryk, Naschválníčci.

Autor: Andrea Zajíčková

18.5.2008 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:
Napadení seniora.
6

Mladý cizinec zkopal seniora na zastávce. Nechtěl se nechat okrást

František Rajtoral
AKTUALIZUJEME
1 10

Smutná zpráva. Fotbalista Rajtoral spáchal sebevraždu

Severokorejci: Jsme připraveni potopit americké lodě

Pchjongjang se dnes nechal slyšet, že je připraven potopit americkou loď, která demonstruje svoji vojenskou sílu u korejských břehů. K americké letadlové lodi u břehů Severní Korey se včera připojily dvě japonské, kvůli cvičení v západním Pacifiku. Japonsko má v Asii druhou největší ozbrojenou flotilu, hned po Číně.

Nelegální tunningový sraz: policie musela zasahovat

Kvílení pneumatik, řev trápených motorů a hlasitá muzika. V Mladé Boleslavi, na parkovišti marketů Obi a Albert v ulici Na Radouči, si dali nenahlášený sraz příznivci tunningu, aby se navzájem pochlubili svými vyšperkovanými vozy. 

AKTUALIZOVÁNO

Dobrá zpráva pro Pardubice: Hokejová extraliga je zachráněna

Obrovská radost, vyprodaná hala na nohou, potlesk na otevřené scéně. Tak končil poslední zápas hokejistů Dynama v sezoně. V posledním utkání baráže porazili Jihlavu a odvrátili hrozbu pádu do první ligy. Takže nejvyšší hokejová soutěž je zachráněna!

Akce Kulak, pak samota, vypráví pamětnice

Ze třiaosmdesátihektarového statku v Mistříně na Hodonínsku se museli přestěhovat za jeden den. V roce 1951 jim ho totiž vzali komunisté při akci Kulak. Při ní zabavovali majetek všem velkým statkářům, aby vytvořili státní hospodářství. „Bylo nás devět. Vojáci nás převezli na samotu u Jestřabice na Kroměřížsku, která měla jen jednu místnost," vzpomíná šestaosmdesátiletá Eliška Kolečkářová na dobu, kdy jí bylo osmnáct let. Jejího otce letos hodonínský okresní soud rehabilitoval a očistil jeho jméno.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies