Vybrali si život s Bohem: Jeden je farář, druhý voják z povolání

„Nejde o to, abych dělal chytrého," říká farář Václav Tomiczek

 Farář Václav Tomiczek má teprve sedmatřicet let, dokáže ale najít pochopení pro všechny generace. Řeší trable s lidmi v důchodovém věku a občas, jak on sám říká, bojuje i s puberťáky. Práce faráře Tomiczka, který pochází z Českého Těšína, není jen o přípravách a sloužení bohoslužeb. Svou přítomností, slovy a požehnáním se snaží zmírnit strach a utrpení nemocných.

Vyrovnat se s diagnózou

Jako nemocniční kaplan navštěvuje pravidelně ostravskou fakultní i městskou nemocnici. Do nemocnice v Porubě chodívá každou středu na onkologii, jiná oddělení navštěvuje na základě telefonátů. Je připraven pomoci se lidem vyrovnat s diagnózou, které se všichni tolik bojí, s rakovinou. „Nedávno jsem byl u jedné mladé slečny. Naštěstí v jejím případě nešlo o zhoubné nádory, ale přesto šlo o poměrně složitý případ," říká farář.

Většinu pacientů, kteří jeho přítomnost chtějí, tvoří věřící. Vědí, že se společně pomodlí, že je farářova návštěva podpoří. „Čtu jim z knih, pokud jsou to věřící, tak z bible. U těch hledajících víru je to hodně o naslouchání. Nejde o to, aby člověk dělal chytrého," vysvětluje Václav Tomiczek. Je si velmi dobře vědom toho, že chodí za vážně nemocnými lidmi, kteří jsou zvláště citliví. „Je to skutečně spíše o doprovázení než nějaké radění. Dát člověku povzbuzení, pokud to jde," míní. Za těmi, kteří leží v nemocnici dlouhodobě, se snaží vracet.

Lidem pomáhal Václav Tomiczek už jako mladý kluk. Civilní službu odsloužil v prvním hospici, který u nás vznikl, v hospici Anežky České v Červeném Kostelci. „Dělal jsem ošetřovatele u lůžka. Za ten rok a půl se s tím člověk naučí pracovat. Neřekl bych, že jsem se obrnil, ale naučil jsem se to utrpení lidí zpracovat, popřípadě ventilovat a hlavně se za ně modlit. Jinak bych to dělat nemohl," říká farář.

Zázemí farnosti

Může to vypadat, že práce faráře Václava Tomiczka je spojena se samými smutnými událostmi. Nemá ale na starosti pouze nemocnice a hospic, jako třeba jeho brněnský kolega, rovněž nemocniční kaplan. Farář Tomiczek pečuje také o starý zábřežský kostel poblíž ČEZ Arény. „Člověk musí přijít na jiné myšlenky, navíc každý kněz potřebuje zázemí nějaké farnosti," tvrdí a vyjmenovává, co má tady na starosti. „Připravuji a sloužím bohoslužby, věnuji se lidem. Člověk přijde zase na jiné myšlenky," míní farář.

V České republice se nedávno začaly rozjíždět speciální kurzy pro nemocniční kaplany. Člověk se v mich mnohé naučí, praxe ale bývá jiná. „Když se pak člověk dostane k tomu lůžku, je to něco úplně jiného a musí reagovat podle situace. Tady nefungují žádné naučené fráze," tvrdí.

Pomáhá také v radvanické léčebně pro dlouhodobě nemocné. „Tito lidé bývají mnohdy ve stabilizovaném stavu v léčebně delší dobu. Snažím se, aby jednotlivá setkání na sebe navazovala, aby pro ně skutečně měla nějaký význam," podotýká Václav Tomiczek.

Ne všechny příběhy končí šťastně, mnozí z těch, o které se stará, nakonec zemřou. I farář je člověk jako každý jiný a s těmito situacemi se těžko vyrovnává. „Samozřejmě to není jednoduché. U dětí a mladých lidí to se mnou skutečně zamává," říká.

K Bohu se v situacích, kdy jde o zdraví nebo se řeší vážné problémy, obracejí i lidé, kteří dosud nevěřili.

„Skutečně to tak bývá. U mladších je to něco jiného, ale ti starší v tom ještě trochu vyrostli, po válce bývalo povinné náboženství. Mnozí měli svatbu v kostele. Něco v nich zbylo. Najednou se to začne objevovat. U mladých lidí je to jiné. Tam oni si sami musí uvědomit, co pro ně víra znamená," říká.

Občas si farář Václav Tomiczek najde čas sám pro sebe. Sportu se prý nijak extra nevěnuje. V zimě si rád zalyžuje, v létě jezdí na kole a jinak si přečte knihu nebo zajde s přáteli posedět. „Když jsem dříve pracoval jako farář v Čeladné, tak jsem si občas i zahrál golf. Také rád chodím na hory. Vždycky mám pocit, že se na všechny problémy mohu podívat tak nějak shora," usmívá se.

Nejprve voják v Afghánistánu. Teď chce být jáhnem

Práce v armádě a zároveň v kostele. Důkazem, že toto spojení může fungovat, je šestatřicetiletý Zdeněk Uher z Ludgeřovic. Kdyby mu někdo v minulosti řekl, že z něj bude voják, nejspíš by se mu, jak on sám říká, vysmál. Měl úplně jiné plány. Studoval vysokou školu se sociálním zaměřením a plánoval v tomto oboru také najít práci. Nakonec mu ale osud našel jiné místo. Letos to bude dvanáct let, co Zdeněk nastoupil k armádě, tehdy k vojenskému útvaru v Kroměříži. Kromě toho se v té době ještě rozhodl studovat druhou vysokou školu, ne však vojenskou, ale teologickou fakultu.

Přemýšlel hlouběji

„Ke studiu mě vlastně přivedla manželka Markéta, která vstoupila do katechumenátu, tedy přípravy na křest," přibližuje, proč si školu vybral. Na setkáních, kam s manželkou chodil, se potkal s knězem Vítězslavem Řehulkou. Jeho přístup ho natolik oslovil, že o víře v Boha začal přemýšlet hlouběji. „K podání přihlášky na Cyrilometodějskou teologickou fakultu v Olomouci to pak už bylo jen kousek," říká Zdeněk.

Ve farnosti v Ostravě-Zábřehu dnes pracuje jako akolyta. „Působím jako mimořádný udělovatel svatého přijímání při kostele svatého Ducha a při různých příležitostech, kde využívám své získané znalosti, například v katechetické práci při přípravě katechumenů či ministrantů," popisuje.

Farář z něj nebude

Je také jakousi vrbou pro farníky. „Samozřejmě jsem připraven naslouchat a pomoci v různých životních situacích všem farníkům, a jsem rád, že i tuto mou nabídku farníci přijímají a využívají," míní.

Zdeněk je ženatý a má dvě děti. Specifičtější služba ženatých mužů v církvi je možná skrze jáhenské svěcení. „Obor, který jsem vystudoval, je navíc zaměřen na lidi, kteří jistě získají adekvátní teologické a pedagogické znalosti, nicméně dále svou činnost v církvi zaměřují jiným způsobem než právě kněžstvím," vysvětluje. „Rád bych se ale jednou stal trvalým jáhnem a využil svých znalostí a dovedností při charitativní, katechetické, liturgické a další činnosti ve farnosti, mimo služby vyhrazené kněžím," popisuje.

V Afghánistánu pomáhal kaplanovi

Jako příslušník opavské 53. brigády průzkumu a elektronického boje pak společně s dalšími vojáky z různých součástí armády strávil sedm měsíců v Afghánistánu. Hlavní náplní jeho práce v této válkou zasažené zemi bylo právní a personální zabezpečení příslušníků jednotky. I v této ortodoxně islámské zemi měl přístup ke své víře. Vypomáhal zdejšímu vojenskému kaplanovi. „Spolu s ním jsem zabezpečoval mše svaté, pravidelně pro zájemce promítal filmy s duchovní tematikou, naslouchal a snažil se poradit spolubojovníkům," vzpomíná. Díky finanční sbírce zábřežské farnosti se pak podílel i na projektech pro několik zdejších škol.

Mise v Afgánistanu mu podle jeho slov hodně dala. Když je člověk doma, se svou rodinou, v zemi, kde se může cítit bezpečně, mnohdy podle jeho slov bere většinu věcí jako samozřejmost.

„Je pravda, že situace zde není právě lehká, nicméně upřímně řečeno, možná nám někdy chybí, že něco podobného běžně neprožíváme. Člověka ten klidný život bez výraznějších otřesů tak trochu ukolébá, uspí," říká Zdeněk. Za samozřejmé podle jeho slov pokládáme vazby rodinné i duchovní. „Časem se potom ztrácí ten životní, bytostný náboj, jaký máme ve chvílích odloučení, nemoci, pochybností," myslí si.

Mise v pravém slova smyslu

Velmi dobře si uvědomil, v jak nebezpečné zemi se v tu chvíli nachází. I to, že by se nemusel vrátit domů. „Zaobírat se však příliš starostmi by nepomohlo jak mě, tak všem, kteří na mě v této době mysleli zde doma. Abych byl úplně upřímný, nikdo z mých blízkých a přátel vlastně nevěděl, jak je to někdy obtížné a nebezpečné," míní.

O vojácích nemluví jako o těch, kteří jezdí někam bojovat. Právě oni jsou podle slov Zdeňka ti, kdo v zemích jako je Afghanistnán často pomohou postavit zničené mosty, založit školu nebo provozovat nemocnici. „Možná bychom se divili, ale v těch situacích odloučení od rodiny, v situacích, ve kterých jde o život, dostává víra pro mnoho z nás úplně nový význam. Myslím, že bychom se měli učit doceňovat tu mírovou práci našich vojáků, která je často skutečně misí v tom pravém slova smyslu," uzavírá.