VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Ester Janečková: Pěstounů si moc vážím, ale chybí jim podpora

Olomouc - Ester Janečkovou zná většina z nás jako úspěšnou herečku a v poslední době především moderátorku pořadů jako Sama doma nebo Pošta pro tebe. Jako moderátorka se koneckonců představila také ve čtvrtek 24. října v olomouckém kinu Metropol, kde spolu s triatlonistou Tomášem Slavatou uváděla benefiční koncert na podporu pěstounské péče.

25.10.2013
SDÍLEJ:

Ester JanečkováFoto: ŠÍP/ M. Rušinová

Sama Ester Janečková přitom má k pěstounství blíž, než mnozí tuší. V mládí se ujala holčičky z dětského domova a pěstounství nadále aktivně podporuje.

Uvažovala jste někdy o pěstounské péči, nebo adopci?

V prvním ročníku na zdravotnické škole jsem začala chodit do jednoho pražského dětského domova. Úplně jsem tomu propadla a byla jsem tam skoro každé odpoledne. Děti tam nebyly v moc dobrých podmínkách a já jsem věděla, že když nepřijdu, mnohé z nich zůstanou celý den v postýlkách. Výsledkem bylo, že jsme měly rok s mojí mámou v hostitelské péči dvouletou Míšu. Trávila s námi každou volnou chvíli. Víkendy, prázdniny… Po roce se její máma vrátila z vězení a Míšu si vzala domů. Už nikdy jsem ji neviděla, nesměla jsem ji kontaktovat… Tehdy jsem si říkala, že určitě budu chtít dítě do pěstounské nebo adoptivní péče. Propadla jsem ale vlastnímu těhotenství. Té spojitosti s dítětem od prvního pozitivního těhotenského testu.

Čeho byste se nejvíce obávala, kdybyste si brala dítě z dětského domova? A na co byste se nejvíce těšila?

Je to asi dost sobecké, ale bála bych se genů. A taky toho, jestli bych dokázala stejně přistupovat k dětem vlastním i těm přijatým.
Těšila bych se na spoustu věcí. Na vytváření lásky mámy s dítětem, na nového člena rodiny, na smysluplnost takového jednání.

Jaká je podle vás úroveň podpory pěstounských rodin u nás?

Velmi, velmi špatná. Být dobrým pěstounem je jistě krásné, ale zároveň hodně náročné poslání a povolání. Pěstouni mají malou morální, ale zejména finanční podporu.

Znáte sama někoho, kdo přijal dítě do pěstounské péče, nebo ho adoptoval?

Znám více takových rodin. V těch mých blízkých mají hezké vztahy. Moc si jich vážím.

Mnoho žen dnes řeší problém správného načasování. V mládí je na ně vyvíjen tlak, aby pracovaly a byly tak schopny dítě přivést do zabezpečeného domova a v zájmu kariérního postupu těhotenství odkládají. Jak se na to díváte vy?

Je to určitě velmi individuální, ale mně osobně se nelíbí ten současný trend, kdy se pragmaticky rodina odsouvá. Myslím si, že zabezpečený domov nespočívá v materiálním bohatství. Když se nám narodil Krištof, byla jsem ve třeťáku na vysoké a manžel akorát dokončoval medicínu a nastoupil na civilní službu. Bydleli jsme v panelákovém bytě s mojí mámou, neměli jsme auto a žádné peníze. A přesto to bylo nádherné období. Myslím si, že když se rodina naučí společně zdolávat určité překážky a nepohodlí, zdolá i další těžké chvíle, které určitě potkají v životě každého.

A jak to bylo u vás, přála jste si děti už jako mladá, nebo touha po rodině přišla s věkem? A přála byste si ještě další dítě?

Děti jsem si přála, už když jsem byla sama dítě. Mateřstvím jsem byla doslova posedlá. Svého současného manžela jsem v sedmnácti letech na druhém rande vyděsila dotazem, kolik by chtěl mít dětí. Naštěstí je rodinný typ, takže neutekl. Další miminko jsme si moc přáli a moc jsme se na něj těšili. Bohužel s námi bylo jen pět měsíců těhotenství…

Máte děti s velkým věkovým rozdílem, jaká matka jste byla u kluků a jaká jste oproti tomu se Sárou?

Řekla bych, že jsem teď klidnější, asi o něco unavenější a ještě míň důsledná, než s klukama. Zato Sára, ta je důsledná pořádně .

Jak už jste zmínila, původně jste vystudovala zdravotní školu, zasteskne se vám někdy po práci ve zdravotnictví?

Určitě se mi občas zasteskne po smysluplnosti povolání zdravotní sestry. Přece jen ten showbussines, ve kterém se pohybuju, je někdy dost povrchní… Když jsem končila zdrávku, moc mě těšilo trávit s pacienty čas, povídat si s nimi. Tehdy před více jak dvaceti lety si to víceméně mohly dovolit jen žákyňky, profesionální sestry byly tak přetížené a bylo jich na oddělení tak málo, že sotva stíhaly tu nejnutnější práci. A co je hrozné – řekla bych, že po těch dvaceti letech to není lepší. A platy sester, ty jsou vyloženě tristní.

Jak se angažujete v pomoci dětem nyní?

Jsem patronkou komunitního centra Motýlek, které pomáhá dětem s postižením a celým jejich rodinám smysluplně trávit volný čas.

Při své práci se denně setkáváte s příběhy lidí z neúplných či nefunkčních rodin, příběhy dospělých lidí hledajících rodiče, kteří je opustili. Dokážete se za taková rozhodnutí postavit? Je těžké to chápat?

Je mi z toho vždycky úzko a jako matka si takovou situaci vůbec nedovedu představit. Jenže já měla úplně jiný životní start, než ty ženy, které nedokážou být matkami. Byla jsem milované dítě… Možná to zní divně, ale já si na jednu stranu vážím žen, které mají tu sílu a své dítě právně pustí. Umožní mu, aby bylo adoptované a žilo v rodině a lásce. A naopak mám vztek na ženy, které svým dětem, přestože s nimi nejsou, nedopřejí rodinu.

Je někdo, koho byste se pozvala do Pošty pro tebe vy sama?

Asi bych se někdy ráda setkala s tou malou, teď už dospělou Míšou…

Máte nějaký cíl, jakého byste chtěla kariérně ještě dosáhnout?

Nikdy jsem si moc nedávala žádné cíle a stále jsem trochu udivena tím, jak hezkou práci dělám.

Jak načerpáváte energii po natáčení?

Mezi lidmi, ve své rodině. Neumím moc být sama.

Označila byste sama sebe za šťastnou? Je něco, co vám v životě chybí?

Jsem vděčná za to, jaký mám život. Přestože samozřejmě občas řeším něco těžkého, jsem šťastný člověk.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

To záleží na tom, jestli mám natáčení nebo ne. Zhruba šestkrát v týdnu moderuji Sama doma. To je u nás manželova maminka, která hlídá Sáru. Občas dorazí i moje maminka. Do televize jedu zhruba na desátou a ve tři už jsem doma. Poštu točíme jeden víkend v měsíci, předtím si připravuji scénáře…

Sledujete internetové diskuse k článkům o vás či vaší rodině? Zabýváte se jimi? Řešila jste je nějak s dětmi?

Manžel mi stále domlouvá, abych je ignorovala, ale většinou to nedokážu a nahlédnu. Ta anonymita internetu je děsná. Snažím se ty občasné plivance nepouštět k sobě, ale je to těžké. S klukama to moc neřeším. Oni mě nesledují v televizi a ani nečtou mé rozhovory, takže ani diskuze.

Nedávno jste přišla o dítě, jaké bylo dělit se o ztrátu s bulvárem a veřejností obecně?

Bylo to celé moc bolestné, těžko se o tom mluví. Na druhou stranu musím říct, že bulvár se ke mně v téhle situaci choval ohleduplně a lidi nám vyjadřovali velkou podporu. Na facebook a na mail mi napsala spousta žen, která zažila to samé.

Autorka: Barbora Havlová, studentka UP

Autor: Redakce

25.10.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Eliška Kolečkářová vzpomíná na dobu, kdy jí bylo teprve osmnáct let. Komunisti její rodině v roce 1951 vzali statek na Hodonínsku. Jejího otce Metoděje Hlobílka letos na konci března hodonínský okresní soud rehabilitoval.
6 9

Akce Kulak, pak samota, vypráví pamětnice

Dálnice D55 povede okolo Starého Města.
2

Dálnici z Otrokovic do Babic by mohli začít stavět už příští rok

ONLINE: Francie volí prezidenta

Kdo bude novým francouzským prezidentem? Lid Francie hlasuje v prvním kole voleb. Průzkumy favorizují Marine Le Penovou, vítězem ale může být kdokoli z kvartetu favoritů. Očekáváme nesmírně vyrovnané výsledky.

Roman Prymula: Češi mají nižší práh bolestivosti než Číňané

Jaký je rozdíl mezi poslancem a lékařem? Lékař svojí operaci dokončí. Pokud to nezvládne, práci za něj dokončí hned jiný tým. Poslanec to má jinak: pacienta klidně v polovině operace zašije a odejde. Pak se počká na nový tým, který celou operaci provede znovu, říká nový náměstek ministra zdravotnictví Roman Prymula. V úřadu bojoval za univerzitní nemocnice, tradiční čínskou medicínu a očkování. 

Inkluze není nepřítel, dojímá příběh chlapce s vzácným syndromem

/ROZHOVOR, VIDEO/ Nechci pro své dítě nic speciálního, chci jen, aby měl stejnou šanci, jako ostatní.  Tato slova napsala Hana Kubíková z Liberce. Maminka kluka se vzácným Wiliamsovým syndromem. Už několik let se snaží své okolí přesvědčit, že inkluze nemusí být strašákem. „Člověk může hodně dokázat, pokud to aspoň zkusí," říká.

AKTUALIZOVÁNO

Bude to o prsa. Francie žije prezidentskými volbami. Rozhodnou nerozhodnutí?

Jen pár procent. Takový je rozdíl mezi kvartetem, který se pere o post prezidenta Francie. Bude to centrista Emanuel Macron, pravicový François Fillon, extrémistická Marine Le Penová, nebo ultralevicový Jean-Luc Mélenchon?

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies