Do jižní Ameriky se horolezci vydali 2. srpna. Dobrodružství začalo už na letišti v Budapešti. „Let do New Yorku, přes který jsme měli cestovat, měl velké zpoždění. Hledali jsme alternativní trasu, protože jsme potřebovali odletět ještě ten den. Na letišti v Budapešti ale nikdo neuměl pořádně anglicky. Nakonec jsme letěli přes Frankfurt, Madrid a Santiago de Chile. Byl to hodně dlouhý let," vzpomíná Jakub Mikula.
V samotném Peru se ještě před výstupem na Huascarán vydali kvůli aklimatizace na menší vrchol Nevado Pisco, vysoký 5752 metry. Nejprve byla všude zeleň, nádherná tráva a bohatá květena, která postupně mizela. Na vrchol vyráželi 8. srpna z výšky asi 4900 metrů.
„Vyráželi jsme po druhé hodině ráno a pod sebou jsme viděli asi čtyřicet lidí s čelovkami. Nevado Pisco je hodně komerční kopec, kam chodí ti, jimž říkáme turisté. Najdou si dole v Huarázu agenturu, najmou vyškolené horské vůdce a osly, kteří jim vynesou veškeré vybavení. Na zdolání vrcholu jim pak ale chybí často fyzička. Nedokážu pochopit, jak si to troufnou – vydat se na vrchol a ještě zpět," říká mladý horolezec.
Když začalo svítat, objevila se před nimi hora Atesonraju v plné kráse a dole Laguna 69. „Je to nádherná laguna, jedna z nejvýše položených na světě. Na rozdíl od ostatních lagun není tyrkysová, ale nádherně modrá," popisuje Jakub Mikula.
Na vrcholu Nevado Pisco si s otcem připil místní pálenkou Pisco Sur a pak se vydali opět dolů. Cestou si kvůli aklimatizaci ještě udělali asi pětadvacetikilometrový trek k Laguně 69, kterou viděli shora. To vše s pětadvaceti kilogramy výbavy na zádech.
Ještě před výstupem se oba zastavili u památníku věnovaného československé expedici, kterou v roce 1970 pod vrcholem Huascaránu pohřbilo zemětřesení.
„Je to hodně silné místo, na člověka to zapůsobí. Mohyla stojí na původním místě, kde tehdy měla naše expedice základní tábory. Našel jsem tam odfouknutý kousek trikolory, dal jsem si ji do batohu a vynesl ji symbolicky na vrchol Huascaránu," říká Jakub Mikula.
Na samotný Huascarán vyráželi oba Češi z vesnice Musho. Od ní bylo potřeba nastoupat tisíc výškových metrů do základního tábora. „Šlo se eukalyptovým lesem, z něhož místní domorodci dělají výborný čaj. Na zádech jsme nesli veškeré vybavení, protože chodíme Messnerovým stylem, což znamená, že si celou cestu neseme veškerý materiál sami. Bylo vedro a všude prach. Pak jsme se dostali do horské džungle, kterou jsme dorazili až do základního tábora," popisuje začátek cesty Jakub.
Druhý den vstali v šest hodin ráno plní odhodlání. „Věděli jsme, že nás čekají skalnaté plotny, ve kterých ale člověk na krátké vzdálenosti nastoupá hodně výškových metrů. Bylo to už opravdové lezení," pokračuje Jakub.
Právě ten den přišly první zdravotní komplikace. Jeho táta si při opírání o skálu nešťastně zhmoždil palec, který mu rychle otekl. Jakub mu ho zavázal, ale o chvíli později sklouzl po kameni a s těžkým batohem na zádech spadl tak, že si vyvrátil kotník.
„Byla to obrovská bolest, nemohl jsem stoupnout na špičku a čekalo nás lezení v ledovci právě po špičkách. Zkusil jsem kotníkem škubnout a podařilo se mi ho vrátit zpátky, hrozně to ale bolelo," popisuje první potíže horolezec.
V Moraine Campu ve výšce 4900 metrů zůstali dva dny. Pak pokračovali do tábora ve výšce 5200 metrů, který leží už na ledovci. Cestou museli překonávat velké trhliny. Další den stoupali do sedla Garganta Camp v šesti tisících metrech. „Museli jsme vyrazit brzy ráno, dokud je ještě zima. Hrozí tady pády lavin nebo kusů ledu, hodně horolezců to zabilo," upozorňuje Jakub.
Pak už začala příprava na útok na vrchol. „Vstali jsme o půlnoci. Museli jsme si uvařit, udělal jsme rýži a kuřecí maso, ale oba jsme neměli chuť. To je vždycky problém, protože když se člověk nenají, není mu dobře fyzicky ani psychicky," říká horolezec.
Vycházeli kolem třetí hodiny ráno, mrzlo a foukal silný vítr, který v nárazech dosahoval rychlosti až sto kilometrů za hodinu. Jakubovi se udělalo špatně a pomohl mu až čaj a hroznový cukr.
Psychicky jim pak pomohlo, že začali docházet skupinu, která vyrážela o dvě hodiny dříve. „I když jsem měl kuklu, větrem mi omrzaly tváře. Byl tam těžký úsek se sklonem osmdesát až devadesát stupňů, kde se lezlo v čistém tvrdém ledu. Poprvé v životě jsem lezl na dvou předních hrotech boty a dvou cepínech," popisuje Jakub nejnáročnější pasáž.
V 6400 metrech museli přeskočit asi dvoumetrovou ledovcovou trhlinu a jak říká Jakub, to byl ten pravý adrenalin. Pak je čekalo asi tři sta metrů na vrchol, kde si razili stopu sněhem, jenž dosahoval po kolena. Když mysleli, že už jsou nahoře, objevil se další horizont…
Na vrcholu Huascaránu stanuli 17. srpna v 10.04 hodin peruánského času. Pobyli zde jen asi dvacet minut, aby pořídili fotky a video. Víc jim ledový vítr nedovolil. Ten den byli jediní, kdo se na vrchol dostal. Jakub tady nechal část trikolóry, kterou našel u památníku československých horolezců. Na jejich počest.
Pak se vydali dolů. „Cestou jsme viděli, jak vypadla obrovská lavina velká jako rodinný dům a dopadla na cestu, po níž jsme měli jít," doplňuje Jakub. Druhý den vyšli ráno v šest hodin z nadmořské výšky šest tisíc metrů a za osm hodin sešli až do vesnice na úpatí hory, z níž před několika dny vyráželi.
„Dole jsme si dali pořádné jídlo – kuřecí špízy na ohni s hranolky a velmi ostrou chilli omáčkou.. Místní se divili, že jsem jí snědl celou misku, ale já ji miluju," směje se Jakub.
Pak měli v plánu vydat se do Amazonie. Jenže vlak, který překonává nejvýše položené horské sedlo na světe ve výšce 4500 metrů jel až za dva dny a vracel se až za týden. Autobusy taky nejezdily, řidiči stávkovali, takže z Amazonie sešlo.
Raději se vydali na jižné pobřeží Pacifiku do devadesátitisícového města Ica a dál k oáze Huacachina, která leží v poušti Atacama. Ani tady ale příliš neodpočívali.
Atacama je známá svou drsností a tím, že zde jsou nejvyšší duny na světě. Neodolali a na tu nejvyšší vylezli. Pak se vydali pěšky s batohem dál pouští. Byli jediní, ostatní turisté zde jezdí většinou na buggynách. Postavili stan a strávili noc v poušti.
Vydali se také na přechod poloostrova Paracas. Opět pouští. Čekalo je asi padesát kilometrů v písku, který se bořil nad kotníky. „Cestou jsme potkávali kostry mrtvých zvířat, dokonce i krávy. Poušť tady byla zase úplně jiná. Na začátku byla červená od minerálů a na druhé straně opět žlutá," popisuje Jakub.
Na konci cesty je čekal útes La Catedral, který je považován za jeden z divů světa. Všude byla zvěř, hlavně lachtani. Přespali na pláži u Pacifiku, kde Jakub našel i čelist a přední zuby z lachtana. S otcem si z nich u místních Indiánů nechali udělat přívěsek, který si přivezli na památku.
Na poloostrově Paracas ochutnali i místní specialitu koktejl Pisco, který je národním pitím. „Vyrábí se ze stejnojmenné pálenky, k níž se přidává půl žloutku, skořice, čerstvá citronová šťáva a džus vymačkaný z čerstvých pomerančů. Je to opravdu lahodné a osvěžující. Výborná je také místní káva. Tu jsme si vychutnávali hodně často. Vyrábějí i výborné zákusky a tamní dorty jsou malá umělecká díla. Navíc vše je čisté a kvalitně připravené. Ani v tom nejzapadlejším podniku se člověk nemusí bát dát si něco k jídlu," říká Jakub.
Zbyl jim čas i na výlet k ostrovu Ballastas zapsanému na seznamu UNESCO. Do poloviny minulého století se zde těžilo hnojivo z trusu tisíců ptáků, kteří ostrov pobývají. Viděli třeba i vzácné tučňáky Humboldtovy.
Pak už se přesunuli do hlavního města Limy. „Je to město extrémů. Na jedné straně jsou bohaté luxusní čtvrti, na druhé chudé slumy
Přijeli sem právě ve státní svátky 29. a 30. srpna. Oslavuje se patronka města Santa Rosa de Lima a svátek má i místní armáda a policie. „Prohlédli jsme si staré město i chrám San Francisco, kde je vše vyvedené ze čtyřiadvacetikarátového zlata, které Španělé nakradli od Inků. Právě tady končily průvody, které procházely městem ke státnímu svátku," vypráví Jakub.
Domů se vraceli opět oklikou a s jedním mezipřistáním navíc. Dorazili 1. září večer a hned druhý den se Jakub zasnoubil se svou partnerkou. Prsten sháněl právě v Peru.
Přestože procestoval už pořádný kus světa, už teď spřádá plány, kam se podívá příště. Láká ho Kambodža, Laos a Vietnam, z hor pak Pamir.
Má v plánu zdolat všech pět nejvyšších vrcholů tohoto pohoří a získat ocenění Sněžný leopard. Jeden vrchol už má za sebou. Před třemi lety pokořil Pik Lenina a stal se tak nejmladším Čechem, který zdolal sedmitisícovku. Svědčí o tom i zápis v České knize rekordů. Tehdy mu bylo dvacet let a osmnáct dní.
„Neláká mě Mount Everest, to je komerční hora, ale rád bych někdy zdolal K2. Je to nejtěžší hora na světě. Pak mě taky láká Nanga Parbat," nastiňuje plány do budoucna Jakub Mikula.