„Dakar je spousta dobrodružství a bolesti. Je to takový zvláštní druh života, který se dnes už moc nevyskytuje. Je to směsice pravěkého života se špičkovou technikou a technologií," vykládá český navigátor, který nejtěžší závod na světě už třikrát ovládl.

Prošedivělý dobrodruh Josef Kalina byl na své první výpravě v písečných dunách už v roce 1986, letos se v barvách roudnického týmu Tatra Buggyra Racing vydal už na svou pětadvacátou rallye, aby zdárně dovedl až do cíle v Rosariu kamion pilota Jaroslava Valtra.

„S malými přestávkami je to už třicet let života s Dakarem," má co bilancovat poutavý vypravěč Kalina, jenž před letošním jubilejním Dakarem pokřtil svou knihu „Dlouhá křivolaká cesta". „Název jsem vybral podle symboliky, která ze všeho nejvíc vyjadřuje, jaká ta cesta je - tedy dlouhá a hodně křivolaká."

Téměř polovinu života jste strávil s Dakarem. Co pro vás tenhle slavný závod znamená?
Je to spousta dobrodružství a bolesti. Pro mě osobně je to teď hlavně souboj s vlastním tělem, protože to už není jako zamlada. Musím si dávat pozor a fyzickou konstituci nahrazovat zkušeností a větším soustředěním.

Co je pro vás nejhorší?
Ono se to liší. V Argentině nejsou schopni udělat maratonské etapy, na které jsme byli zvyklí z Afriky, kde 600 kilometrů bylo úplně normální, a když to bylo pod 400, tak jsme to považovali za kraťas. V Jižní Africe to tak není. Tady se etapa, která má 250 až 280 kilometrů dá odjet za čtyři až pět hodin. Jsou ale i těžké etapy, které se jedou minimálně osm hodin, a když se nedaří a jsou problémy, tak se jede třeba i dvanáct hodin. To potom člověk dvanáct hodin nejí, málo pije, nečůrá, sedí přivázaný k sedačce a ze všech stran to do něj mlátí. Výsledkem je pak hodně unavené tělo.

Jak se s tím člověk vypořádá? Dá se předejít tomu, abyste nemuseli stavět na „toaletu" každou hodinu?
Jižní Amerika má oproti Africe jednu výhodu, i když relativní. Jede se v lednu a to je léto, na rozdíl od Afriky, kde je v lednu na Sahaře poměrně dost velká zima. Ono se to moc neví, ale v noci tam je klidě i nula stupňů. Při afrických Dakarech jsme paradoxně trpěli zimou. Tady trpíme horkem. To, co člověk vypije a moc toho není, stačí vypotit, takže se zastávkami na čůrání je to jednoduché. V Africe to byl docela malér, protože tam jsme spali na zemi a byli skoro pořád nastydlí. Všeobecně vzato se dá říct, že to maratonské závodění je poměrně velmi nezdravý sport.

A jak je to s jídlem?
Každý má svoje metody. Já to dělám tak, že jím jen večer a do auta lezu v podstatě na lačno. I když snídaně jsou bohaté a dá se jíst opulentně, protože dneska je to takový fešácký kriminál. Když ale člověk přijede večer domlácený, tak ani nemá velkou chuť na nějaké dlabance. V zásadě se dá říct, že za těch čtrnáct dní sním tak třicet procent toho co doma.

Takže se tam jezdí hubnout?
Správně by se mělo zhubnout, což bych velice potřeboval (smích).

"Lidé skáčou před auto kvůli fotce"

Co vás na Dakaru ještě i po těch letech přitahuje?
Dakar je dobrodružství. Je to takový zvláštní druh života, který se dnes už moc nevyskytuje. Je to směsice pravěkého života se špičkovou technikou a technologií. Pro člověka je to taková zvláštní míchanice. Je to prostě zlozvyk, to je jednoduché (smích).

SETKÁNÍ LEGENDBěhem nedělního volna se Kalina potkal se svým dlouholetým spolubojovníkem a nejstarším účastníkem letošního ročníku Japoncem Sugawarou na Hino a společně si vyměnili suvenýry. „Byla to moc příjemná návštěva, známe se opravdu mnoho let. Slíbil jsem mu, že budu závodit tak dlouho jak on, tak uvidíme, jestli slib dodržím," usmál se Kalina.

Čeho se navigátor nejvíc bojí? Že zabloudí?
Ano, ale možná ještě horší je přehlédnutí nějakého hodně nebezpečného místa. Při zabloudění mně posádka akorát nadává a ztratí se někdy hodně času, což může mít vliv na pořadí, ale přehlédnutí ošklivé díry se třemi vykřičníky může skončit špitálem. To je největší navigátorská hrůza. Dneska už to není jako dřív, kdy se bloudilo třeba dvě hodiny nebo se posádka úplně ztratila a byla ráda, že se někam dohrabala. Teď jsou kratší etapy a přístroje hodně pomáhají. Ale zase je to dramatičtější v tom, že když to zvořu o patnáct minut, tak to může v pořadí něco znamenat a může to být nepříjemná ztráta. Na navigátora je neustále vyvíjen tlak.

Jak na vás působí fanoušci v Jižní Americe, kteří jsou velmi temperamentní a závody hodně prožívají?
V Americe jsou lidi poměrně civilizovaní. Větší problém je v tom, že na rozdíl od Afričanů, kterým je to víceméně jedno, jsou hrozní fandové a jsou velmi neukáznění. Občas vám skočí před auto, aby si udělali selfie, což je velmi nebezpečné.

Vy jste v minulosti Dakar třikrát vyhrál po boku Karla Lopraise. To bylo ale v jiné době, teď se z Dakaru stává rychlostní závod a navíc se rozrůstá konkurence…
Konkurence je strašlivá, patnáct aut může vyhrát. Všichni ženou vývoj dopředu, všichni mají špičkové piloty. Martin Kolomý je schopný se tahat na špičce o bednu, ale nesmí se nic nerozsypat (právě to se stalo, když se vyosil motor jeho vozu, což zapříčinilo tříhodinovou ztrátu a konec nadějí – pozn. red.). Nedá se propadnout všeobecnému šílenství, které teď panuje. Všichni to začali jezdit jako normální soutěž a jedou na vteřiny. Je potřeba nasadit takové tempo, které přesně vyhovuje autu a pilotovi, ale nepřekračuje přijatelné riziko. Zářným příkladem byl Karel Loprais, i když jezdil v jiné době. On vydržel jet 700 kilometrů ve stejném tempu a nepolevit. A v tom to spočívá. Nedopouštěl se žádných výrazných krizových momentů. Je to jako v tenise - vyhraje ten, co udělá nejmíň vynucených chyb.