„Má socha se musí vejít do jednoho kmene, nic nepřidělávám a nelepím. Dělám sochy z jednoho kusu a srdce mě bolí, když třeba kvůli části těla musí jít většina dřeva pryč. Je to obrovský odpad, když třeba vyřezávám kopyto koně, chobot slona nebo ruku a musím toho spoustu odřezat," povzdechl si Halouzka. „Ale výsledek je tak raritní, že to stojí za to. Kus kmene se promění v něco dalšího. Duše stromu žije v soše dál," dodal Halouzka.

Průběžně pracuje na více sochách, nyní dokončuje sochy několika Pradědů, jedna socha bude ojedinělá tím, že je oboustranná. Také chystá sochu kamzíka, tu instaluje na pahorku, který kvůli tomu vybudoval v areálu galerie.

Dostat se k velkým kmenům není jednoduché, velkých stromů ubývá. „Velkých stromů už moc není, uhnívají nebo je třeba z bezpečnostních důvodů obce vykácí. Je to celoroční shánění," ujistil Halouzka.

Rád by se soustředil jen na vyřezávání, ale musí dělat spoustu další práce. Aby se mohl věnovat jen řezbařině, rozhodl se, že v galerii v Jiříkově nabídne práci a bydlení nějakému páru lidí, kteří by se starali o údržbářské práce v celém areálu, pečovali o zahradu a dělali, co bude třeba. „Zatím jsem ale nikoho vhodného nenašel, nejsou lidi," řekl Halouzka.

„Co mi dodává sílu a energii, to je ta spokojenost těch lidí, kteří sem přijdou a líbí se jim tu. Přijede třeba škola z Ostravy a děti si tu opečou špekáčky na ohni nebo dorazí zájezd lidí. Mnozí se sem vracejí a to, že ocení mou práci, to mě drží nad vodou," svěřil se řezbář.