Drsný závod TFA na vlastní kůži: potil jsem krev, ale přežil

Asi hodinu před závodem, ještě v redakci, zjišťuji, co znamenají písmena TFA v názvu soutěže: česky „nejtvrdší hasič přežívá". Koho by nezamrazilo.

Propozice jsem asi měl brát víc vážně, ale tohle si stejně představit nešlo.

Před prostranstvím před budovou Regionálního centra Olomouc se ohýbám se pro figurínu, abych tomu zoufalci pomohl kolem kuželu do bezpečí zpátky na startovní čáru.

Má mít nějakých osmdesát kilo, ale váží asi tunu. Neumím ji pořádně chytit, bezvládný panák se nechce poddat. Dávám si přestávky, vždyť nehoří. Kdyby ano, tak panbůh s námi.

Těžko říct, jestli brát jako útěchu pozdější slova zdravotníka, že průměrný Čech je ještě těžší.

Po mnoha minutách jsme s figurínou v cíli. Zbývá přelézt třímetrovou dřevěnou zeď, z níž visí lano.

Zápas  s osmdesátikilovou figurínou. Ve skutečnosti váží tunu

Je to těžké a je v tom horko

To už mám za sebou i pronesení barelu tunelem, osmdesát úderů palicí.

Předtím ještě běh s hadicemi a jejich motání, na zádech „dýchač", asi desetikilový přístroj.

K tomu helmu, protipožární oblek, opasek, rukavice. Je to těžké a je v tom horko, což by člověk při pohledu na některé chlapy, kteří mají úsek pod dvě minuty, ani neřekl.

Zblízka zeď až tak vysoká není, ale ruce už to prostě nezvládají. V téhle chvíli bych si nezávazal ani tkaničku. Co na tom, že při tom nemusíme mít přístroj.

Rozhodčí sympaticky povzbuzuje, ale zkrátka nejsem nejtvrdší. Chlapa jsem zachránil, domů už se však nedostanu. Kromě jednoho z nás čtyř tu končí i ostatní novináři. Náš čas by tak byl věčný.

Pořadatelé nás ale pouští vyzkoušet si i další části soutěže, ty jsou zase s bombou na zádech. Opřít dva dlouhé žěbříky o lešení výšky asi prvního patra, vylézt nahoru, vytáhnout na laně dvacet kilo a zpátky.

Normálně mám respekt i k menším výškám, ale zápal stach zahání. K tomu rozhodčí nebo někdo z hasičů radí a povzbuzuje, takže nálada je parádní.

Vzhůru do patra, vytáhnout nahoru 20kg a zase zpátky 

18 pater RCO? Tohle na běh není

Ještě bych se napil. Ovšem nejdřív musím nahoru, do osmnáctého patře výškáče. Pistole práskne a jdeme na to.

Já tedy doslova, protože tohle na běh není.

Nejdřív to beru po dvou, někde ve čtvrtém patře zvolním. Měl jsem to vzít asi obráceně, ale co teď s tím.

Vyhlížím dvouciferné číslo. Konečně desítka. Dávám přestávky a říkám si, jestli mi nedávný výstup na Veľký Choč nějak pomohl.

Na schodech jsou vajgly, někde ve třináctém plechovka od energetického nápoje. Jinak jsou schody jeden jako druhý a patra se zlověstně podobají.

Nejdřív to beru po dvou, pak zvolním. Měl jsem to udělat obráceně

Nemám sílu hodit sebou na žíněnku

Najednou slyším hlas. Fotograf seběhl pár schodů a volá na mě. Šestnáct, sedmnáct, osmnáct.

Ani nemám sílu sebou hodit na žíněnku. Berou mi helmu a přístroj, dávají napít. Jsou tam i koláčky, kdyby snad si dal někdo něco na zub.

Dole bourají dráhy, za půl minuty jsme tam výtahem. Vyhlášení a aplaus.

Nejlepší borec do čtyřiatřiceti let, loňský vítěz Lukáš Novák, to měl za pět třicet pět.

Klobouk dolů i před účastí šedesátiletého závodníka. Vlastně před všemi včetně pořadatelů.

Byla to skvělá zkušenost, při které jsem si uvědomil dvě věci: až budu příště táhnout osmdesátikilového člověka, vezmu si někoho na pomoc. A asi chápu, proč mají lidé největší důvěru v hasiče.

V cíli. Nemám ani sílu hodit sebou na žíněnku