VYBERTE SI REGION

Studentům chybí motivace

Opava /ROZHOVOR/ - Prof. PhDr. Rudolf Žáček, Dr., se narodil 20. května 1948 v Ostravě. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor dějepis a ruština. Do roku 1989 pracoval jako historik v Okresním vlastivědném muzeu ve Frýdku-Místku. V roce 1989 přešel do Slezského ústavu ČSAV a roku 1991 se stal jeho ředitelem.

16.4.2012
SDÍLEJ:

Rektor Slezské univerzity Rudolf Žáček.Foto: Vladimír Meletzký

Poté, co se Slezský ústav stal součástí Slezského zemského muzea, byl jmenován zástupcem ředitele muzea. Od roku 1991 také vyučuje na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě. V roce 2001 byl jmenován prorektorem, v roce 2007 byl zvolen rektorem Slezské univerzity.

Dne 24. června 2011 jej prezident Václav Klaus jmenoval profesorem. Specializuje se na české dějiny středověku a raného novověku, dějiny Slezska a dějiny česko-polských vztahů. Pro svou práci rektora a historika nemá podle svých slov čas na koníčky. Dříve rád četl, poslouchal klasickou hudbu a chodil do přírody.

Když se ho zeptáte na jeho životní krédo, zareaguje, že takovou otázku nemá příliš rád, nicméně pak odpoví. Jeho krédo tedy zní takto: Dovoleno je pouze to, co neškodí druhému.

Rektorem jste od roku 2007. Co se pod vaším vedením změnilo, na co jste hrdý, a kde jsou ještě rezervy?

Za svůj největší úspěch považuji, že se po dvou desítkách let existence Slezské univerzity, která jako jediná v České republice vznikla takzvaně na zelené louce, tedy bez předchůdce v podobě zpravidla pedagogické fakulty, podařilo založit třetí fakultu, fakultu veřejných politik. Slušně se etablovala, má trvale značný zájem uchazečů ve všech studijních programech.

Nejlepší vědecké výsledky má obor s názvem Středoevropská studia. O vysoké úrovni svědčí skutečnost, že jeho nejúspěšnější absolventi mohou pokračovat ve studiu doktorského programu, jehož akreditaci fakulta nedávno obdržela.

Rezerv je mnoho. Abychom udrželi kvalitu vzdělávání, musíme se snažit pro studenty vytvořit optimální podmínky, což v prostorách sice vnějškově reprezentativních, ale více než sto let starých objektů není snadné. Naplnění těchto záměrů závisí na státních prostředcích. Osobně považuji za jeden z nejbližších cílů celkovou rekonstrukci budovy bývalého Okresního úřadu na Bezručově náměstí 14.

Za touto budovou se měla stavět nová a tolik potřebná univerzitní knihovna.

Ano, měla by být situována v místech dnešního dvora a parkoviště. Spolu s knihovnou a rozsáhlou studovnou by tam měly vyrůst výukové prostory s velkými učebnami, pro které ve starých budovách není dostatek prostoru.

Jaká je tedy aktuální situace? Bude se knihovna stavět, či nikoli?

Pevně věřím, že ano. Její výstavba je zařazena v investičních programech ministerstva školství, probíhají závěrečná jednání o uvolnění financí, čeká se vlastně už jen na podpis pana ministra. V souvislosti s demisí ministra školství Dobeše se vše dostává opět na nejistou půdu.

Kolik má nová knihovna stát?

Podle projektového rozpočtu by náklady na opravu a rekonstrukci staré budovy a výstavbu traktu s knihovnou a novými učebnami měly představovat částku kolem čtyř set milionů korun včetně DPH.

Stát se v oblasti financí chová k vysokým školám velmi macešsky. Jaká je situace na Slezské univerzitě, co si může dovolit, a co nikoli?

Poklesy dotací státu do vysokých škol jsou za poslední roky drastické. Jen v letech 2009 - 2012 klesly průměrné výdaje státu na jednoho studenta veřejných vysokých škol o 15,5 procenta. Poměr výdajů na vysoké školy v poměru k HDP klesl za stejnou dobu v ČR z 0,68 procenta na 0,55 procenta, přičemž podíl výdajů na vysoké školy v kapitole ministerstva školství poklesl o více než dvě procenta.

V té souvislosti není bez zajímavosti, že tzv. normativ, tedy finanční prostředky, které stát dává na žáka či studenta, vzrostl v uvedených letech u žáků základních, středních a vyšších odborných škol v průměru o více než 8 procent, u vysokých škol o 16 procent klesl. Dostáváme se tak do paradoxní situace, kdy vysoká škola dostává např. v podobě normativních prostředků na jednoho studenta ekonomického oboru 30 546 korun, střední škola 46 248 korun a VOŠ 41 680 korun.

A výhledy do budoucna jsou ještě mnohem horší. Zatímco v roce 2009 dával stát na vysoké školy takřka 22 miliard korun, v roce 2012 jsou to už pouze 19,3 miliardy a v roce 2014 má rozpočet klesnout na 14 miliard. Pokud bychom brali v úvahu i investiční prostředky, mohli bychom k uvedeným číslům připočítat vždy průměrně tři miliardy. Takto rychlý propad, a to za situace růstu cen energií, zvyšování DPH, a tedy celkového výrazného navyšování provozních výdajů, nejsou vysoké školy bez poklesu úrovně kvality ustát.

Vysoké školy si ale často zlepšují svůj rozpočet přijímáním nadměrného množství nepříliš nadaných uchazečů.

Málokdo bohužel ví, že ministerstvo určuje jednotlivým školám přesný počet takzvaných financovaných studentů. I kdybychom přijali dvakrát tolik uchazečů, nedostaneme od státu ani korunu navíc. Přitom nikdy nevíme, kolik z přijatých se skutečně ke studiu zapíše a kolik z nich náleží do kategorie studentů, kteří například neúspěšně studovali někde jinde a stát je pak řadí k takzvaných zvláštním studentům, které financuje jen v omezené míře nebo vůbec ne.

Tyto skutečnosti jsme ale schopni zjistit teprve po jejich zápisu do centrální matriky studentů. Výsledkem pak je, že každá škola vzdělává část studentů, loni to u nás bylo až kolem 800, aniž by na ně dostávala od státu jakoukoliv dotaci.

Univerzita má nyní pět tisíc přihlášek ke studiu. Je to úspěch, či nikoli?

Nepoužil bych slovo úspěch či neúspěch. Počet přihlášek je sice o něco málo nižší než loni, ale toto snížení nedosahuje míry pádu populační křivky. Ve skutečnosti má ale toto číslo jen nízkou vypovídací hodnotu, neboť uchazeči se dnes hlásí na několik škol a teprve na základě úspěchu v přijímacím řízení si vybírají, na kterou školu vlastně skutečně nastoupí.

Jaký je váš názor na zavedení školného?

Nejsem zastáncem školného, zejména v současné ekonomické situaci a už vůbec ne v podobě, v jaké je navrhováno. Za nešťastný považuji systém odloženého školného, které povede k zadlužení studentů v době, kdy by měli získat byt, založit rodinu, mít děti. Jedním z důsledků by byl jen další pokles populace, jejíž stav je už dnes nutno považovat za kritický. Stát by měl raději prostředky, kterými by musel financovat dluhovou službu odloženého školného komerčním bankám, použít pro zkvalitnění financování vysokých škol.

Znám studenty, kteří docházejí na přednášky, poctivě studují, dřou. A pak jsou takoví a není jich málo , kteří se flákají a do školy téměř nechodí. Lenoch ale dnes dostuduje stejně jako poctivec. Nebylo by školné na flákače účinným prostředkem?

Určitě ne v dnes navrhované podobě. Nemalá část studentů i tak dříve či později zjistí, že na studium z různých důvodů nestačí a školu opouštějí. Dovedu si ale představit variantu školného, které by mělo motivační efekt. Platilo by se vždy až na konci akademického roku a jeho výše by se odvíjela od studijních výsledků.

Vynikající studenti by místo placení obdrželi stipendia, dobří by neplatili nic a ti se špatnými výsledky a neúspěšní by studium museli následně zaplatit. Vámi uvádění „flákači“ by tak financovali stipendia pro pilné a pracovité. Takovéto školné by ale nemohlo nahrazovat financování ze strany státu. A asi by také neprospívalo našim, či spíše zahraničním bankám.

Nacházejí absolventi Slezské univerzity práci?

V globálu jistě platí obecné pravidlo čím vyšší vzdělání, tím snadněji se nachází pracovní místo. I když ne vždy přesně v daném oboru. Velký vliv má konkrétní situace na pracovním trhu v regionu. Většina našich studentů pochází z Moravskoslezského a Olomouckého kraje, které jsou zatíženy dlouhodobě mimořádně vysokou mírou nezaměstnanosti dosahující v průměru takřka 13 procent a v některých oblastech se blíží k 18 procentům.

Ne všichni absolventi se mohou bez problémů odstěhovat za prací například do Prahy, kde je i dnes minimální čtyřprocentní nezaměstnanost, nebo do zahraničí. Mnoho z nich má zde silné rodinné vazby, musí pečovat o stárnoucí rodiče a často jim chybí potřebné prostředky pro to, aby mohli začít nový život v pracovně atraktivních regionech.

Vy jste se k reformě vysokých škol exministra Dobeše mimo jiné vyjádřil v tom smyslu, že je nutná reforma celého školství. Co jste měl konkrétně na mysli?

Školství je těsně provázaný systém. Nelze mít kvalitní vysokoškoláky za situace, kdy není dostatek kvalitních středoškoláků. A nelze mít kvalitní středoškoláky, pokud žáci nenastoupí na střední školy vybaveni kvalitním základním vzděláním. Žákům a studentům základních a středních škol chybí dnes silná motivace, která je kdysi nutila k dosahování dobrých výsledků ve studiu. Dobré výsledky by měly být předpokladem k přijetí na střední či následně na vysokou školu.

S faktickým rozpadem učebních oborů a v podstatě nepřipravenou a překotně zavedenou populistickou masifikací vysokoškolského studia se podařilo vytvořit přesvědčení, že každý se na vysokou školu, ať již veřejnou nebo soukromou, dostane a každý ji může absolvovat. Představa, že se něco takového dá provést bez obecného poklesu úrovně kvality, je mimo realitu.

V rámci bakalářského studia se tak nezřídka supluje a dohání středoškolská úroveň vzdělání a toho, co bychom chtěli vidět jako skutečně kvalitní až špičkový výsledek absolvování vysoké školy, se mnohdy daří dosáhnout až v doktorském stupni studia.

Dříve například na Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci na obor čeština historie vzali pouhých dvacet uchazečů z několika stovek…

Na obor, který jsem vystudoval já, tedy historii ruštinu, nás v závěru šedesátých let minulého století brali pět ze dvou set. Dnes je vše jinak a nejsem si jist, zda se máme příliš čím chlubit, pokud to nemají být jen počty studentů. Masový přístup k vysokoškolskému studiu jistě přispívá ke zvýšení vzdělanosti širokých vrstev obyvatelstva a šetří státu nemalé prostředky.

Je lepší, když mladí lidé studují, než když jsou bez zaměstnání. Náklady, které by musel stát vynakládat na podporu v nezaměstnanosti se tak přenášejí na rodiny studentů. Je ale otázka, zda by nemělo větší smysl, kdyby se část dnešních „vysokoškoláků“ raději něčím smysluplným vyučila. Obávám se, že nám čím dál tím více bude přibývat obtížně zaměstnatelných bakalářů a už dnes volají zaměstnavatelé stále zoufaleji po kvalitně vyučených řemeslnících.

Pojďme dál. Nedávno média upozornila na to, že Kristýna Kočí, politička strany Věci veřejné, která proslula skandály je ve správní radě Slezské univerzity. Vy jste mi nedávno na to téma řekl, že člověk spojený se skandály jméno univerzity poškozuje. Co s tím, když Kočí může odstoupit pouze ze své vůle?

Paní Kočí se od dob své aféry na naší univerzitě neobjevila. Pokud by snad byly obavy z titulu jejího členství ve správní radě z možnosti nekvalifikovaného zasahování do chodu univerzity, byly by v podstatě zbytečné. Rada má takřka výhradně kontrolní funkci, rozhodování je v rukou akademické samosprávy, především akademických senátů.

Byl byste tedy rád, kdyby Kristýna Kočí ze správní rady zmizela?

Z historie je známa řada případů, kdy člověk, s nímž je spojena nějaká jím samým zaviněná aféra, odstupuje zpravidla sám z veřejné funkce. Byl to důsledek dlouholeté tradice, atmosféry ve společnosti, společenské a politické kultury. Připadá mi dost neskutečné, jestliže se lidé spjatí s aférami mnohem většího rozsahu drží svých poslaneckých a vládních postů, a navíc se ohánějí slovy, že přece dostali od voličů mandát.

Jako by jim voliči dali svůj hlas se znalostí jejich skutečného charakteru. A to se netýká ani zdaleka jen Kristýny Kočí. Ji by snad mohlo alespoň zčásti omlouvat mládí, absence životní zkušenosti a raketový postup ze studentky na post ženy jednající o složení vlády. To by patrně zamotalo hlavu i mnohem starším a zkušenějším.

Problém je v tom, že politická kultura doznala po dvou světových válkách a marasmu totalitních režimů neuvěřitelných proměn. V době, kdy psal Alexandr Dumas svého Hraběte Monte Crista nedávno v noci jsem se díval na kousek stejnojmenného filmu , připadalo mu zcela normální vykreslit obraz čestného rejdaře, který byl přesvědčen, že nesplatit svůj dluh znamená ztrátu cti, kterou může vykoupit jen svým životem. Toto extrémní pojetí cti si už dnes představit nedokážeme.

Ale abychom jen nenaříkali nad tím, jak špatné jsou dnes časy. Ve stejném románu je řada příkladů lidí, kteří by se uplatnili i v našem politickém a ekonomickém polosvětě. Lidí, vůči nimž se rozhodl románový Edmond Dantes uplatnit svou spravedlnost, když ta boží nezasáhla. Trochu se bojím, aby absence boží a bohužel až příliš často i oné lidské spravedlnosti nevyvolala v některých členech společnosti nejen nedůvěru k demokratickému systému, ale i touhu po vládě pevné ruky anebo přesvědčení, že je třeba začít brát spravedlnost po vzoru Edmonda Dantese do vlastních rukou.

Historie by i v tomhle mohla být až příliš dobrou učitelkou.

Autor: Zuzana Urbánková

16.4.2012
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Inkluze je zločin na dětech, říká Václav Klaus mladší

Havlíčkův Brod /ROZHOVOR/ - Má všeobecní vzdělání budoucnost? Je inkluze krok tím správným směrem? To byla hlavní témata přednášky, kterou v Havlíčkově Brodě nedávno připravil Okrašlovací spolek Budoucnost.

Manželé ze Kdyně se snažili zachránit život mladému sportovci. Bohužel marně

Hluboká - Silák z Hluboké zemřel za jízdy na kole. Jeho otec děkuje manželům Homolkovým, kteří bojovali o jeho život.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies