„Dakar bych asi zvládl zároveň odřídit i odnavigovat, ale pomoc parťáka je neocenitelná při potížích. Nevím, jak bych to letos sám dojel," naráží šestačtyřicetiletý brněnský rodák, který žije ve Velkém Meziříčí, na problémy s benzínem, kdy jeho Hummer jen se sebezapřením dojel do cíle.

Máte za sebou čtrnáctidenní dřinu. Čím jste se odměnil?
Do firmy jsme koupili úžasný mixpult, který máme asi jako první Evropě. Jde o opravdový skvost za necelé čtyři miliony korun.

Dlouho jste neviděl rodinu. Jaké bylo po návratu shledání?
Ohromně jsem se už na manželku a děti těšil. Teprve když je člověk na delší dobu odloučený a není mu někdy zrovna nejlíp, uvědomí si, jak mu nejbližší scházejí. To se stalo nyní mně v Jižní Americe.

Měla o vás manželka strach?
Žena byla celou dobu v obraze. Překládala pro náš tým tiskové zprávy, takže každý den po půlnoci seděla za počítačem a věděla, co se ten den dělo. Jednou jsme z etapy dlouho nepřijížděli, tak se obávala, co se stalo. Volala i na dispečink.

Na fotkách po dojetí předposlední etapy jste vypadal dost zničeně. Co se stalo?
Samozřejmě jsem byl za čtrnáct dní na Dakaru už pořádně unavený. Ale problém byl jinde. Měl jsem do krve rozedřené uši i bradavky. Když jsem se svlékl z kombinézy, vypadal jsem zajímavě. Spodní prádlo jsem měl celé od krve. (úsměv)

Jak je to možné?
Jde o poměrně běžnou věc, která však byla tentokrát extrémní. Etapa se jela za velkého vedra, takže jsme byli promáčení potem. Bradavky se rozedřely o pásy a uši o helmu a kuklu nasáklou potem.

Co byste udělal zpětně v závodě jinak?
V tomhle mám jasno. Podcenili jsme nadmořskou výšku. Ne však přípravu našich organismů na ni. Spali jsme v kyslíkových stanech a v tom problém netkvěl. Hůř výšku přes čtyři tisíce metrů snášela technika a hlavně benzín. Auto ve vysokých polohách ztrácelo výkon a někdy přestalo úplně jet. Pořád jsme se snažili přijít na to, čím to je. Až ke konci jsme došli na to, že to bylo asi benzínem, který se kvůli vysoké teplotě vařil. Tovární týmy používaly letecký, tak jsme ho zkusili taky a trable vymizely. Příště už tedy čepujeme jen letecké palivo.

Který okamžik z Dakaru vám nejvíc zůstal v paměti?
Mám dva, nejhezčí a nejhorší. Krásný byl konec závodu, když jsme sjížděli k cílové rampě a celý tým šel s námi. Strašně jsem si to užíval a byl dojatý. Když jsem poté dával nějaký rozhovor, tak jsem se třikrát rozbrečel. Neuvěřitelný pocit. Na opačné straně je bezmoc, kdy vám v pustině ve velké nadmořské výšce nejede auto a vám zbývá do cíle skoro tři sta kilometrů.

Jak jste vnímal pověstné jihoamerické fanoušky?
Je to neuvěřitelné. V Argentině jich sice letos bylo o něco míň než jiné roky, zato Bolívie byla úžasná. Tam jsme si mysleli, že se na Dakar přijela podívat celá země. Pořadatelé museli jednu etapu i zkrátit. Dorazilo snad pět milionů lidí a už to bylo nebezpečné. Stáli tam, kde neměli. Mysleli si, že máme auta plně pod kontrolou, ale to není pravda. Stačí maličkost a je zle. Pak je to nepříjemné i pro nás řidiče.

Letos jste na Dakar poprvé vyjel jako pilot. Baví vás řízení víc než navigování?
Každé má svoje. Navigátorské práce si velmi cením. Mnozí piloti si myslí, že navigátor jen sedí, kouká a nic nedělá. Tak to není, je to velmi fyzicky náročné. Pilot se drží volantu a kouká před sebe. Je připravený na nárazy. Navigátor zatím hledí do poznámek a na rány není připravený. Pavel Vaculík to zvládl moc dobře.

Troufl byste si na Dakar v autě sám?
Motorkáři a čtyřkolky jezdí sami. I v autech existuje kategorie sólo. Navigování i řízení bych asi nějak zvládl. Ale parťák je neocenitelný, když se něco stane. Při letošních problémech si moc neumím představit, kdybych na to byl sám.

Už myslíte na další Dakar?
Ano, ale řešíme jiné věci. Chci jiné auto. Ne, že by Hummer byl hrozný, ale chce to vyšší výkon. Zanedlouho nás čeká mistrovství světa a poté chceme vyrazit na Silk Way Rally. Jde o patnáct tisíc kilometrů dlouhý závod z Moskvy do Pekingu. Plány jsou velké, ale strašně moc záleží na penězích. Sháníme sponzory, bez kterých to nejde. Tajný sen je skončit na Dakaru do první desítky.

Letos se opět vyrojily spekulace, že se legendární Dakar vrátí do Afriky. Jaký na to máte názor?
Dozvíme se to asi za dva měsíce. Stále se o tom jedná. Podle mě se ale ještě minimálně příští rok pojede v Jižní Americe. Tamní státy platí pořadatelům velké peníze, které se jim mnohonásobně vrací, protože vždy dorazí spousta lidí. Vím, že se uvažovalo i o Severní Americe, o Spojených státech a Mexiku. Jenže v Americe se nesmí závodit v noci, takže to asi neklapne. Jedná se i o návratu na africký kontinent do Jihoafrické republiky. Podle mě se však pojede v Brazílii, Uruguayi a Paraguayi.

Osobně byste si rád zkusil jízdu v afrických dunách?
Afrika mě láká, ale Jižní Amerika má jednu obrovskou výhodu, a to jsou lidé. Všichni tam chtějí pomáhat, což je radost. Fanoušci nás polévali vodou, nabízeli nám led.