Deník
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Akrobatický pilot Martin Šonka: Rád bych závodil i v Česku

/VIDEO/ Pilot, sympaťák a milovník rychlých motorů. Ne, není řeč o Maverickovi ze slavného filmu Top Gun. I když do něj nemá Martin Šonka zas až tak daleko. 

7.8.2017 1
SDÍLEJ:

Martin ŠonkaFoto: Public Domain/Wikimedia - MKFI

V seriálu Red Bull Air Race si usměvavý devětatřicetiletý letec odbývá už svou pátou sezonu. Právě tu letošní je ale možné považovat za průlomovou. V Abú Zabí se poprvé radoval z vítězství. Nějaký čas také vedl celkové pořadí seriálu. Pilotem je tělem a duší. „Nic jiného než létání si představit nedokážu. Ať bych dělal cokoliv, určitě bych musel být někde u letadel, protože to prostředí miluju,“ svěřuje se v rozhovoru. Ten se točil nejen kolem vydařeného působení v mistrovství světa leteckých závodů, ale i kolem dění v armádě nebo blízké budoucnosti.

Sezonu jste začal excelentně, dokonce jste vedl celkové pořadí série. Něco se pak ale zvrtlo…

Myslím, že lítáme celou sezonu stejně, všechny závody. První závod jsme vyhráli. Ne že bych se chtěl vymlouvat, ale asi nemáme štěstí. Při každém závodu teď přichází nějaká věc, která nám ho zhatí. Připravený jsem pokaždé velice dobře, ale ne vždycky to vyjde. Teď jsme si tu smůlu bohužel vybrali hned dvakrát.

Nejprve v Budapešti.

Tam to bylo nejhorší, protože jsme jasně vedli, ale rozhodčí viděli nesprávný průlet bránou. Dostal jsem penalizaci a spadl z prvního místa až na čtvrté. Věděl jsem, že to byla chyba rozhodčího, ale v tomhle sportu nejde proti rozhodnutí rozhodčích protestovat.

Smůla pokračovala následně i v Rusku.

Skončil jsem tam devátý a byl to pro mě nejhorší závod v sezoně. Měl jsem první místo v tréninku i kvalifikaci, ale v závodu samotném jsme vypadli. O desetinu vteřiny nás porazil slabší soupeř. Hodně pršelo, což bylo proti pravidlům, už nás tam neměli pouštět. Fólie na křídlech letadla, která má snižovat odpor, dělá za mokra přesný opak. Vůbec mi nešlo zatočit, manévr jsem letěl o dvě vteřiny pomaleji než normálně. Nakonec to nevyšlo o desetinu. Z tohohle posledního závodu opravdu nadšený nejsem.

Jaké části těla ve vzduchu dostávají nejvíce zabrat? Předpokládám, že špatně od žaludku vám tam asi nebude.

To mi není, i když mi bylo, když jsem byl malý. Celé tělo je vystavené obrovským silám. Obecně dostane zabrat hlava a mozek. U Red Bull Air Race trochu míň než při akrobacii. V tomhle je trochu přátelštější, přestože je tam ještě větší přetížení. Je ale jenom kladné, takže nás tlačí do sedačky. Nestřídá se se záporným jako v akrobacii, kde jsou navíc rychlé mnohonásobné rotace. Tělo to snáz vydrží, než když se to stále střídá. V tom případě ztrácí odolnost. U akrobacie je normální, že ztrácíte periferní i barevné vidění tím, jak se vám odkrvuje hlava i oči. U Red Bull Air Race to tak moc nezažívám. Člověk je tam nastartovaný i z přípravy před letem, která začíná zahřátím, i za letu někde ve vyčkávacím prostoru, tam už si to tělo na to všechno připravíte. Už tam létáme manévry s velkým přetížením, aby se tělo začalo chovat tak, jako když bojuje o život. Potom je ještě odolnější.

Na co při závodním letu myslíte?

Let samotný trvá kolem minuty a nezbývá tam ani zlomek vteřiny na to, myslet na něco jiného. V tom případě hrozí nebezpečí, že minimálně pokazíte další dvě tři brány nebo nepoletíte trajektorií, kterou jste si připravil. To mám vyzkoušené. Když trefíte pylon nebo špatně proletíte bránou, víte o tom a nedokážete se dostatečně soustředit jenom na trať a začnete nad tím přemýšlet, v ten okamžik uděláte další chybu. Když to naopak dokážete úplně přejít, zůstanete připravený na další úsek trati. Je potřeba si jenom vyhodnocovat, kam letadlo letí, kam mě snáší vítr, jestli tak, jak jsem si to připravil, nebo je jiný a letím úplně jinde. Tohle všechno se musí vyhodnocovat a u toho na vás působí to obrovské přetížení. Optimální je, nemyslet vůbec na nic jiného než na úsek trati, který vidím a kam mám letět. Nemyslím vůbec na to, jak letěl ten přede mnou nebo jak musím letět já. Ne vždycky to lze. Když o něco jde, je těžké to úplně vymazat z hlavy. Pak je člověk na dobré cestě něco pokazit, protože soustředění a schopnost nebýt nervózní u tohohle sportu znamená padesát procent úspěchu.

Jak to dokážete nebýt nervózní?

No blbě. Už loni jsem kvůli tomu začal chodit ke sportovnímu psychologovi. Když člověk chce fungovat na takovéhle úrovni, tak záleží opravdu na každé desetině vteřiny. Teď jsem kvůli takové nešťastné desetině vypadl ze závodu. Pak už tomu musíte dát úplně všechno. Každá situace je jiná. Záleží na tom, jak jste lítal předtím, jestli vám vycházely tréninky, jestli jste se v nich trápil. A tělo to všechno ví, hlava s tím kalkuluje a odvádí to od soustředění. Ne vždycky to jde, ale myslím si, že zrovna tuhle sezonu oproti loňské, kdy jsem těch zbytečných chyb dělal hodně, tak se mi letos daří lítat konzistentně rychle a nedělat velké chyby. Někdy to sice neklapne, ale sezona ještě nekončí. Tak uvidíme.

Nejste žádný střízlík a traduje se, že do stíhaček usedali menší piloti. Jak jste se tam tedy vešel? Nebo to je jen nějaký mýtus?

Vešel jsem se. Mýtus to není, ale vysvětlit to jde jednoduše. U starších stíhaček jako MiG-21 byla jasně daná velikost pilota, protože tam bylo málo místa. Rozhodovala ale výše sedu. Já mám dlouhé nohy a malou výšku sedu, takže když jsem se hlásil do armády, tak jsem rozměrově musel projít. Většina kluků je sice menších, ale neprošel třeba jiný, který byl sice o půl hlavy menší než já, jenže měl krátké nohy a dlouhé tělo. Na dalších letadlech to už nevadilo. A protože Švédové jsou velcí, tak si gripeny postavili dokonce tak, že jsem si mohl nastavit pedály tak daleko, že jsem na ně ani se svýma dlouhýma nohama nedosáhl. Takže výška pro mě v letadlech nikdy žádný handicap neznamenala.

Sledujete i nyní z civilu, co se v armádě děje?

Po očku samozřejmě sleduju letectvo, které je mi nejbližší a kde jsem strávil velkou část života. Podrobnosti ze zákulisí tedy nemám, ale z mého pohledu armáda funguje dobře a vzhledem k politické situaci, která ve světě panuje, zřejmě bude i do budoucna více podporovaná. Legrační je, že když se před pár lety pořizovaly gripeny, tak spousta lidí křičela: „Na co máme nadzvukové letectvo, když jezdíme po silnicích, na kterých jsou díry.“ Z toho jsem samozřejmě vždy rostl, protože jsem patriot a považuji se za vlastence, tak vím, že suverénní stát musí mít své vlastní letectvo. Uběhlo pár let, každý se bojí, posilujeme armádu. Oproti ostatním státům je u nás bezpečnostní situace pořád ještě super, ale nemusí být vždy. Můžou se dít velké věci, až se sem rozhodne nastěhovat půlka Afriky. Kdo ví, čeho se ještě dočkáme.

Nebojíte se, že třeba ještě armáda bude chtít, abyste se do vojenských letadel vrátil?

Já mám vojenská letadla rád, takže bych se nebál, i kdyby mě chtěli. Ale bojím se toho, že taková situace může přijít. Nemám nic proti lidem s jinou barvou pleti, ale když jich příliš moc přijde někam, kde je úplně jiná kultura, vždycky to bude způsobovat problémy. Mám strach z toho, že se situace zkomplikuje a přinese otřesy.

Na kolik peněz vás a tým přijde sezona, a kdo vám ji platí?

Sezona stojí, kolik seženu. Tomu se musím uzpůsobit. Konkrétní cifry říkat nemůžu, ale minimum, pod které se nedostanete, jsou řádově miliony korun. Pokud si ovšem zrovna nepořizujete letadlo, protože to znamená dalších 15 milionů. A to si opravdu nemůžete dovolit zaplatit jen tak.

Letadlo, na kterém létáte, je tedy vaše?

Jak se to vezme. Je moje, ale splácím ho a ještě dalších šest let ho splácet budu. Takže vlastně moje není. Ale bude. Jednou. Snad.

Projeví se vítězství v závodech na vašich příjmech?

Neprojeví, žádné prize money nedostáváme. Záleží ovšem na tom, co má kdo nasmlouvané se svými sponzory. Někteří dávají bonusy za umístění, ale moje sponzorské smlouvy takhle postavené nejsou. Když vyhraju, nic navíc nedostanu. Samozřejmě když prohráváte a nejste vidět, těžko sponzorovi můžete něco nabízet. Nebo začne být nespokojený a odejde od vás, takže určitou souvislost to samozřejmě má. A bez sponzorů se to dělat nedá. Takže se to na financích může projevit. A nejenom na příštích smlouvách se sponzorem, ale i na tom, jestli vůbec zůstanete v závodě.

Kdo všechno sponzoruje vás?

V Red Bull Air Race je naším hlavním sponzorem Red Bull a druhým největším Agrofert. Pak máme ještě několik menších.

Zmínil jste Agrofert, který patří šéfovi strany ANO Andreji Babišovi. Teď bude volební kampaň. Nebudou po vás pánové z Agrofertu chtít, abyste se do ní také nějak zapojil? Třeba Jaromír Jágr takhle kdysi s Babišem prodával kuřata. Nečeká vás taky nějaká podobná „radost“?

Doufám, že ne. Nerad bych spojoval sport s politikou. Pro mě je to prostě spolupráce na sportovním poli. Ani si nemyslím, že bych byl nějaká dostatečně mediálně silná osobnost, abych dělal něco takového. Ale uvidíme po sezoně. Můžete se mě zeptat v zimě, jestli něco takového proběhlo. Nebo mě možná předtím sám uvidíte prodávat kuřata.

Necítíte jako handicap, že v Red Bull Air Race nemůžete lítat i před domácím publikem?

Při samotném letu je jedno, kde člověk lítá. Zajímají vás jenom pylony, odkud fouká vítr a jak se pylony kymácejí, když je to na vodě. Samozřejmě znamená obrovskou podporu, když je závod třeba v Maďarsku, kde bylo hodně lidí z Čech. Na druhou stranu je to zodpovědnost, když přímo na vás vaši fanoušci koukají. Ale taky je to radost, takže se to ve mně vždycky míchá. Nemyslím si tedy, že je to nějaký handicap. Nicméně doufám, že brzo nějaký závod v Čechách bude.

Podle čeho se určuje, ve kterých zemích se závody Red Bull Air Race létají? Šlo by to i v Česku?

Zaprvé jde o to, aby to v Česku organizátor vůbec chtěl uspořádat, aby nás chtěl zařadit do světové série. Další a nejdůležitější faktor jsou samozřejmě finance. Země a města, která to pořádají, musí zaplatit nějakou sumu peněz. Ty je potřeba sehnat, najít někoho, kdo to zaplatí. Až pak se řeší, kde se to zorganizuje, jakým způsobem, aby to bylo zajímavé místo. Vysílá se to po celém světě, takže je třeba, aby to v televizi vypadalo dobře. Výhoda tohohle sportu je, že trať se dá postavit prakticky kdekoliv. Záleží ale na místních úřadech, kam to pustí. V Praze na Vltavě by to sice bylo krásné, musí tam být ale dostatečné místo, bezpečnostní zóny a potřebná vzdálenost od diváků. Vltava je poměrně úzká, takže by se to tam asi nevešlo.

Máte nějaké signály, že by se závody Red Bull Air Race někdy výhledově v Česku mohly létat?

Signály, že by o to ze strany pořadatele byl zájem, nyní jsou. To je ale asi tak všechno, co o tom vím. Nicméně dřív se o tom ani neuvažovalo a teď, když v závodu z Česka s Petrem Kopfsteinem létáme dva, tak u nás tento sport má poměrně zajímavou podporu. Byla by škoda, kdybychom tady žádný závod neměli.

Když se vám dvěma v celkovém pořadí podaří získat dobré umístění, tak by mohla být větší šance, že vás doma uvidíme létat v Red Bull Air Race na vlastní oči?

Nemyslím si, že závisí na umístění. S tím to asi nemá nic společného. Záleží na tom, jestli má sport v dané zemi diváckou podporu. Protože kdyby tady nikoho nezajímal a nikdo by na něj nepřišel, tak samozřejmě nemají důvod ho tady organizovat. Popularita tohoto sportu naštěstí roste celosvětově a u nás rozhodně ještě více. Je radost vidět, že to lidi hodně sledují.

Kromě Red Bull Air Race závodíte i na „normálních“ mistrovstvích v letecké akrobacii. Chystáte se na ně také letos?

Vychází to tak, že bývají střídavě jeden rok mistrovství Evropy a druhý mistrovství světa. Mistrovství Evropy bylo loni, tam jsem byl celkově druhý a první ve freestylu, takže letos je na řadě mistrovství světa. Bude v Jihoafrické republice, což už je trošku z ruky a jenom tam dostat letadlo není finančně vůbec jednoduché. Nicméně to už řešit nemusím, protože Red Bull Air Race naplánoval závody přímo v datu pořádání mistrovství světa. Pro mě je to sport číslo jedna a všechno se u mě řídí podle jeho kalendáře. Takže letos poprvé, co jsem v akrobatické reprezentaci, nebudu na takhle velké soutěži.

Jak dlouho chcete ještě závodit?

U létání strašně moc rozhoduje zkušenost a to, co má člověk v letadle za sebou. Jestli ho dokáže cítit a letět s ním úplně na hraně. Samozřejmě že tělo dostává zabrat, což je pro starší organismus nevýhoda, na druhou stranu let trvá jenom chvíli. Není to hodina a půl jako ve formuli 1, takže to zvládne i starší člověk. Od závodního létání předloni odcházeli dva piloti, kterým bylo 59 let. Já jsem v sériii nyní ve svých devětatřiceti asi třetí nejmladší, takže jsem rád, že jsem si vybral sport, kde se dá vydržet ještě dlouhou dobu.

Dokážete si představit, že byste dělal něco úplně jiného?

Nic jiného než létání si představit nedokážu. Ať bych dělal cokoliv, určitě bych musel být někde u letadel, protože to prostředí miluju. Kdybych z jakéhokoliv důvodu lítat nemohl, tak bych se samozřejmě musel jít poohlédnout někam jinam, ale v první řadě bych stoprocentně hledal něco kolem létání. Když už jsem zde nasbíral zkušenosti, abych je zase předal. Možná bych někoho trénoval. A kdyby mě nechtěli u letadel, tak bych šel někam dělat vrátného.

Přejete si, aby lítaly taky vaše děti?

Proč by ne, pokud by se jim to líbilo. Já je do toho ale určitě nebudu nutit. Asi je to naučím, aby to uměly, aby si udělaly pilotní průkaz. Ten se jim vždycky může hodit, aby se pro radost svezly v aeroklubu. Ale že by byl můj sen, aby lítaly, to ne. Může je to táhnout někam úplně jinam. Ale kdyby chtěly, tak z toho samozřejmě budu mít radost. I když zase na druhou stranu teď, když vím, jaká je to dřina a kolik to stojí úsilí, tak vlastně nevím, jestli bych je v tom chtěl podporovat. Ale asi jo.

Kdo je MARTIN ŠONKA
Narodil se 26. března 1978 ve Dvoře Králové nad Labem. Poprvé letěl v 17 letech za našetřených 500 korun se nechal „svézt“ v motorovém kluzáku Vivat nad Táborem. V roce 1997 nastoupil na Vojenskou akademii do Brna v oboru pilot bojového letounu. V armádě létal na L-39 Albatros nebo na JAS-39 Gripen. Na začátku tisíciletí začal se závoděním. Nejprve na kluzácích, poté na motorových letounech. V roce 2004 se dostal do českého reprezentačního týmu v letecké akrobacii. O šest let později se stal prvním českým pilotem v prestižní sérii Red Bull Air Race. P Letos si v seriálu připsal první vítězství. V celkovém pořadí mu momentálně patří třetí příčka. Na vedoucího Kirbyho Chamblisse ztrácí pouhý jeden bod.

Autor: Jiří Janda

7.8.2017 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:
Ředitelka Ivanka Kohoutová se svými studenty a podporovateli.
AKTUALIZOVÁNO
23 4

Somálka prohrála. Zákaz nošení hidžábu nebyl diskriminací, tvrdí soudce

Dívčí Hrad. Ilustrační foto.
7

Zámek Dívčí Hrad je opět na prodej, okleštěný od původních pozemků

Malé přestupky, velké havárie. Jaké jsou nejčastější chyby řidičů?

I když patříte mezi ohleduplné řidiče, určitě jste to někdy udělali: troubili, protože auto před vámi na křižovatce nevyrazilo dost rychle, při odbočování nebo změně jízdního pruhu jste nedali blinkr, nezastavili jste na stopce, nebo nepovažujete za nutné dodržovat pravidlo zipu. Deník ve spolupráci s ÚAMK (Ústřední automotoklub) sestavil deset zdánlivě malých hříchů a přestupků, za které vám hrozí pokuta.

Mladík z Dubí zasadil své babičce 99 ran nožem

/FOTOGALERIE/ K hrůznému činu došlo loni kolem 5. listopadu. Stal se ráno v Dubí na Teplicku ve 4. patře domu v ulici Karolíny Světlé. Devatenáctiletý Jakub Ševčík ráno vstal, uvařil si kávu a pohádal se s babičkou, u které bydlel. Vyčítala mu jeho chování. Rozčílil se a udeřil babičku lahvemi. Potom ji bodal nožem. Zasadil jí 99 ran! Dokonce nechal nůž zabodnutý v těle své babičky.

Boj s KLDR: Španělé vykázali velvyslance, USA mají v záloze vojenské varianty

Do 30. září musí severokorejský velvyslanec ve Španělsku opustit zemi. Důvodem jsou neutichající provokace ze strany KLDR, jež odmítá zastavit jaderné testy. Španělsko patří mezi státy, které považují kroky vůdce Kim Čong-una za „vážnou hrozbu pro mír“.

Oštěpařská královna Zátopková: Když chce člověk něco dokázat, musí pro to žít

Obvykle je špatné (až nepatřičné) připomínat věk dámy. V případě Dany Zátopkové to ovšem neplatí. Olympijská vítězka z roku 1952 se dnes dožívá neuvěřitelné pětadevadesátky. S manželem a báječným vytrvalcem Emilem slavila narozeniny naposledy společně v roce 2000. Byli na den stejně staří.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení