VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Než jsme utekli, stavěli jsme pro sebe koncentrák, vzpomíná Bedřich Seliger

Prostějov /ROZHOVOR/ – Bedřich Seliger se narodil v Prostějově roku 1920. Po zatčení gestapem se dostal do Polska. Byl jedním z prvních pěti vojáků, kteří se dostali pod velení Ludvíka Svobody. S ním prošel přes Duklu až na Slovensko. Tento týden se po letech vrátil do Prostějova a besedoval se studenty Gymnázia Jiřího Wolkera, kde téměř před tři čtvrtě stoletím maturoval. Jeho zásluhy v boji za svobodu ocenil i primátor Miroslav Pišťák při oficiálním přijetí na radnici.

1.5.2012 1
SDÍLEJ:
Fotogalerie
7 fotografií

Bedřich Seliger, válečný veterán, který s generálem Ludvíkem Svobodou prošel z Buzuluku do Prahy, se vrátil na pár dní po letech do rodného ProstějovaFoto: DENÍK/Pavel Moš

Jaké to bylo prožívat dětství v Prostějově za první republiky?

Měl jsem nádherné dětství, hodně jsme sportovali, hráli jsme tenis, fotbal, jezdili jsme lyžovat na Drahanskou vrchovinu, nebo v létě na kolech na plumlovskou přehradu. Velice rád jsem hrál také na klavír, těšil jsem se na to, že s mladší sestrou budeme hrát čtyřruční skladby. K tomu už ale nedošlo, přišla válka.

Kam jste chodil do školy?

Nejdříve do základní školy poblíž dnešní pošty. Nadané děti pak mohly hned ze čtvrté třídy do gymnázia, jinak se chodilo až v páté. Díky tomu jsem také v roce 1938 odmaturoval. O rok později bych už asi jako Žid nemohl. Po maturitě jsem chodil do intenzivních kurzů angličtiny. Rodiče si totiž přáli, abych co nejdříve odjel z protektorátu.

Nakonec vás ale zatklo gestapo…

Jednou, když jsem se vrátil večer z kurzu domů, mohlo to být krátce po vypuknutí války s Polskem, dostal jsem hned za dveřmi pár facek a kopanců. Byli tam dva gestapáci v doprovodu českého kolaboranta, kterého jsem znal, jmenoval se Průša, po okupaci si změnil jméno na Pruscha. Na konci války pak zmizel někde v rajchu. Odvedli mě pak do budovy soudu. To bylo jasné, že proti nám nemají žádné konkrétní obvinění, využívali židovské mladíky na otrocké práce. Pak jsme se přes brněnský Špilberk dostali do Polska, kde jsme stavěli sami pro sebe koncentrační tábor.

Jak jste se z něj dostali?

Nebyl ještě postavený plot a Němci v noci nehlídali. Tak jsme odešli. Když jsme chtěli přejít na sovětskou stranu, potkala nás hlídka v autě. Jeden Polák měl naštěstí u sebe dokumenty a dobrou němčinou jim vysvětlil, že jsme všichni z jedné vesnice a jdeme za příbuznými do Lvova. Jen jsem slyšel, jak velitel říká „Nechte je jít, stejně je tam nic dobrého nečeká." Kdyby po nás chtělipo všech doklady, byli bychom všichni mrtví, jako vězni jsme pochopitelně žádné neměli. navíc jsem se hrozně bál, že některý z Poláků se bude chtít Němcům zavděčit a prozradí nás. To byl jeden z nejhroznějších okamžiků, který se mi dodnes vrací ve snech. Pak jsme došli k místu, kde hlídkovali sověti a voják s automatem na nás křičel: „Davaj obratno, nělzja!" Tak jsme se schovali do křoví a asi za půldruhé hodiny jej přišel vystřídat další, který nám ukazoval ať přejdeme.

Jak bylo potom na druhé straně?

Rusové měli perfektně zorganizovanou péči o uprchlíky. My jsme věděli, že to není ze sovětských peněz, že přispívají Angličané, Američané i soukromí dárci, ale i tak odvedli sověti skvělou práci, to dodnes obdivuji. Měli jsme oblečení, měli jsme kde spát. Dostávali jsme jídlo a dokonce i nějaké peníze.

Život „lica běz graždanstva", tedy osoby bez občanství, jak jsme měli uvedeno v dokumentech velmi těžký. Moje cesta, než jsem se dostal do Buzuluku k armádě byla mnohem těžší, než potom s armádou zpátky.

Jaký byl váš příchod k armádě?

V Uzbekistánu jsem se v novinách dočtl, že se formuje československá jednotka. Při práci v sovchoze jsme sice neměli často dostatek jídla, ale čerstvé noviny byly na stole vždycky. To bylo pravidlo.

Tak jsem se vydal na zastupitelský úřad do Kujbyševa. Tam se o mě skvěle postarali, byl jsem asi jeden z prvních, kteří tam takhle přišli. Když mi vysvětlili co a jak, zjistil jsem, že jsem Buzulukem už projel při cestě z Taškentu. Bylo to dost daleko a když jsem se tam vrátil, dalo mi dost práce najít dům, kde bydleli ti, kdo přišli přede mnou.

Nakonec jste je ale našel…

Po dlouhém hledání jsme nakonec zaklepal na dveře. A přišel mi otevřít… můj bratranec Bedřich Samet. Odjel z Československa už v roce 1937 a působil na Volyni jako učitel. Kromě něj byli uvnitř ještě další tři lidé. Já jsem byl pátý. Náš velitel podplukovník Svoboda bydlel v hotelu, ale trávil s námi každý den.

Jaký byl?

Vzpomínám si, jak jsme jednou dostali za úkol naštípat dříví na celou zimu. Byli jsme všichni městští kluci a nikdo z nás to neuměl. Tak nám ukázal, jak si postavit poleno a správně ho rozetnout.

Prošel jste s ním z Buzuluku až do Prahy?

Ne, zůstal jsem v Popradě cvičit minometčíky a o tu pražskou parádu jsem přišel. Žádné auto do Prahy nejelo a všechny železnice byly zničené. Až sedmnáctého května jsem se dostal zpátky do Prostějova. (pam)

Autor: Pavel Moš

1.5.2012 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Řezání nosorožčích rohů
4

Obchod se zvířecími rohy vynáší víc než ten s kokainem

Různě zdobené účtenky Andreje Babiše neznepokojují. Považuje je za výraz české lidové tvořivosti.
4

Účtenky za pivo? Sorry jako i agent Bureš

AKTUALIZOVÁNO

Nejlepší poločas v historii ČR! Fotbalisté zničili San Marino šesti góly

/OD ZVLÁŠTNÍHO ZPRAVODAJE DENÍKU/ Povinné vítězství vyšperkované šesti góly. Čeští fotbalisté pod vedením trenéra Karla Jarolíma potvrdili roli favorita a na půdě San Marina zvítězili vysoko 6:0. V pátém duelu kvalifikace mistrovství světa si tak připsali druhou výhru. V Serravalle dokonce odehráli nejlepší půli v historii, fotbalovému trpaslíkovi vystřelili do pauzy pět branek.

Pohledem Vojtěcha Žižky: Na rozhodčí nesahat

„My nesmíme ani naznačovat," říká Smrtka v jedné z cimrmanovských her a výhrůžně u toho brousí kosu. Chmurný žnec by mohl z fleku pracovat ve vedení hokejové extraligy. Ani v ní se totiž nesmí naznačovat. Jinak přilétne pokuta.

Stávka řidičů. Odbory: Bude! Dopravci: Není k tomu důvod

Odborový svaz dopravy oznámil, že na některý den vyhlásí celostátní stávku řidičů autobusů, kteří jezdí na regionálních linkách. Tři největší dopravní společnosti, které zajišťují drtivé množství autobusových regionálních linek na Vysočině, ale tvrdí, že řidiči v kraji nemají ke stávce důvod.

Ostrava je u filmařů stále oblíbenější. Město láká domácí i zahraniční tvůrce

/FOTOGALERIE/ Nejenom architektonické skvosty Prahy nebo malebná jihočeská krajina či moravské vinice, ale také město Ostrava jako atraktivní lokalita láká domácí i zahraniční filmaře při natáčení filmů i televizních seriálů.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies